11 Tdo 610/2025 – Nejvyšší soud

11 Tdo 610/2025-233USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 9. 2025 o dovolání obviněného P. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2025, č. j. 9 To 30/2025-169, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 133/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. Č. odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 12. 2024, č. j. 2 T 133/2024-135, byl obviněný P. Č. (dále převážně jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že: dne 21. 9. 2024 v čase od 20:30 do 21:30 hod. v XY, v prostoru parku přilehlého k XY, mezi restaurací XY, která je na adrese XY, a z druhé strany ulicí XY, XY, pod záminkou, že si dají cigaretu, odešel s poškozenou nezletilou AAAAA (pseudonym), do parku, kde ji nejprve svou rukou vzal její ruku, kterou si položil na rozkrok, a přestože poškozená projevovala verbálně nesouhlas a couvala před ním, jí natlačil na křoviny za ní a začal líbat, sahat na ni, vložil jí svou ruku do kalhot a kalhotek, kde jí zasunul nezjištěný počet prstů do pochvy, následně po ní opětovně požadoval, aby se otočila, což poškozená nakonec přes verbálně projevovaný nesouhlas ze strachu učinila, načež ji obžalovaný i přes její odpor stáhl kalhoty a spodní kalhotky, opět ji zasunul nezjištěný počet prstů do pochvy a pokusil se na ní vykonat anální sex, což se mu kvůli jeho nedostatečné erekci nepovedlo, následně jí svou rukou stlačil silou hlavu do úrovně svého pasu, kde ji násilím natlačil hlavu do svého rozkroku a donutil provádět felaci, přičemž se poškozená z toho pozvracela a opětovně projevovala verbálně nesouhlas, kdy následně využila chvíle, kdy ji pevně nedržel a z místa utekla. 2. Za tento zločin soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. 3. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 12. 2. 2025, č. j. 9 To 30/2025-169, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Davida Kojzara, advokáta, dovolání, a to z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, neboť usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Domnívá se přitom, že posledně citovaný dovolací důvod je dán v jeho druhé a třetí variantě. 5. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho druhé variantě dovolatel konkrétně namítá, že soudem prvního stupně provedený důkaz přečtením protokolu o výslechu poškozené je procesně nepoužitelný, neboť nebyly splněny podmínky pro to, aby „výslech poškozené byl během hlavního líčení nahrazen přečtením protokolu podle § 102 odst. 1 tr. řádu“, a to z toho důvodu, že poškozená nebyla řádně poučena podle § 101 odst. 1 tr. řádu o právu odepřít výpověď podle § 100 odst. 1, 2 tr. řádu ani o trestních následcích křivé výpovědi, křivého obvinění a pomluvy (když podle jeho názoru poškozená nemohla zjistit odlišnosti mezi jednotlivými trestnými činy a varování před „potrestáním“ je rovněž zcela nedostatečné), ani o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu, a nezazněla ani další povinná poučení podle § 101 odst. 1 tr. řádu, tj. o možnosti požádat o utajení totožnosti svědka podle § 55 odst. 2 tr. řádu, o právu žádat o doplnění nebo opravy protokolu podle § 103 a § 95 odst. 2 tr. řádu, o povinnosti vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet. Zdůrazňuje, že si je plně vědom významu zvláštní ochrany dětí a nutnosti provádět jejich výslech zvlášť citlivě, ovšem neshledává nic necitlivého na tom, aby poškozené bylo podáno plné poučení; poukazuje i na to, že pro významné zjednodušení poučení z důvodu přizpůsobení rozumovému vývoji poškozené nebyl důvod vzhledem k tomu, že jde o osobu studující na gymnáziu. 