3 Cmo 88/2025-16 — Vrchní soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným usnesením soud prvního stupně zamítl žádost žalobkyně o osvobození od soudních poplatků ze žaloby. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně podala dne 30. 6. 2025 žalobu o zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody způsobené žalovanou porušením práv žalobkyně k registrovanému průmyslovému vzoru, které je současně nekalou soutěží. V žalobě žalobkyně požádala o osvobození od soudních poplatků, což nijak neodůvodnila. Proto ji soud vyzval k předložení vyplněného prohlášení právnické osoby o majetkových poměrech a dalších rozhodných skutečnostech pro posouzení její žádosti (dále jen „prohlášení“). Žalobkyně přípis soudu s prohlášením k vyplnění obdržela, v soudem dané lhůtě však na něj nijak nereagovala a své majetkové poměry nijak nedoložila. Soud prvního stupně proto s odkazem na § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) žádost o osvobození zamítl, protože žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně skutečností, které jsou k posouzení žádosti nutné, když soud není povinen cokoliv o majetku žadatele zjišťovat.2. Proti usnesení podala žalobkyně včasné odvolání v němž uvádí, že není správné. Dále (v bodě 3.2 svého podání) obecně uvádí důvody, pro které odvolání podává a navrhuje, aby bylo napadené usnesení zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu projednání. Soud prvního stupně vydal dne 3. 11. 2025 usnesení č. j. 32 Cm 15/2025-11, kterým žalobkyni vyzval, aby své odvolání doplnila tak, že uvede, v čem konkrétně spatřuje nedostatky napadeného rozhodnutí a uvede konkrétní důvody, pro které odvolání podává, a odvolací návrh. Žalobkyně byla pak poučena, že nebudou-li vytčené vady odvolání odstraněny, soud je odmítne. Žalobkyně reagovala podáním ze dne 26. 11. 2025 (č. l. 13 spisu), které je zcela stejného obsahu jako původní (blanketní) odvolání s tím, že obsahuje navíc tvrzení, že taková podaná odvolání jsou Vrchním soudem v Praze rozhodována a nejsou odmítána.3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal podle § 212a o. s. ř. napadené usnesení soudu prvního stupně (překážkou projednání odvolání není skutečnost, že žalobkyně své odvolání nedoplnila, neboť nejde o rozhodnutí ve věci samé /§ 212a odst. 2 o. s. ř. a contrario/), a to jen z důvodů, které se týkají toho, co soud prvního stupně řešil v jeho výroku (§ 212a odst. 6 o. s. ř.) a aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.4. Jedním ze základních práv, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo má každý, tedy i ten, kdo nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku. Proto, i když zákon stanoví povinnost uhradit soudní poplatek jako podmínku postupu při uplatňování práva v civilním procesu, upravuje současně okolnosti, za nichž lze tuto podmínku prominout. Tyto okolnosti jsou obsaženy v § 138 odst. 1 věta první o. s. ř., podle něhož může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Jinými slovy řečeno, účastník může být od soudních poplatků osvobozen jen v případě, že jsou zároveň splněny všechny tři podmínky z výše citovaného ustanovení, tj. že účastník o osvobození požádal, doložil své poměry, z nichž nárok na osvobození od soudních poplatků dovozuje, a nejedná se přitom o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Při nesplnění jakékoliv z těchto tří podmínek účastníka od soudních poplatků osvobodit nelze.5. Jak uvedeno výše povinnost tvrdit a prokázat své (nedobré) majetkové poměry, jejichž existence je jednou z podmínek pro přiznání osvobození, stíhá výlučně žadatele; není povinností soudu vyvíjet vlastní iniciativu (kromě výzvy s poučením, že je třeba splnění podmínek pro osvobození tvrdit a prokázat, pokud potřebná tvrzení a důkazy k jejich prokázání žádost o osvobození neobsahuje) ke zjištění žadatelových majetkových poměrů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2017, sp. zn. 28 Cdo 573/2016, jehož právní věty zní: „I. Není úkolem soudu, aby vyvinul další úsilí ke zjišťování poměrů účastníka žádajícího o osvobození od soudního poplatku. II. Je zcela na žadateli o osvobození od soudních poplatků, aby splnění podmínek podle § 138 o. s. ř. tvrdil a věrohodným způsobem též prokázal.“). V projednávané věci soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalobkyni vyzval, aby splnila svou povinnost tvrdit a prokázat své majetkové poměry, což však tato neučinila, když na výzvu soudu nijak nereagovala.6. Z výše uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně správně uzavřel, že pokud žalobkyně neprokázala, že jsou u ní splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, bylo namístě její žádost zamítnout. Proto bylo napadené usnesení podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrzeno.