5 Cmo 95/2025-88 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně rozhodl, že se zamítá návrh žalovaného na osvobození od soudních poplatků za odvolání (výrok I.), a žalovanému uložil povinnost zaplatit ve lhůtě patnácti dnů od právní moci výroku I. usnesení soudní poplatek za odvolání ve výši 6 020 Kč (výrok II.). V odůvodnění usnesení odkázal na úpravu obsaženou v ustanovení § 138 o. s. ř. a konstatoval, že žalovaný podal odvolání proti rozsudku, kterým byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz ve věci vydaný. Po výzvě k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 6 020 Kč požádal žalovaný o osvobození od jeho placení. Soud prvního stupně uvedl, že žalovaný je vlastníkem nemovitostí v odůvodnění vyjmenovaných a dále vlastníkem dvou vozidel. Je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání od 3. 3. 2025 a podle sdělení Úřadu práce České republiky - Ostrava se dne 12. 5. 2025 nedostavil na plánovaný termín schůzky. Na základě toho soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný nepravdivě vyplnil formulář o prohlášení fyzické osoby o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, když soudu zatajil nemovitý a rovněž movitý majetek. V evidenci uchazečů je žalovaný až od 3. 3. 2025, přičemž řízení o zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím a odměnou bylo zahájeno již dne 15. 11. 2024. Žalovaný si nadto neplní své povinnosti, neboť se nedostavil na domluvený termín schůzky s pracovníkem úřadu, což může mít nepříznivé následky pro případné přiznání příspěvku v nezaměstnanosti. Tvrzení žalovaného a důkazy tak soud prvního stupně nepřesvědčily o odůvodněnosti jeho žádosti, když žalovaný neosvědčil, že jeho majetkové poměry odůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků, a neunesl tedy důkazní břemeno, které ho k tomuto tvrzení tíží. V té souvislosti soud prvního stupně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4856/2014, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1967/2015, z nichž citoval podstatné závěry. Žádost žalovaného o osvobození od poplatkové povinnosti byla proto zamítnuta a žalovanému bylo uloženo soudní poplatek ve výši 6 020 Kč zaplatit ve lhůtě patnácti dnů od právní moci výroku I. usnesení.2. Žalovaný se proti výroku I. usnesení včas odvolal a navrhl jeho zrušení a přiznání osvobození od soudních poplatků v celém rozsahu. Namítl, že soudem prvního stupně zmiňovaná vozidla již nevlastní, neboť byla prodána do zahraničí. Jde přitom o běžnou situaci při vývozu ojetých vozidel, že tato zůstala na jeho jméno evidována. U nemovitostí vlastní žalovaný pouze podíly na pozemcích bez reálné tržní hodnoty, a navíc na nich váznou zástavní práva v exekuci, což znemožňuje jejich prodej či ekonomické využití. Tyto skutečnosti soud prvního stupně zcela přehlédl. Žalovaný uvedl, že nemá pravidelný příjem, je veden na Úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, bydlí přechodně u známého bez nájemní smlouvy a žádné reálné příjmy k úhradě poplatku nemá. Podle žalovaného postupoval soud prvního stupně zaujatě a nepřiměřeně přísně, když bez hlubšího zkoumání rozhodl o nevěrohodnosti žalovaného, aniž by mu umožnil doložit relevantní listiny.3. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení v odvoláním dotčeném rozsahu, tedy v jeho výroku I., a to včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž k projednání odvolání žalovaného nařídil jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), a dospěl k závěru o jeho nedůvodnosti.4. Podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.5. Jedním ze základních práv, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo má každý, tedy i ten, kdo nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku. Proto, i když zákon stanoví povinnost uhradit soudní poplatek jako podmínku postupu při uplatňování práva v civilním procesu, upravuje současně okolnosti, za nichž lze tuto podmínku prominout. Přitom nerozlišuje potenciální žadatele o tuto výjimku podle způsobu a okolností, za nichž vznikl spor, který je předmětem řízení, ani účastníka podle toho, zda jde o osobu fyzickou nebo právnickou. Zkoumání poměrů účastníka směřuje do celé jeho majetkové sféry a celkové poměry žadatele o osvobození od soudního poplatku je přitom třeba posuzovat s