12 Cmo 200/2024-85 — Vrchní soud v Praze

1. Citovaným usnesením soud prvního stupně zamítl návrh, aby bytovému družstvu bylo uloženo přijmout navrhovatele za své členy, in eventum aby byl nahrazen projev vůle bytového družstva o přijetí navrhovatelů za své členy (bod I. výroku), a uložil navrhovatelům povinnost zaplatit účastníkovi společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 10 164 Kč (bod II. výroku). V odůvodnění uvedl, že se navrhovatelé domáhali uložení povinnosti bytovému družstvu přijmout je za členy, in eventum nahrazení projevu vůle bytového družstva o přijetí navrhovatelů za členy. Návrh odůvodnili zejména tím, že se na základě nájemní smlouvy ze dne 23. 11. 1992 uzavřené s právním předchůdcem účastníka stali nájemci bytu č. 6 na adrese , Adresa žalobce A, , nájem byl vypovězen ze strany pronajímatele, výpověď však byla soudem shledána za neoprávněnou.2. Proti usnesení, konkrétně bodu II. výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalovaný včasné odvolání. Uvedl, že řízení se vede o uložení povinnosti přijmout žalobce za členy a o nahrazení projevu vůle; žalobní žádání jsou dvě. Ačkoliv žalobci uvedli v žalobě druhé z nich in eventum, nejedná se o eventuální petit. O takový petit by šlo v případě, kdy se žalobce domáhá primárního plnění na základě hmotněprávní skutečnosti, a pro případ, že během řízení vyjde najevo skutečnost, která primární plnění vylučuje, požaduje plnění eventuální. Žalobce, žalovaný ani soud nemají právo mezi nimi volit. V této souvislosti žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2887/2004, rozsudek ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019 nebo usnesení ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 333/2022. Soud prvního stupně skutečnost, že v řízení byla dvě žalobní žádání, nezohlednil v nákladovém výroku. Žalovaný byl zcela úspěšný, tedy ohledně obou žalobních nároků, soud mu však vůči žalobcům přiznal pouze nárok na náhradu nákladů jen ohledně jednoho nároku. Dále žalovaný namítl, že soud prvního stupně chybně nezohlednil vyjádření ohledně věcné příslušnosti, když např. z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2022, č. j. 28 Co 139/2019-354 a contrario nevyplývá, že by se mělo jednat o nehonorovaný úkon právní služby. Žalovaný proto navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení v bodě II. výroku odpovídajícím způsobem změnil.3. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení podle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř., aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.4. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobci a) a b) se žalobou podanou dne 12. 9. 2023 domáhali uložení povinnosti přijmout žalobce za členy žalovaného, in eventum nahrazení projevu vůle žalovaného přijmout žalobce a) a b) za své členy. Obvodní soud pro Prahu 5, k němuž byla žaloba původně podána, vyrozuměl účastníky přípisem ze dne 13. 9. 2023 o tom, že není věcně příslušný s tím, že věcně příslušné jsou krajské soudy, a umožnil účastníkům se k tomuto postupu vyjádřit do deseti dnů od doručení přípisu. Žalovaný ve vyjádřil podáním ze dne 25. 9. 2023. Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 21. 2. 2024, č. j. Ncp 1176/2023-53 o tom, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy, a postoupil věc Městskému soudu v Praze.5. Odvolací soud předně podotýká, že v daném případě se jedná o řízení sporné podle § 9 odst. 2 písm. e) o. s. ř., jak bylo ostatně uvedeno již v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2024, č. j. Ncp 1176/2023-53. Odvolací soud tedy odpovídajícím způsobem označil účastníky řízení.6. Ze spisu je dále zřejmé, že žalobci v žalobě navrhovali uložení povinnosti žalovanému přijmout žalobce za členy bytového družstva, in eventum nahrazení projevu vůle žalovaného přijmout žalobce za členy. V daném případě se nejedná o eventuální petit, kterým by se žalobci domáhali rozhodnutí o primární povinnosti, a teprve pro případ, že takovou povinnost uložit nelze, uložení odlišné povinnosti, jak je tomu zejména u žalob na vydání věci, o náhradu škody apod. (k tomu rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2887/2004, ze dne 27. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4223/2010, ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019, nebo usnesení ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 333/2022). Jedná se o dva samostatné nároky, které spolu nejsou nijak provázány. Pro účely náhrady nákladů řízení účastníka zastoupeného advokátem je pro oba uplatněné nároky stanovena odlišná tarifní hodnota, a to ve věci uložení povinnosti žalovanému 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu a ve věci žaloby na projev vůle 35 000 Kč dle § 9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu. Za tarifní hodnotu v dané věci se tak považuje součet tarifních hodnot, tj. částka 85 000 Kč (analogicky § 12 odst. 3 advokátního tarifu).7. Odvolací soud dále shledal důvodný požadavek odvolatele na přiznání náhrady nákladů za úkon právní služby spočívající v sepisu vyjádření ze dne 25. 9. 2023. Žalovaný sepsal toto vyjádření na výzvu soudu, náklady s ním spojené je tedy třeba považovat za účelně vynaložené.8. S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně v bodě II. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že přiznal žalovanému na náhradě nákladů částku 23 232 Kč za čtyři úkony právní služby po 4 500 Kč, tj. 18 000 Kč dle ustanovení citovaných v bodě 6 usnesení (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ze dne 25. 9. 2023, vyjádření ve věci samé a účast na jednání dne 16. 10. 2024), náhradu hotových výdajů za čtyři úkony po 300 Kč, tj. 1 200 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a 21 % daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů, jejímž plátcem je právní zástupce žalovaného, ve výši 4 032 Kč.9. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a žalovanému, který měl v odvolacím řízení plný úspěch, přiznal na náhradě nákladů částku 3 085,50 Kč za jeden úkon právní služby (odvolání nikoliv ve věci samé) ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny dle § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu, tedy 2 250 Kč, náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč a 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 535,50 Kč.10. Výši odměny a náhrady hotových výdajů určil odvolací soud podle advokátního tarifu ve znění účinném ke dni, kdy byly žalovaným úkony právní služby provedeny.