6. Naplnění třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu spatřuje obviněný ve skutečnosti, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyl nedůvodně proveden navrhovaný podstatný důkaz, a to výslech poškozené v hlavním líčení, a soud prvního stupně tak dostatečně neprověřil věrohodnost poškozené. Dále tomuto soudu vytýká, že nenechal vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se zvláštní specializací klinická psychologie (vzhledem k tomu, že poškozená trpí blíže nespecifikovanou duševní poruchou a je zde celá řada varovných signálů, např. abusus alkoholu, cigaret, marihuany, amfetaminů, ambulantní psychiatrická léčba, předčasný pohlavní život), ani znalecký posudek na posouzení obecné věrohodnosti poškozené, přestože to je v případě obdobné trestné činnosti, pokud je obětí mladistvý, víceméně normou. Poukazuje rovněž na to, že soud prvního stupně se nezabýval případným vlivem kombinace alkoholu, amfetaminů a předepsané psychiatrické medikace (když tato kombinace látek se nacházela v těle poškozené v inkriminované době) na schopnosti poškozené vnímat události smysly, přičemž podotýká, že se jedná o odbornou otázku, kterou soudu může zodpovědět pouze znalec. Shrnuje, že soud prvního stupně měl buď znovu vyslechnout poškozenou nebo nechat zpracovat znalecký posudek na stanovení obecné věrohodnosti poškozené, případně postupovat podle § 118 tr. řádu, neboť ve věci byly závažné pochybnosti, že u poškozené byla podstatně snížena schopnost správně vnímat nebo vypovídat. 7. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu přikázal k dalšímu projednání. Souhlasí přitom s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. 8. K dovolání obviněného se vyjádřil JUDr. Pavel Kučera, Ph.D., LL.M., státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ve vztahu k dovolací argumentaci uplatněné obviněným s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho druhé variantě, tj. k namítané vadě procesně nepoužitelného důkazu uvádí, že soud prvního stupně plně respektoval znění § 102 odst. 1 tr. řádu, přičemž odkazuje na bod 19 jeho rozsudku; současně má za to, že obviněný ani reálně nepopisuje žádné vady, které by zakládaly porušení citované právní normy. Co se týče údajného nedostatečného poučení, státní zástupce poukazuje na to, že orgány činné v trestním řízení přizpůsobily poučení osobnosti a věku poškozené svědkyně, a to, aniž by porušily příslušné ustanovení trestního řádu; tento postup naopak trestnímu řádu odpovídá a v řešeném případě se nikterak nedotkl obsahu poučení s tím, že obsah a význam zůstal plně zachován v tom rozsahu, který zákon předpokládá. Státní zástupce vyslovuje názor, že pochybnosti obviněného o formě poučení nemohou žádnou zásadní vadu dokazování založit, tím méně mohou v daném případě založit procesní nepoužitelnost důkazu, a z předmětného usvědčujícího důkazu lze tedy plně vycházet. Dále má za to, že důvodné nejsou ani výtky obviněného stran nedostatečného prověření věrohodnosti poškozené a pochybení soudu prvního stupně, jež spočívá v odmítnutí provedení výslechu poškozené na návrh obviněného a též v absenci znaleckého posudku na posouzení obecné věrohodnosti poškozené. Co se týče návrhu na výslech poškozené, státní zástupce uvádí, že tento důkaz byl řádně proveden, a to postupem podle § 102 tr. řádu. Vzhledem k tomu nedošlo k pochybení, pokud soud prvního stupně provedení výslechu poškozené zamítl; navíc platí, že soud prvního stupně své zamítavé stanovisko dostatečně jasně a logicky vysvětlil, jak je zřejmé z bodu 19 jeho rozsudku, přičemž návrh na opětovný výslech poškozené označil za nadbytečný. K pochybení ovšem nedošlo podle jeho názoru ani ve vztahu ke znaleckému posudku „na posouzení obecné věrohodnosti poškozené“. S poukazem na ustálenou praxi zdůrazňuje, že posouzení věrohodnosti svědka je otázkou výsostně právní, nikoli znaleckou, a tudíž není vadou dokazování, pokud soudy dospěly při hodnocení důkazů k jednoznačným závěrům o věrohodnosti svědků, aniž potřebovaly tyto závěry podložit znaleckými posudky. V daném případě přitom soudy přistoupily k posouzení věrohodnosti poškozené svědkyně velmi pečlivě a svědomitě, hodnotily ji komplexně a správně zdůraznily, že je vnitřně bez rozporů, přičemž odpovídá i dalším ve věci provedeným důkazům; soudy tak nijak nepochybily, když neověřovaly její věrohodnost cestou znaleckého zkoumání. V této souvislosti pro úplnost upozorňuje na protokol o hlavní