6 Cmo 176/2023-149 — Vrchní soud v Praze

1. Shora uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud I. stupně ve výrocích I. a II., z důvodu právní nemožnosti zavázat žalovanou k povinnosti zajistit u třetí osoby žalobkyní požadovanou pasivitu této třetí osoby, zamítl žalobní požadavek na uložení povinnosti žalované zajistit, že třetí osoba - společnost , právnická osoba, . nebude po , tituly před jménem, , jméno FO, a po , jméno FO, vymáhat nároky na náhradu jimi způsobené škody a dále zajistit, že uvedená společnost , právnická osoba, . nebude rozporovat v rozhodnutí specifikované smlouvy uzavřené touto třetí osobou s jejími smluvními partnery. Ve výroku III. žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení.2. Důvodem pro zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně byla skutečnost, že se sice žalovaná nabyvatelka balíku 100% akcii , právnická osoba, . ve smlouvě o převodu akcií ze dne 7. 5. 2019 zavázala žalobkyni - převodkyni tohoto balíku akcií, zajistit u uvedené třetí osoby (, právnická osoba, .), že tato třetí osoba nebude po členech svého představenstva a dozorčí rady, a tedy ani po , tituly před jménem, , jméno FO, a po , jméno FO, , vymáhat nároky na náhradu jimi způsobené škody a dále zajistit, že uvedená společnost , právnická osoba, . nebude rozporovat v rozhodnutí specifikované smlouvy uzavřené touto třetí osobou s jejími smluvními partnery, avšak byla-li újma této třetí osobě (společnosti , právnická osoba, .) způsobena členy představenstva nebo dozorčí rady úmyslně nebo hrubě nedbalostním jednáním, což byl podle soudu I. stupně projednávaný případ, je smluvně vyloučen sjednaný závazek zajištění uvedené pasivity společnosti , právnická osoba, . cestou přímluvy žalované u , právnická osoba, .3. Další překážkou pro možnost zavázat žalovanou povinností shora požadovanou žalobkyní byla kolize smluvního ujednání ve smlouvě o převodu akcií ze dne 7. 5. 2019 se zákonem, konkrétně s povinností postupu s péčí řádného hospodáře a takové plnění ze strany žalované není podle soudu I. stupně ani možné.4. Stejně tak podle soudu I. stupně brání zavázání žalované vlastní právní úprava § 1769 NOZ nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (NOZ) ve spojení se skutečností, že žalovaná smluvně negarantovala, že třetí osoba - společnost , právnická osoba, . bude požadovaným způsobem pasivní.5. Ve vztahu k nákladům řízení soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (o. s. ř.) a stanovil odměnu advokátovi úspěšné žalované podle § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu).6. Proti tomuto rozsudku v rozsahu věci samé a v rozsahu rozhodnutí o nákladech řízení se v zákonem stanovené lhůtě odvolala žalobkyně a domáhala se jeho změny a vyhovění návrhu, případně zrušení rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení.7. Žalobkyně poukázala na, podle ní, nesprávná skutková zjištěni soudu I. stupně ohledně z čl. 4.1 smlouvy o převodu podílu z hlediska jeho obsahu, a to především v tom, že soud I. stupně nesprávně zjistil, že smluvní strany sjednaly určitý způsob splnění závazku, a to takový, že žalovaná měla podle soudu I. stupně z pozice akcionáře ovlivňovat rozhodnutí představenstva , právnická osoba, nepodat na , tituly před jménem, , jméno FO, a , jméno FO, žalobu. Zásadní nedostatek při zjišťování skutkového stavu však podle žalobkyně spočívá v tom, že soud I. stupně neprovedl potřebné důkazy a z toho důvodu ani nezjistil, že účastníci smlouvy o převodu akcií ze dne 7. 5. 2019 sjednali garanci nabyvatele akcií převodci akcií, že po převodu akcií nedojde k vymáhání případné škody způsobené nedbalostním jednáním členů představenstva a členů dozorčí rady ani ke zpochybňování dříve uzavřených smluv specifikovaných v rozsudku soudu I. stupně. V této souvislosti soud I. stupně podle žalobkyně především nesprávně vyložil e-mailovou komunikaci právních zástupců smluvních stran předmětné smlouvy o převodu akcií.8. Pochybení soudu I. stupně má podle žalobkyně rovněž základ v tom, že soud I. stupně v rozporu se zákonem stanovenými pravidly (zejména s § 556 NOZ) vycházel pouze z textace ustanovení smlouvy o převodu akcií a znění ujednání, jež bylo použito ve smlouvě tak nesprávně vyložil pouze s ohledem na jazykový výklad, aniž zjišťoval úmysl stran, ačkoli základním hlediskem pro výklad právního jednáni je úmysl jednajícího, popřípadě společný úmysl jednajících stran, jak podle žalobkyně plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. dubna 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016. Navíc soud I. stupně