14 Cmo 18/2025-19 — Vrchní soud v Praze

1. Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví uvedeným usnesením odmítl žalobu pro zmatečnost a žalobu na obnovu řízení proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2024, č. j. 7 Cmo 309/2024-22.2. Proti tomuto usnesení podala povinná včasné odvolání. Navrhuje, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně „zrušil a věc přikázal k dalšímu řízení jiným soudům“ a „prohlásil jeho nicotnost“. Namítá, že předmětné žaloby byly a jsou důvodné, včasné a projednatelné. Vznesla námitku podjatosti soudce prvního stupně (, tituly před jménem, , jméno FO, ) i „všech soudců i nesoudců krajského, vrchního i okresního soudu“, navrhla, „jejich neprodlené vyloučení a předložení věci k rozhodnutí dle § 12 odst. 1 o. s. ř. (delegace nutná).“3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1 a 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že odvolání povinné není důvodné.4. Odvolací soud je zajedno se soudem prvního stupně v tom, že žaloba pro zmatečnost a žaloba na obnovu řízení podané povinnou zákonné náležitosti nesplňují. K nutnosti poskytnout v případě této konkrétní (několikáté v pořadí) žaloby pro zmatečnost a žaloby na obnovu řízení poučení podle § 43 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud uvádí, že z obsahu spisu a ze skutečností jemu známých z rozhodovací činnosti (např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2024, č. j. 4 Cmo 234/2024-18, ze dne 25. 11. 2024, č. j. 4 Cmo 254/2024-20, či ze dne 29. 10. 2024, či č. j. 7 Cmo 309/2024-22) je zřejmé, že povinná reaguje na jakékoli rozhodnutí žalobou pro zmatečnost, případně i na obnovu řízení, tyto mimořádné opravné prostředky jsou podávány prakticky „automaticky“ proti každému rozhodnutí soudu. Všechna tato podání jsou zcela nedostatečná, ze zákonných náležitostí je u nich splněno jen označení rozhodnutí, proti kterému směřují. Povinná byla opakovaně poučována, jak má nedostatky žalob odstranit a že neučiní-li tak, bude její podání odmítnuto. Odvolacímu soudu je rovněž z úřední činnosti známo, že podobný (obstrukční) procesní postup (podávání všech existujících řádných i mimořádných opravných prostředků proti všem rozhodnutím, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2025, sp. zn. 26 Cdo 262/2025) povinná volí i ve všech dalších řízeních, jichž se účastní, přičemž i v nich byla opakovaně poučena o tom, jaké náležitosti musí žaloba na obnovu řízení, případně žaloba pro zmatečnost, splňovat, aby byla projednatelná. Z uvedeného je podle odvolacího soudu možno uzavřít, že povinné je a musí být dobře známo, jaké náležitosti mají její podání obsahovat.5. Z uvedených důvodů je i odvolací soud ve světle závěrů usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3112/21, přesvědčen, že poučení povinné o nutnosti odstranit vady žaloby pro zmatečnost a žaloby na obnovu řízení, nebylo nutné a soud prvního stupně postupoval správně, pokud i bez jeho poskytnutí tuto žalobu odmítl.6. Odvolací soud nepřehlédl, že odvolatelka vznesla námitku podjatosti ve věci rozhodujícího soudce , tituly před jménem, , jméno FO, , stejně jako i všech výše uvedených soudců (odvolatelka tak činí opakovaně, jak je odvolacímu soudu známo z jeho úřední činnosti, např. viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2023, č. j. 14 Cmo 118/2023-599, ústavní stížnost podaná proti tomuto usnesení odvolateli byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. II. ÚS 2999/23, či usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 4 Cmo 234/2024-18, ze dne 25. 11. 2024, č. j. 4 Cmo 254/2024-20, či ze dne 29. 10. 2024, č. j. 7 Cmo 309/2024-22). Takto vznesená námitka podjatosti neobsahuje žádná tvrzení o okolnostech, z nichž by bylo možno seznat, že je dán důvod pochybovat o nepodjatosti zmíněných osob (tvrzení o poměru k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům). Námitka podjatosti odůvodněná pouze těmi okolnostmi, které jsou nezpůsobilé být důvodem k vyloučení soudce (popřípadě neodůvodněná vůbec), není řádnou námitkou podjatosti, a je-li takto (přesto) vznesena, lze ji již proto hodnotit jako obstrukční postup (jako procesní obstrukci), která s přihlédnutím k § 2 o. s. ř. nepožívá právní ochrany [srov. v daných souvislostech obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Nd 201/2008, uveřejněné pod číslem 2/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2025, sp. zn. 26 Cdo 262/2025]. Uvedené platí i s přihlédnutím k § 6 o. s. ř. a ke způsobu, jakým odvolatelka (opakovaně jak je odvolacímu soudu známo z jeho úřední činnosti, viz např. řízení vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cmo 254/2024, čp. zn. 4 Cmo 234/2024, sp. zn. 14 Cmo 263/2023, sp. zn. 14 Cmo 118/2023) přistupuje k využití (zneužití) svých procesních práv.7. Z totožného důvodu se nezabýval ani návrhem na delegaci nutnou (návrhem na přikázání věci jinému soudu). Odvolací soud má za nepochybné, že záměrem počínání odvolatelky je nikoliv sledování ochrany jí tvrzeného subjektivního práva (§ 1 o. s. ř.), nýbrž vyvolání procesních obtíží, ať již na straně soudu nebo jiných účastníků. Takový zneužívající procesní postup však ve shodě s § 2 a § 6 o. s. ř. nemůže požívat právní ochrany. Odborná literatura i judikatura shodně dovozují, že má-li zneužití práva ze strany účastníka podobu jeho procesního úkonu a není-li stanoveno jiné řešení, pak se k úkonu podle § 41a odst. 3 o. s. ř. jako k nepřípustnému nepřihlíží [viz Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 9- 10, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Nd 159/2016, či ze dne usnesení 3. 2. 2025, sp. zn. 26 Cdo 262/2025].¨8. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné dle § 219 o. s. ř. potvrdil.9. Výrok o nákladech odvolacího řízení vzhledem k ustanovení § 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), odpadá, neboť o nákladech řízení přísluší rozhodnout soudnímu exekutorovi.