přihlédnutím k povaze uplatněného nároku, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování a k dalším okolnostem tak, aby účastník nebyl, není-li schopen soudní poplatek uhradit, zkrácen ve svém právu na soudní ochranu. Předpokladem pro osvobození od soudního poplatku je podle shora citovaného ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. vedle existence poměrů účastníka, které osvobození odůvodňují, také skutečnost, že nejde o svévolné a zjevně bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Na žadateli o osvobození od soudních poplatků přitom je, aby vůči soudu úplně a pravdivě vyjevil své celkové poměry. Účastník, který o osvobození žádá, tak musí nejen uvést všechny rozhodné skutečnosti stran svých poměrů, ale tyto současně prokázat předložením vhodných důkazních prostředků, a to především listin existenci těchto skutečností osvědčujících. Nevyjeví-li účastník všechny okolnosti směrodatné pro úvahu soudu, popř. nedoloží-li potřebné důkazy (listiny), nelze mu požadované osvobození přiznat.6. Z obsahu spisu se podává, že žalovaný napadl včasným odvoláním rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. 4. 2025, č. j. 37 Cm 244/2024-46, kterým byl ponechán v platnosti ve věci vydaný směnečný platební rozkaz a kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 36 403 Kč. Vzhledem k tomu, že odvolání je včasné, přípustné a obsahující náležitosti uvedené v ustanovení § 205 odst. 1 o. s. ř., lze mít za splněný první předpoklad požadovaný ustanovením § 138 o. s. ř., tedy že v případě žalovaného se nejedná o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.7. Co se týká poměrů žalovaného, vyšel odvolací soud ze zjištění, která učinil soud prvního stupně na základě vlastního šetření a na základě listin jemu žalovaným předložených. Zohlednil přitom zejména to, že žalovaný podle prohlášení o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech ze dne 7. 5. 2025 nemá žádné příjmy z pracovního či obdobného poměru, z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, z podnikání či z jiné samostatně výdělečné činnosti a z hmotného a sociálního zabezpečení. Žalovaným přitom nebylo žádným způsobem vysvětleno, proč není zaměstnán, pakliže je v tak nepříznivé majetkové a finanční situaci, jak jím byla vylíčena. Přehlédnout pak nelze, že žalovaný nepobírá příjmy z hmotného zabezpečení uchazečů o zaměstnání ani žádné dávky státní sociální podpory či dávky pomoci v hmotné nouzi. Byť o sociální dávky není nikdo povinen žádat, je pro odvolací soud překvapivé, že žalovaný, který své poměry popisuje jako krajně nepříznivé, této možnosti nevyužije. K tomu, co výše bylo uvedeno, odvolací soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1589/2014, v němž tento konstatoval, že v případě, kdy žadateli o osvobození od soudních poplatků nebrání v práci nebo v jiné výdělečné činnosti zdravotní důvody nebo to, že přes evidenci u příslušného úřadu práce práci nesehnal, nebo jiné objektivní okolnosti, nelze nemajetnost jako důsledek absence příjmů z pracovního nebo obdobného poměru uvádět jako důvod pro osvobození od povinnosti platit soudní poplatky.8. Žalovaný nadto vůči soudu prvního stupně ani vůči odvolacímu soudu nevyjevil, jaké jsou jeho výdaje, když v prohlášení ze dne 7. 5. 2025 ohledně těchto ničeho neuvedl. K tomu odvolací soud připomíná, že konstantní judikatura stojí na stanovisku, že pro náležité posouzení nedostatku prostředků je nezbytné znát jak jasně specifikovanou výši příjmů, tak i jasně specifikovanou výši výdajů žadatele s tím, že žádost o osvobození nemůže být zásadně úspěšná, pokud tomuto požadavku není žadatelem vyhověno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 9 As 157/2014).9. Pominout pak nelze tvrzení žalovaného o prodeji dvou vozidel, na jejichž vlastnictví soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení poukázal. Třebaže žalovaný neuvedl, za jaké částky byla vozidla prodána, lze předpokládat, že z jejich prodeje získal prostředky, které by k úhradě soudního poplatku ve výši 6 020 Kč mohly sloužit.10. Vzhledem k tomu, že samozřejmým a nezbytným předpokladem pro rozhodnutí soudu o osvobození účastníka podle ustanovení § 138 o. s. ř. je, že žadatel o osvobození regulérním a zcela vyčerpávajícím způsobem vyjeví své osobní, majetkové a výdělkové