podle žalobkyně rovněž zcela ignoroval závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 6. března 2020, sp. zn. II. ÚS 3379/19, podle něhož žádné zákonné ustanovení nebrání tomu, sjednat si i takovou podmínku, jež se týká skutečnosti, u níž nelze ovlivnit, zda nastane.9. Podle žalobkyně otázka úmyslného (případně nedbalostního) jednání ve vztahu ke zpochybňování smluv specifikovaných v napadeném rozsudku nemá žádný význam s ohledem na text předmětné smlouvy o převodu akcií, což soud I. stupně ve svém rozhodnutí nezohlednil ani blíže v tomto směru neodůvodnil.10. Podle žalobkyně jsou dále zcela spekulativní a nepodložené závěry soudu I. stupně, že škoda, jejíž náhradu společnost , právnická osoba, požaduje v Řízení sp. zn. 80 Cm 43/2020, byla způsobena , tituly před jménem, , jméno FO, a , jméno FO, , a to dokonce úmyslně. O porušování zákona , tituly před jménem, , jméno FO, a , jméno FO, podle žalobkyně neexistují důkazy. Ba naopak, o jednání jmenovaných v souladu se zákonem podle žalobkyně svědčí řada důkazů, avšak podle žalobkyně soud I. stupně nevěnoval pozornost zásadním důkazům svědčícím o tom, že shora specifikovanými smlouvami sjednaná plnění byla poskytnuta, když tuto skutečnost dokonce podrobil kontrole s pozitivním výsledkem finanční úřad např. v rámci daňové kontroly ze dne 25. února 2019, jak o tom svědčí protokol č. j. 1383123/192007-60562-106703.11. Podle žalobkyně je napadený rozsudek rovněž nepřezkoumatelný zejména pro svoji vnitřní rozpornost, neboť jednotlivé dílčí závěry soudu I. stupně si vzájemně odporují a jsou navzájem neslučitelné, když např. soud I. stupně učinil protichůdná zjištění ohledně toho, zda společnost , právnická osoba, v řízení sp. zn. 80 Cm 43/2020 vůbec rozporuje zprostředkovatelské smlouvy, a to s ohledem na skutečnost, že soud I. stupně nezdůvodnil, proč vyložil závazek žalované nerozporovat zprostředkovatelské smlouvy tak, že se tento závazek má vztahovat pouze k otázce uzavření zprostředkovatelských smluv a nikoli i k otázce jejich výhodnosti či výhodnosti plnění. Podle žalobkyně soudem I. stupně nebyl brán ohled na vyjádření samotné žalované ze dne 21. března 2023, podle něhož účelem předmětných smluvních ujednání bylo to, aby nedocházelo ke zpětnému hodnocení kvality výkonu funkce osob v představenstvu a dozorčí radě společnosti , právnická osoba, .12. Podle žalobkyně soud I. stupně opominul druhou část ustanovení čl. 4.1 předmětné smlouvy o převodu akcií, týkající se povinnosti k náhradě škody v případě porušení závazku, ačkoli toto ujednání koresponduje s ustanovením § 1769 s větou druhou NOZ, podle níž zaváže-li se někdo k tomu, že třetí osoba splní, co bylo ujednáno, nahradí škodu, kterou věřitel utrpí, pokud ke splnění nedojde, což podle žalobkyně v projednávané věci znamená nezpochybnitelný závazek garance smluvně zakotveného jednání třetí osoby.13. Konečně ve vztahu k věci samé podle žalobkyně soud I. stupně nevěnoval pozornost tak závažné skutečnosti, jako je propojenost žalované a společnosti , právnická osoba, skrze osobu , jméno FO, , jež plyne např. z rozsáhlé písemné komunikace žalované na hlavičkovém papíře , Anonymizováno, , jež je investiční skupinou , jméno FO, , snažícího se profitovat z neplnění smluvní povinnosti žalovanou.14. Podle žalobkyně soud I. stupně rozhodl nesprávně rovněž v otázce náhrady nákladů řízení, když při výpočtu náhrady nákladů soudního řízení nesprávně vycházel z tarifní hodnoty 50 000 Kč. Podle žalobkyně soud I. stupně nesprávně vycházel z ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, podle něhož částka 50 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech rozhodovaných v řízeni v otázkách svěřenských fondů, obchodních společnosti, družstev a jiných právnických osob, a dále ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení, jež ale podle žalobkyně na posuzovaný případ nedopadá, když v předmětném řízení nebyla řešena ani statusová otázka obchodní korporace, ani se nejednalo o věc rozhodovanou v insolvenčním nebo obdobném řízení. Za 1 úkon právní služby tedy nenáleží odměna ve výši 3 100 Kč.15. Podle žalobkyně měl soud I. stupně správně vycházet z ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu a za úkon právní služby tedy náleží odměna ve výši 1 500 Kč.16. Stejně tak podle žalobkyně soudu I. stupně neposuzoval účelnost jednotlivých úkonů advokáta strany žalované, jejichž náhradu soud I. stupně žalované přiznal, přičemž nezohlednil „fiktivnost“ právního zastoupení žalované.17. Podle vyjádření žalované k věci samé by měl být napadený rozsudek soudu I.