14 Cmo 371/2024-53 — Vrchní soud v Praze

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením přiznal likvidátorovi zaniklé společnosti , právnická osoba, . v likvidaci (dále jen „společnost“) , tituly před jménem, , jméno FO, odměnu za provedenou likvidaci společnosti ve výši 5 000 Kč, která mu bude vyplacena po právní moci usnesení z účtu Městského soudu v Praze [výrok I.], a náhradu hotových výdajů ve výši 3 971,60 Kč, která mu po odečtení poskytnuté zálohy na hotové výdaje ve výši 6 000 Kč již nebude vyplácena [výrok II.], a rozhodl, že likvidátor je povinen zaplatit nespotřebovanou část zálohy ve výši 2 028,40 Kč na účet Městského soudu v Praze s uvedením příslušných platebních dispozic, a to do tří dnů od právní moci usnesení [výrok III.].2. S ohledem na datum zahájení likvidace a jmenování likvidátora do funkce postupoval soud prvního stupně při určení výše odměny a náhrady hotových výdajů podle vyhlášky č. 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem (dále jen „vyhláška“). To odůvodnil odkazem na § 3043 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a na ustálenou rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze, jehož usnesení konkrétně uvádí, přičemž tyto závěry byly aprobovány Ústavním soudem např. v usnesení ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 1011/20.3. Výrok I. usnesení soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na § 4 odst. 2 vyhlášky tím, že vyhláška neumožňovala přiznání odměny vyšší než 5 000 Kč. Likvidátorem navrhovaná výše odměny nemá oporu v právní úpravě dopadající na projednávanou věc. Výši odměny soud určil s ohledem na množství zákonných povinností likvidátora (bez ohledu na majetnost společnosti), potřebu znalosti práva a zodpovědnost. Dále odkazuje na § 5 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, dle něhož nelze k přiznané odměně přiznávat též DPH, neboť činnost likvidátorů není uskutečněním samostatných ekonomických činností.4. Výrok II. a III. usnesení soud prvního stupně odůvodnil tím, že za účelně vynaložené a prokázané výdaje považuje částku 2 400 Kč za zveřejnění oznámení v Obchodním věstníku, 1 101,60 Kč za úhradu faktury Centrálního depozitáře a 470 Kč za poštovné. Soud naopak nepřiznal s odkazem na judikaturu náhradu hotového výdaje za „telekomunikační poplatky, opisy a fotokopie“ ve výši 500 Kč, neboť je likvidátor konkrétně nespecifikoval ani nedoložil. Dále soud nepovažoval za účelně vynaložený výdaj částku 2 400 Kč za „zpracování přiznání k DPPO“, neboť společnost byla neaktivní a nevlastnila žádný majetek, tudíž zpracování účetnictví a daňových přiznání bylo zahrnuto v samotné odměně. K tomu odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 7 Cmo 456/2011, s tím, že likvidátor byl současně insolvenčním správcem, tudíž orientaci v problematice účetnictví a daní u něj bylo možné důvodně očekávat. Výdaj spojený s delegací těchto jeho povinností na třetí osobu není účelně vynaloženým výdajem, k tomu odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2019, č. j. 14 Cmo 353/2019. Jelikož byla likvidátorovi dříve poskytnuta záloha na hotové výdaje ve výši 6 000 Kč, uložil mu soud prvního stupně nespotřebovanou část této zálohy vrátit.5. Proti všem výrokům usnesení soudu prvního stupně podal likvidátor odvolání, navrhuje, aby odvolací soud změnil napadené usnesení tak, že likvidátorovi přizná odměnu v požadované výši 20 000 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 6 871,60 Kč (takže by zbývalo doplatit mu za tímto účelem 871,60 Kč).6. Odvolatel argumentuje tím, že se v daném případě jednalo o časově náročnou likvidaci probíhající za ztížených podmínek, neboť ze strany společnosti nebyla v likvidaci poskytnuta žádná součinnost. Odvolatel je přesvědčen, že mu v takovém případě měla být přiznána odměna v jím požadované výši 20 000 Kč, a to v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují se některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích (dále též jen „nařízení“). Soudem prvního stupně použitá právní úprava je chybná. K soudem přiznané odměně ve výši 5 000 Kč rozsáhle nesouhlasně argumentuje s tím, že i v nejjednodušších případech si likvidace vyžádá nejméně 30 hodin výkonu práce a odměna ve výši 5 000 Kč tomu absolutně neodpovídá. Odvolatel