14 Cmo 282/2024-54 — Vrchní soud v Praze

1. Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl tak, že ustanovený opatrovník , tituly před jménem, , jméno FO, má vůči České republice právo na náhradu odměny za výkon funkce opatrovníka ve výši 15 367 Kč včetně DPH, která bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem (výrok I.), a tak, že 1. účastník (společnost , Jméno navrhovatele B, , Jméno navrhovatele C, .) /dále též jen „společnost“/ je povinna zaplatit státu náhradu nákladů ve výši 15 367 Kč na účet soudu prvního stupně, s uvedením platebních dispozic (výrok II.).2. Soud prvního stupně přiznal opatrovníkovi odměnu za 5 úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení) za každého ze zastupovaných účastníků ve výši 5x 2 480 Kč dle § 7, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. b) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) /dále jen „AT“/, a tzv. paušální náhradu ve výši 300 Kč. Nepřiznal mu odměnu za vyjádření k návrhu, neboť se k věci samé, tj. k navrhovatelem tvrzeným důvodům zrušení společnosti a k navrženému rozhodnutí soudu, opatrovník nevyjadřuje, a s odkazem na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2024, č. j. 14 Cmo 56/2024-36, dovodil, že takové vyjádření není písemným podáním nebo návrhem ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) AT.3. Opatrovník podal proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně odvolání. Navrhuje jeho změnu, kterou mu bude přiznána požadovaná částka odměny.4. Namítá, že úkon převzetí a přípravy zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) AT je úkonem přísně individuálním a nikoliv společným. Tzv. režijní paušál náleží u převzetí zastoupení u každé ze zastupovaných osob. Jelikož je úkolem opatrovníka zastupovat zájmy opatrovaných osob a opatrovník takto jednal, táže se, k čemu byl ustanoven, pokud by mu bylo upřeno vyjádřit se k předmětu řízení. Vyjádřením k věci samé je bez ohledu na jeho délku jakékoliv vyjádření k předmětu řízení. Dle opatrovníka tak jsou splněny podmínky pro přiznání jak čtyř zbývajících tzv. režijních paušálů požadovaných v souvislosti s převzetím zastoupení každého jednotlivého účastníka, tak i pro přiznání odměny za sepis vyjádření ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) AT, a to s DPH. O nároku pak mělo být rozhodnuto, a to třeba i negativně, ve výroku rozhodnutí.5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.6. Jelikož byl odvolatel ustanoven opatrovníkem 2. - 6. účastníka, soud prvního stupně správně za tyto společné úkony (v poměrech posuzované věci šlo o úkony materiálně totožné a tím i společné) přiznal odměnu ve výši 5x 3 100 Kč – 20 % (tj. 5x 2 480 Kč), tedy v částce 12 400 Kč, a správně jen jeden tzv. režijní paušál (§ 13 odst. 4 AT), neboť dle ustálených závěrů soudní praxe tato náhrada náleží při společných úkonech jen jednou a v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož tento závěr plyne. Potud nelze soud prvního stupně ničeho vytknout.7. Odvolací soud však nesdílí posouzení o neúčelnosti (společných) úkonů spočívajících ve vyjádření (stejných) účastníků k věci samé (došlých soudu prvního stupně dne 17. července 2023). Opatrovník se totiž v jejich rámci k věci samé vyjádřil (uvedl zejména, že společnost plnila svá povinnosti do roku 2010 a že nereagovala na změnu právní úpravy od 1. ledna 2014, učinil nesporným, že svým režimem společnost neodpovídá platné právní úpravě, od roku 2010 neplní žádný ze svých účelů ani své povinnosti ve vztahu ke správci daně ani k veřejnému seznamu, a vyjádřil souhlas s návrhem navrhovatele, který je skutkově i právně důvodným). V usnesení podepsaného soudu ze dne 23. dubna 2024, č. j. 14 Cmo 56/2024-36, jímž soud prvního stupně argumentuje, ale šlo o situaci jinou, neboť (v této věci) se opatrovnice k věci samé nevyjádřila (uvedla pouze, že zastoupení účastníci ponechávají rozhodnutí na úvaze soudu, požadují, aby soud zohlednil všechny jemu známé skutečnosti a rozhodl tak, aby to bylo v nejlepším zájmu společnosti). To má za následek, že i za popsaný úkon společného vyjádření k věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 12 odst. 4 AT náleží opatrovníkovi (na základě stejného odůvodnění jako u předchozího úkonu) odměna v součtu ve výši 12 400 Kč a jeden tzv. režijní paušál.8. Odvolateli tak náleží částka 30 734 Kč (2x 12 400 Kč + 2x 300 Kč) + 21 % DPH, neboť je plátcem této daně, s účinností od 1. ledna 2005. K poslední námitce odvolatele zbývá dodat, že soud prvního stupně nepochybil, pokud část jeho požadavku, jemuž nevyhověl, neučinil předmětem zamítavého rozhodnutí. Je tomu tak proto, že soud o výši odměny opatrovníka (o nákladech řízení) dle § 137 odst. 1 o. s. ř. rozhoduje z úřední povinnosti (§ 151 odst. 1 o. s. ř.), a proto nepřichází částečné zamítnutí (jeho požadavku) v úvahu.9. Odvolací soud proto (výrok I. usnesení odvolacího soudu) usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. změnil jen co do výše částky, která má být odvolateli soudem prvního stupně vyplacena [§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jinak v tomto výroku usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).10. Je skutečností, že v usnesení soudu prvního stupně o věci samé ze dne 19. dubna 2024, č. j. 72 Cm 588/2017-42, byla společnosti uložena povinnost zaplatit státu náhradu těchto nákladů na účet (soudu prvního stupně) ve výši, která bude určena následně zvláštním rozhodnutím. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V době rozhodování odvolacího soudu ale o nákladech odpovídajících odměně opatrovníka rozhodnuto nebylo, natož aby pak byly zaplaceny, což je kogentním předpokladem pro rozhodnutí o povinnosti tyto náklady zaplatit státu. Výrok II. usnesení soudu prvního stupně tak byl vydán již jen z tohoto důvodu předčasně.11. Podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. byl proto odvolacím soudem zrušen a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II. usnesení odvolacího soudu). O povinnosti zaplatit státu konkrétní částku nákladů řízení ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. bude možno rozhodnout až poté, co bude (pravomocně) přiznaná částka (dle výroku I. usnesení odvolacího soudu) zaplacena odvolateli.12. Odvolatel je jediným účastníkem řízení, proto z povahy věci nepřichází v úvahu rozhodování o náhradě nákladů řízení.