Z rozhodnutí: V r c h n í s o u d v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 1997 potvrdil ve výroku o věci samé rozsudek ze dne 6. 8. 1996, jímž K r a j s k ý o b c h o d n í s o u d v Praze zamítl žalobu o určení, že žalobkyní uplatněný nárok ve výši 16 069 740,04 Kč, vzniklý z úvěrové smlouvy a zařazený ve třetí třídě pohledávek v konkursu sp. zn. 91 K 50/95, vedeném na majetek úpadce Z. l., státního podni…
V r c h n í s o u d v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 1997 potvrdil ve výroku o věci samé rozsudek ze dne 6. 8. 1996, jímž K r a j s k ý o b c h o d n í s o u d v Praze zamítl žalobu o určení, že žalobkyní uplatněný nárok ve výši 16 069 740,04 Kč, vzniklý z úvěrové smlouvy a zařazený ve třetí třídě pohledávek v konkursu sp. zn. 91 K 50/95, vedeném na majetek úpadce Z. l., státního podniku „v likvidaci", je po právu. Odvolací soud se ztotožnil - poté co doplnil dokazování dalšími listinami - se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala, že K. banka P. postoupila L. bance, s. p. ú., své pohledávky za úpadcem z titulu úvěru poskytnutého na trvale se obracející zásoby. Žádost dlužníka a pozdější potvrzení L. banky, s. p. ú., o tom, že převzala pohledávky z úvěru za dlužníkem, totiž nemohou nahradit úkon oprávněného - postoupení pohledávky podle § 128 odst. 1 hosp. zák. (zákona č. 109/1964 Sb., v rozhodném znění). Podle § 24 odst. 2 hosp. zák. se k platnosti takového úkonu vyžadovala písemná forma a takovým aktem není ani dohoda uzavřená dne 18. 3. 1991 mezi K. bankou P. a L. bankou, s. p. ú., ani dohoda z 22. 11. 1995 uzavřená mezi K. bankou, a. s., a žalobkyní. Tento projev vůle nelze dovodit ani ze soupisů pohledávek z titulu úvěrových smluv na trvale se obracející zásoby, zpracovaných pobočkami K. banky. Případné postoupení pohledávek dohodou z 22. 11. 1995 nemůže zvrátit pro žalobkyni nepříznivý výsledek sporu, jelikož tvrzenou pohledávku přihlásila do konkursu dříve (podáním ze dne 9. 10. 1995, došlým konkursnímu soudu 13. 10. 1995).
Žalobkyně (zastoupena advokátem) podala proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., namítajíc dovolací důvod podle § 241 odst. 2 (správně odst. 3) písm. d) o.s.ř. (tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Konkrétně dovolatelka uvádí, že řídí-li se závazkový vztah, vzniklý z úvěrové smlouvy uzavřené mezi K. bankou a úpadcem 29. 12. 1990, hospodářským zákoníkem, je nutné podle ustanovení tohoto předpisu hodnotit i všechny následné úkony. Usuzuje, že dohoda z 18. 3. 1991 (uzavřená mezi K. bankou a L. bankou, s. p. ú.), jejíž součástí je i soupis převáděných částek k 25. 2. 1991, je aktem, na jehož základě došlo k postoupení pohledávek z úvěrů na trvale se obracející zásoby. Jelikož postoupení pohledávek z těchto z úvěrů bylo akcí celorepublikového rozsahu, každá pobočka postupitele rámcovou dohodu z 18. 3. 1991 konkretizovala podrobným soupisem postupovaných pohledávek. Právní posouzení uvedených dokumentů soudy obou stupňů podle dovolatelky není správné. Úpadce nemohl mít pochybnosti o tom, kdo je oprávněným věřitelem, neboť sám požádal L. banku, s. p. ú., o převzetí předmětného úvěru, odsouhlasoval pravidelně zůstatky na účtech vedených L. bankou, s. p. ú., a poukázal na příslušný účet první splátku úvěru. Podmínka svobody, vážnosti, určitosti a srozumitelnosti zkoumaných právních úkonů, stanovená § 22 odst. 1 hosp. zák., byla ve věci rovněž dodržena, když v dokumentech, na základě kterých k postoupení pohledávky došlo, byla pohledávka přesně specifikována. Neplatnosti právního úkonu z důvodů uvedených v § 22 odst. 1 hosp. zák. by se navíc - v intencích § 22 odst. 2 hosp. zák. - mohl dovolat (jde o tzv. relativní neplatnost) jen ten, na jehož ochranu je důvod neplatnosti stanoven; u smlouvy o postoupení pohledávky takovou osobou může být jen postupitel a postupník, nikoliv dlužník. Ze závěru, že došlo k postoupení pohledávky mezi K. bankou a L. bankou, s. p. ú., dovolatelka dovozuje, že smlouvou o postoupení pohledávek, kterou uzavřela (jako postupník) dne 1. 3. 1993 s L. bankou, s. p. ú. (postupitelem), přešla pohledávka na ni.