rovněž napadá výši soudem přiznané náhrady hotových výdajů, závěry soudu prvního stupně pokládá za nesprávné. Ohledně výdaje za zpracování daňových přiznání odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze, dle níž je tento výdaj likvidátorům pravidelně přiznáván (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2024, sp. zn. 7 Cmo 257/2024). Uvádí rovněž, že není insolvenčním správcem a nikdy jím nebyl. Co se týče nepřiznaného nákladu „telekomunikační poplatky, opisy a fotokopie“ ve výši 500 Kč z důvodu jeho nedoložení, odkazuje odvolatel na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 7 Cmo 442/2012, dle něhož i takový výdaj lze likvidátoru přiznat, neboť není pochyb o jeho vzniku, přestože jeho doložení je obtížné (ne-li nemožné). K tomu dodává, že vyhláška prokázání hotových výdajů nevyžadovala.7. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně (§ 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu /dále jen „o. s. ř.“/), a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.8. Na úvod odvolací soud zdůrazňuje, že vzhledem k tomu, že odvolatel byl do své funkce jmenován usnesením soudu prvního stupně ze dne 7. 5. 2009, č. j. 71 Cm 38/2009-2, které nabylo právní moci dne 15. 10. 2009, bylo zcela na místě posoudit jeho nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen „obch. zák.“), a vyhlášky jak se podává zejména z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 14 Cmo 348/2015, uveřejněného pod č. 118/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na jehož odůvodnění odvolací soud pro stručnost v plném rozsahu odkazuje.9. Dle § 71 odst. 6 obch. zák. odměnu likvidátora určuje orgán společnosti, který likvidátora jmenoval. Byl-li likvidátor jmenován soudem, určuje jeho odměnu soud. Likvidátorovi lze přiznat právo na vyplácení zálohy. Jde-li o likvidátora jmenovaného soudem podle § 71 odst. 2 věta druhá, odměna mu nenáleží.10. Dle § 71 odst. 9 obch. zák. ministerstvo spravedlnosti stanoví vyhláškou pravidla pro určení výše odměny likvidátora nebo člena orgánu společnosti jmenovaného soudem, a v jakých případech náhradu hotových výdajů a odměnu likvidátora hradí stát.11. Dle § 1 odst. 2 vyhlášky určuje odměnu likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem soud. V případě, kdy jsou odměna likvidátora a jeho hotové výdaje hrazeny státem, vyplácí tyto částky soud.12. Dle § 4 vyhlášky, skončí-li likvidace dříve, než je zjištěna výše likvidačního majetku, nebo nedostačuje-li likvidační majetek zcela nebo zčásti k úhradě odměny, náleží likvidátorovi odměna ve výši 1 000 Kč (odst. 1). Soud může podle okolností případu odměnu likvidátora podle odstavce 1 přiměřeně zvýšit až do výše 5 000 Kč (odst. 2.).13. Dle § 8 odst. 1 vyhlášky likvidátorovi náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s prováděním likvidace, zejména na soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie.14. Výše soudem prvního stupně přiznané odměny 5 000 Kč odpovídá shora citovanému § 4 vyhlášky a nikterak nevybočuje z rozhodovací praxe soudů v obdobných případech. V daném případě šlo o typově jednoduchou likvidaci nemajetné společnosti. Už jen z toho důvodu odvolací soud nespatřuje v rozhodnutí soudu prvního stupně o výši odměny likvidátora odvolatelem dovozovaný exces. Navíc odměna byla přiznána v maximální možné výši, kterou vyhláška umožňovala.15. Dále se odvolací soud zabýval druhou odvoláním předestřenou otázkou výše náhrady odvolatelem účtovaných hotových výdajů. Je přitom třeba zdůraznit, že jde o hotové výdaje vzniklé již v roce 2009, tedy dávno před přijetím stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2024, Cpjn 203/2023, uveřejněného pod č. 1/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a to v sešitu č. 3/2024 vydaném dne 10. 4. 2024, takže odvolací soud v poměrech projednávané věci neaplikuje závěry z něj dovozované, jak jsou shrnuty např. v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2025, sp. zn. 14 Cmo 347/2024, ale přidržuje se níže uvedené dosavadní rozhodovací praxe odvolacího soudu.16. Soud prvního stupně odvolateli nepřiznal náhradu hotových výdajů spočívajících ve zpracování daňových přiznání s odkazem na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2012, sp. zn. 7 Cmo 456/2011, neboť společ