1 Cmo 18/2026-22 — Vrchní soud v Praze

1. Usnesením ze dne 30. 10. 2025, č. j. 41 Cm 24/2025-6, Městský soud v Praze vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku za podání žaloby v celkové výši 4 000 Kč podle položky 4 bodu 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení.2. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém namítá, že byla nesprávně poučena o nepřípustnosti odvolání proti napadenému rozhodnutí, neboť se nejedná o rozhodnutí o vedení řízení ve smyslu § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Odkazuje na znění § 210a o. s. ř. a odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2025, sp. zn. I. ÚS 1773/25. Dále odkazuje na úpravu § 12 odst. 1 zákona České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, podle které může soud i bez návrhu změnit nebo zrušit nesprávné rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit poplatek. Odůvodnění výše soudního poplatku v napadeném usnesení způsobem „(2 x 2000)“ je nadto nepřezkoumatelné ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2025 sp. zn. I. ÚS 285/25, neboť soudní poplatek za podání žaloby činí podle položky 4 bodu 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků pouze 2 000 Kč. Žalobkyně se tak domáhá změny napadeného rozhodnutí tak, že se vyzývá k zaplacení soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a postupem podle § 10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích se částka 2 000 Kč vrací zpět žalobkyni.3. Podle § 202 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) platí, že „[O]dvolání není přípustné proti usnesení, jímž se upravuje vedení řízení“.4. Podle § 210a o. s. ř. pak platí, že „[U]snesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek nebo usnesení, z něhož nenabyla dosud práva osoba jiná než odvolatel, nebo usnesení, kterým bylo uloženo pořádkové opatření (§ 53), nebo usnesení o odmítnutí žaloby, popřípadě jiného návrhu na zahájení řízení (§ 43 odst. 2, § 75a, § 75b odst. 2, § 78d odst. 2), nebo usnesení o odmítnutí odvolání (§ 208), nebo rozhodnutí vydané podle části šesté může k odvolání změnit přímo soud prvního stupně, pokud odvolání v celém rozsahu vyhoví.“.5. Konečně podle § 12 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o soudních poplatcích“), platí, že „[V]ydá-li soud nesprávné rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit poplatek, toto rozhodnutí zruší nebo změní i bez návrhu.“.6. Z citovaných ustanovení se podává nejen to, že „usnesení o (uložení) povinnosti zaplatit soudní poplatek“ může k odvolání změnit sám soud prvního stupně, pakliže mu zcela vyhoví (tzv. autoremedura), ale i to, že jde o rozhodnutí, kterým není soud prvního stupně vázán, může-li ho změnit, či dokonce (bez dalšího) zrušit i tehdy, není-li odvolání (vůbec) podáno („i bez návrhu“) (tzv. mimo odvolací řízení). Volba konkrétního postupu soudu směřujícího k „odklizení“ nesprávného rozhodnutí o povinnosti zaplatit soudní poplatek tak bude odvislá od toho, zda poplatník včas podá odvolání či nikoliv; výsledek však zásadně bude shodný.7. Žalobkyně se však mýlí v tom, považuje-li usnesení s výzvou k (dodatečnému) zaplacení již splatného poplatku za návrh na zahájení řízení, vydané podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, za usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek (k tomu srov. § 7 odst. 1 větu druhou zákona o soudních poplatků). Jedná se totiž o usnesení, kterým se poplatníkovi neukládá (vymahatelná) poplatková povinnost, a proto jde ve smyslu § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (pouze) o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení. Ke stejným závěrům již dříve dospěl Nejvyšší soud (srov. jeho usnesení ze dne 17. 2. 2020, č. j. 30 Cdo 441/2019-223, anebo usnesení ze dne 30. 4. 2025, č. j. 30 Cdo 637/2025-639). Stejně tak i Ústavní soud, který dokonce ve stanovisku pléna ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st 35/13, implicitně upozornil na změny zákona o soudních poplatcích provedené zákonem č. 281/2009 Sb., konkrétně v § 12, v jejichž důsledku již není potřeba nesprávnou výzvu k zaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 měnit či rušit, ale postačí vydat případně výzvu novou a správnou, nebyl-li soudní poplatek ve správné výši přesto zaplacen.8. Tyto závěry pak není schopno zvrátit ani žalobkyní namítané usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2025, sp. zn. I. ÚS 1773/25, které je „pouze“ usnesením o odmítnutí ústavní stížnosti (k jeho obecné relevanci srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 3705/14-1), a které na rozdíl od nálezu není považováno za obecně závazné a ani za precedenčně významné (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. září 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05), což soustavně judikuje i Nejvyšší soud (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 29 ICdo 164/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 27 Cdo 3134/2023). Nadto se jeho závěry příčí dosavadní (výše uvedené) judikatuře Ústavního soudu bez toho, aniž by byl tento odklon, jakkoliv odůvodněn.9. Z výše uvedených důvodů je odvolání proti napadenému rozhodnutí podle § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nepřípustné, a proto jej odvolací soud podle § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.10. Pouze na okraj lze poznamenat, že bylo-li na soudním poplatku zaplaceno více, než činí poplatková povinnost, soud prvního stupně podle § 10 odst. 2 za použití § 3 odst. 1 zákona o soudních poplatcích takový přeplatek i bez návrhu vrátí poplatníkovi v plné výši, pokud k jeho zaplacení došlo na základě nesprávné výzvy. Proti usnesení soudu prvního stupně o nevrácení přeplatku k žádosti poplatníka je podle § 201 o. s. ř. odvolání přípustné. Nepřipuštěním odvolání proti usnesení o výzvě k zaplacení soudního poplatku tak nemohou být práva poplatníka, který zaplatil na podkladě nesprávné výzvy více, než činila jeho poplatková povinnost, nikterak zkrácena.