12 Cmo 67/2025-144 — Vrchní soud v Praze

1. Citovaným usnesením soud prvního stupně nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků za dovolání. V odůvodnění uvedl, že žalobce se žalobou ze dne 3. 1. 2020 domáhá po žalované zaplacení žalované částky jako regresního nároku ze směnky. Usnesením ze dne 1. 12. 2023, č. j. 30 Cm 2/2020-48 nebylo žalobci přiznáno osvobození od soudních poplatků pro zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Řízení o druhé žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků bylo zastaveno usnesením ze dne 7. 2. 2024, č. j. 30 Cm 2/2020-61, které bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2024, č. j. 12 Cmo 75/2024-73. Nato soud opětovně vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku usnesením ze dne 6. 6. 2024, č. j. 30 Cm 2/2020-76, na něž žalobce reagoval žádostí o přerušení řízení do rozhodnutí o ústavní stížnosti. Soud návrhu nevyhověl a řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku usnesením ze dne 3. 7. 2024, č. j. 30 Cm 2/2020-83, které bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2024, č. j. 12 Cmo 164/2024-102. Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí o zastavení řízení a o osvobození od soudního poplatku a o nepřerušení odvolacího řízení napadl ústavní stížností a soudy neměly předčasně rozhodovat o zastavení řízení. Současně požádal o osvobození od soudního poplatku za dovolání. O předchozích žádostech o osvobození od soudního poplatku bylo pravomocně rozhodnuto. Dovolací důvod je bezpředmětný, neboť obě ústavní stížnosti žalobce byly odmítnuty usneseními sp. zn. III. ÚS 1994/24 a III. ÚS 3415/2024. Soud má dovolání žalobce za zjevně bezúspěšné, když napadené rozhodnutí nemůže být předčasné, pokud rozhodnutí, na něž mělo být vyčkáno, již nabylo právní moci. Důvody pro přiznání osvobození od soudních poplatků za dovolání soud neshledal.2. Žalobce napadl usnesení soudu prvního stupně včasným odvoláním, v němž navrhl jeho zrušení a přiznání osvobození od soudního poplatku za dovolání, případně vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a posouzení majetkových poměrů žalobce a přihlédnutí k novým okolnostem. V odůvodnění uvedl, že došlo k podstatné změně okolností, když žalobce jako aval směnky vystavené žalovanou provedl započtení vůči majiteli směnky, což představuje řádné plnění za hlavního dlužníka, čímž došlo k faktickému částečnému splnění závazku a mělo za následek regresní nárok vůči žalované. K překážce věci pravomocně rozhodnuté nedošlo, když se soud v předchozích rozhodnutích nezabýval majetkovými poměry, ale odmítl návrh na osvobození pro údajnou bezúspěšnost žaloby. Nebyly posouzeny obě podmínky podle § 138 o. s. ř., proto se nejedná o pravomocné rozhodnutí v téže věci. Dále dle žalobce soud nahrazuje meritorní rozhodnutí rozhodnutím o soudním poplatku, zjevná bezúspěšnost nároku je postavena na nepřesném výkladu skutkového stavu a ignorování plnění formou zápočtu. Tím došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces a odepření přístupu k dovolacímu soudu v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Soud pominul ekonomické okolnosti a neposuzoval aktuální majetkovou situaci žalobce v rozporu s § 138 o. s. ř. Přiznání úlevy je možné i v případě, že je právní otázka složitá nebo dosud neřešená.3. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení podle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř., aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.4. Z obsahu spisu soud zjistil, že žalobce podal dne 10. 1. 2025 dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2024, č. j. 12 Cmo 164/2024-102, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení. Usnesením ze dne 15. 1. 2025, č. j. 30 Cm 2/2020-123 soud prvního stupně vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 4 000 Kč za současného poučení o následcích nezaplacení poplatku ve stanovené lhůtě spočívajících v zastavení dovolacího řízení. Žalobce ve svém podání ze dne 4. 2. 2025 požádal o „odpuštění či odklad zaplacení soudního poplatku“ z důvodu tíživé finanční situace, exekučního řízení na jeho majetek, což vše je důsledkem chování žalované. Žalobce nemůže zaplatit soudní poplatek z jiného zdroje příjmů. Usnesením ze dne 6. 2. 2025, č. j. 30 Cm 2/2020-128 soud prvního stupně vyzval žalobce k předložení řádně vyplněného prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech a listiny prokazujících majetkové poměry žalobce. Žalobce doručil soudu prvního stupně dne 3. 3. 2025 vyplněné prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech včetně příloh.5. Podle § 138 o. s. ř. lze účastníkovi na návrh přiznat osvobození od soudních poplatků za současného splnění dvou podmínek, tedy odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Soud prvního stupně v napadeném usnesení žalobci nepřiznal osvobození od soudního poplatku za dovolání s odůvodněním, že dovolání žalobce je zjevně bezúspěšné. Pravomocným usnesením ze dne 1. 12. 2023, č. j. 30 Cm 2/2020-48 nebylo žalobci osvobození od soudních poplatků přiznáno z důvodu, že žaloba představuje zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Řízení o další žádosti žalobce o osvobození bylo zastaveno pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, a to usnesením ze dne 7. 2. 2024, č. j. 30 Cm 2/2020-61, které bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 15. 5. 2024, č. j. 12 Cmo 75/2024-73. Ze všech citovaných rozhodnutí vyplývá, jaké jsou důvody pro přijetí závěru o zřejmé bezúspěšnosti žaloby, i to, že nedošlo k podstatné změně okolností odůvodňující nové rozhodnutí o osvobození žalobce od soudních poplatků.6. Dle ustálené judikatury se o zřejmě bezúspěšné uplatňování řádného i mimořádného opravného prostředku jedná též tehdy, jestliže je bez dalšího nepochybné, že tento opravný prostředek nemůže být úspěšný. V řízení před soudem prvního stupně i v řízení o opravných prostředcích je třeba pro uvedený závěr použít stejná hlediska. Blíže lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013: „Je-li tedy například již ze samotných tvrzení žalobce zřejmé, že jím podané žalobě nemůže být vyhověno (a představuje-li tedy žaloba zřejmě bezúspěšné uplatňování práva), jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva též v odvolacím řízení a v dovolacím řízení, aniž by tu bylo významné, co je vlastním předmětem přezkumu odvolacího nebo dovolacího soudu. Uvedený závěr vyplývá již ze samotné povahy věci; nedává dobrý procesní smysl úvaha, že předmětem odvolacího nebo dovolacího řízení je (v nemeritorních otázkách) řádně uplatněné právo žalobcem, je-li bez dalšího nepochybné, že samotné žalobě nemůže být vyhověno.“7. Závěr soudu prvního stupně o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva v dovolacím řízení za účelem rozhodnutí o osvobození žalobce od soudního poplatku je tak s ohledem na shora uvedené správný. Pokud již v pravomocně skončeném řízení žalobce nebyl osvobozen od soudních poplatků z důvodu, že žalobu je třeba považovat za zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, potom je třeba použít stejná hlediska i na rozhodování o osvobození žalobce od soudního poplatku za dovolání. Protože nebyl splněn jeden z kumulativních předpokladů pro osvobození od soudních poplatků podle § 138 o. s. ř., bylo nadbytečné zabývat se majetkovými poměry žalobce (přestože si soud prvního stupně před rozhodnutím vyžádal jejich doložení).8. Odvolací soud proto napadené usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.