9 Cmo 104/2024-80 — Vrchní soud v Praze

1. Městský soud v Praze jako soud I. stupně s poukazem na s § 169 odst. 2 věty první zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen o. s. ř.) napadeným usnesením zastavil řízení dle § 96 odst. 2 o. s. ř. pro zpětvzetí návrhu (výrok I.) a ve výroku II. určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel přitom ze skutečnosti, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným dne 14. 5. 2021, jímž se navrhovatel domáhal, aby soud , Jméno navrhovatele B, , IČ , IČO navrhovatele B, , jmenoval opatrovníka.2. Proti výše uvedenému usnesení podal účastník 2) odvolání (odvolatel), a to pouze do nákladového výroku II. Uvedl, že souhlasí se zastavením řízení, ale požaduje, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení vynaložených v tomto řízení, jelikož s ním předmět řízení nebyl nijak konzultován ani projednáván. Odvolatel zdůraznil, že v této věci Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 7. 2022, č. j. 6 Cmo 217/2021-55 (dále jen „rozhodnutí Vrchního soudu“) uvedl, že v konečném rozhodnutí soud I. stupně zváží, zda jsou dány podmínky pro rozhodnutí o nákladech řízení a následně tuto otázku ve svém rozhodnutí vyřeší. Dále uvedl, že mu od rozhodnutí Vrchního soudu nebyl doručen žádný dokument a musel nahlédnout do soudního spisu, aby se vůbec dozvěděl o napadaném usnesení. Nemohl tak rozhodnutí o náhradě nákladů řízení prostřednictvím svých procesních práv nijak ovlivnit. Odvolatel zastává názor, že výrok II. napadeného usnesení je stižen vadou a mělo by mu proto být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.3. Účastník 1) a navrhovatel se k podanému odvolání nevyjádřili.4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.5. Jak je zřejmé z § 23 zákona č. 292/2013 Sb. (dále jen z. ř. s.) bylo-li možné zahájit řízení i bez návrhu a v řízení ve statusových věcech manželských a partnerských, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení. Náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu.6. Podle § 462 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen NOZ) zákonný zástupce ani opatrovník nemůže požadovat od zastoupeného odměnu za zastoupení. Má-li však povinnost spravovat jmění, lze za správu přiznat odměnu. O její výši rozhodne soud s přihlédnutím k nákladům správy, k hodnotě spravovaného majetku a k výnosům z něho, jakož i k časové i pracovní náročnosti správy.7. Odvolací soud konstatuje, že řízení ve věci samé je svou povahou řízením nesporným (viz § 85 písmena e/ z. ř. s.). Jak je přitom zřejmé z § 23 z. ř. s. v řízeních, které bylo možné zahájit i bez návrhu, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a každý z účastníků si tak nese náklady sám. Náhradu nákladů řízení lze přiznat pouze, odůvodňují-li to okolnosti případu.8. Podle právního názoru odvolacího soudu v obdobných nesporných řízeních opatrovník za běžných okolností nemůže požadovat odměnu za zastupování a rovněž ani náhradu nákladů, které mu v souvislosti se zastupováním vznikly. To je dáno skutečností, že v případě zvláštních řízení, jež lze zahájit z moci úřední platí zásada, že každý z účastníků si nese svoje náklady a nemá právo na jejich náhradu proti jinému účastníkovi nebo proti státu. Tam, kde to odůvodňují okolnosti případu, však soud může tento princip prolomit a přiznat účastníkovi náhradu nákladů proti jinému účastníkovi. Zákon o zvláštních řízeních soudních tak svěřuje do soudcovy úvahy posouzení případné nepřiměřené tvrdosti dopadu pravidla o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému účastníkovi.9. Podle odvolacího soudu okolnostmi případu nelze rozumět pouze poměry účastníků (když rozhodnutí o náhradě nákladů nemá za cíl vyrovnávat majetkové poměry účastníků řízení), byť k nim bude soud také přihlížet. Okolnosti případu lze spatřovat například v postupu účastníka, který měl vliv na výši nákladů řízení.10. V projednávaném případě se domáhá přiznání náhrady nákladů řízení účastník 2) , Jméno navrhovatele C, , jenž však sám mohl zásadně a urychleně ovlivnit volbu nového statutárního orgánu SVJ, pokud by projevil o stav v SVJ zájem, a to prostřednictvím své významné síly hlasů při jednání shromáždění SVJ, vyplývající z jeho vlastnického práva k řadě bytových jednotek v SVJ. Jestliže účastník 2) , Jméno navrhovatele C, byl v uvedeném směru víceméně pasivní, odvolací soud učinil právní závěr, že na straně jmenovaného nejsou dány okolnosti případu umožňující prolomení zásady, že každý z účastníků si nese svoje náklady a nemá právo na jejich náhradu proti jinému účastníkovi nebo proti státu.11. Na základě výše uvedeného odvolací soud usnesení soudu I. stupně v napadeném rozsahu, tj. ve výroku II., podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.12. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 23 věty první z. ř. s. ve spojení s § 224 odst. 2 o. s. ř.