Dovolatelka též nesouhlasí se závěrem o povaze dohody z 22. 11. 1995 a vyslovuje přesvědčení, že tato - se zřetelem k dikci § 20 odst. 2 hosp. zák. - jen znovu deklaruje skutečnou vůli jednajících stran a napadá právní posouzení věci odvolacím soudem i co do úvahy, že dohodu nelze zohlednit, protože byla uzavřena až po přihlášení pohledávky v konkursu. Za „rozhodnutí ve věci samé" má dovolatelka až výsledek přezkumného jednání konaného 22. 1. 1996, tedy po účinnosti „dohody"; přitom argumentuje i tím, že do přezkumného jednání může věřitel s přihlášenou pohledávkou nakládat (to jest vzít ji zpět, upravit její výši nebo přihlásit další pohledávku, o jejíž existenci se následně dozvěděl). Dohoda měla za cíl odstranit případný nedostatek určitosti a srozumitelnosti původní dohody, a v tomto případě má právní úkon podle § 22 odst. 2 hosp. zák., právní účinky jako by byl platný od počátku. Při právním posouzení dohod o postoupení pohledávek z úvěrů na trvale se obracející zásoby soudy také pominuly ustanovení § 20 odst. 2 hosp. zák. K založení L. banky, s. p. ú., došlo rozhodnutím Federálního ministerstva financí po předchozím souhlasu státní banky za tím účelem, aby omezila svou činnost na správu dlouhodobých státních pohledávek z úvěrů na trvale se obracející zásoby; šlo o rozhodnutí orgánu hospodářského řízení, které bylo pro postupitele i postupníka závazné.
Soudní rozhodnutí má v daném případě zásadní právní význam i pro svůj celospolečenský a ekonomický dopad, když pohledávky dovolatelky, které mohou být dotčeny právním názorem soudu, lze řádově vyčíslit v desítkách miliard korun a výsledek řízení bude mít dopad i na státní rozpočet. Jestliže by soud dovodil, že k postoupení pohledávek nedošlo, byla by velká část pohledávek žalobkyně prakticky nevymahatelná, neboť by došlo k jejich promlčení.
Ze všech těchto důvodu dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se především zabýval přípustností dovolání ve věci, již - jde-li o dovolání proti rozsudku - obecně upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o.s.ř.
Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, N e j v y š š í s o u d rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Z o d ů v o d n ě n í :
Dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Vady vyjmenované v tomto ustanovení (tzv. zmatečnosti), k nimž dovolací soud přihlíží (s výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o.s.ř.) z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), ovšem nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají. Podle § 238 o.s.ř. dovolání rovněž není přípustné, neboť napadený rozsudek není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím (srov. odst. 1 písm. a/) a rozsudku soudu prvního stupně ze dne 6. 8. 1996 jiný rozsudek v téže věci vydaný a posléze zrušený rozhodnutím odvolacího soudu nepředchází (srov. odst. 1 písm. b/). Jelikož odvolací soud nezaložil přípustnost dovolání ani výrokem svého rozsudku (§ 239 odst. 1 o.s.ř.), zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., jehož se žalobkyně (jako jediného) také dovolává.
Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v dané věci - jak se podává z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 26. 6. 1997 /č. l. 52 p. v./ - naplněn) může být dovolání ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má (zpravidla) z tohoto pohledu zásadní význam i tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil - vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Při úvaze o přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. je bezpředmětný argument, že při přijetí právního názoru odvolac