Nejvyšší soud 11 Tdo 656/2026 – Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropní

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 1. 2026, sp. zn. 81 T 17/2025, byli obviněný K. H. pod bodem I. a obviněný M. Z. pod bodem II. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) tr. zákoníku. Za uvedené jednání byl obviněný K. H. soudem prvního stupně odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný M. Z. pak byl za výše uvedené jednání okresním soudem odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Oba obvinění byli dále odsouzeni k trestu propadnutí věci v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, a to v případě obviněného K. H. podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a v případě obviněného M. Z. podle § 70 odst. 2 písm. a) a b) tr. zákoníku.

Výše citovaný rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněného K. H. ve výrocích o vině i trestu, odvoláním obviněného M. Z. ve výroku o trestu, jakož i odvoláním podaným ze strany státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, který tak učinil pouze v neprospěch obviněného K. H., a to proti výroku o trestu. O těchto řádných opravných prostředcích následně rozhodl Krajský soud v Ostravě, který svým usnesením ze dne 23. 3. 2026, sp. zn. 5 To 64/2026, všechna podaná odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

Podle skutkových zjištění Okresního soudu ve Frýdku-Místku se obvinění K. H. a M. Z. předmětné trestné činnosti dopustili v podstatě tím, že: ačkoliv metamfetamin je psychotropní látkou uvedenou v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek vydaného dle § 44c zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v platném znění, pseudoefedrin je jako prekursor uveden v kategorii 1 přílohy I nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekursorech drog a je používán k nelegální výrobě metamfetaminu, a červený fosfor je jako prekursor uveden příloze I., kategorie 2, podkategorie 2A, přímo použitelného nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekursorech drog a je rovněž uveden v kategorii 2 nařízení Rady (ES) č. 111/2005, přesto

Shora citované usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2026, sp. zn. 5 To 64/2026, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 1. 2026, sp. zn. 81 T 17/2025, napadl obviněný K. H. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž tak učinil v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť podle jeho mínění jsou skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně napadené rozhodnutí podle jeho přesvědčení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí jím podaného řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

V úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný K. H. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že ve vztahu k jeho osobě nebyly splněny zákonné podmínky pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož soudy nižších stupňů nepodrobily jeho trestnou činnost náležitému rozboru z hlediska materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy. Nebyly tedy dostatečně hodnoceny následky trestného činu, vzájemný vztah projednávaného skutku a zvlášť závažného trestného činu, za který byl v minulosti potrestán, a to v kontextu celého dosavadního života a jeho další trestné činnosti. K tomu měl být obligatorně vyžádán spisový materiál a mělo být zhodnoceno např. to, jak se choval ve výkonu dřívějšího trestu odnětí svobody včetně toho, jakému programu zacházení se zde podrobil a s jakým výsledkem, jakým způsobem dodržoval stanovený režim ve věznici a jak plnil své další povinnosti. Současně nebyly komplexně hodnoceny všechny jeho osobní charakteristiky, aby bylo možno vyslovit konkrétní úvahy o stupni jeho narušení a o možné prognóze jeho dalšího vývoje. Okolnosti případu tedy neodůvodňovaly využití fakultativního postupu v podobě mimořádného zvýšení trestu a postačilo tak uložení trestu odnětí svobody pod samou horní hranicí jeho nezvýšené sazby, které zcela vystihuje závažnost a škodlivost projednávaného činu. Z tohoto důvodu obviněný nesouhlasí s uloženým trestem, který pokládá za nepřiměřeně přísný, jelikož jeho čin nedosahuje podstatně vyšší závažnosti, než bývá obvyklá u obdobných zvlášť závažných zločinů. Podle obviněného přitom z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších soudů zjevně plyne, že ty považovaly postup podle § 59 tr. zákoníku zcela chybně za obligatorní.

S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný K. H. dále namítl, že soud prvního stupně nehodnotil důkazy postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř., a řadu důkazů, které provedeny být měly, neprovedl. Skutkový děj tak nebyl zjištěn bez důvodných pochybností, přičemž krajský soud odvolací námitky v tomto směru dostatečně nevypořádal, a to zejména vznesenou námitku, že výpověď spoluobviněného M. Z. byla hodnocena v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů při jeho doznání ze dne 11. 12. 2025 v jiné věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, dále námitku poukazující na chybné hodnocení výpovědi jmenovaného spoluobviněného stran výpovědi M. V. o prodeji pervitinu jmenovanému spoluobviněnému, jakož i námitku směřující proti nevyslechnutí svědka R. Ch. k 500 gramům rozvažovaného fosforu soudem prvního stupně, byť se tento svědek mohl vyjádřit k motivu a iracionalitě udání spoluobviněného M. Z. jakožto jeho dealera. Zároveň krajský soud podle obviněného dostatečně neodůvodnil odmítnutí jím vzneseného návrhu na provedení důkazu v podobě podaného trestního oznámení.

Nad rámec výše uvedeného dovolatel poukázal na skutečnost, že odvolací soud dostatečně nezkoumal okolnosti významné pro zjištění věrohodnosti výpovědi spoluobviněného M. Z., a to zejména závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jakož i skutečnost, že jmenovaný spoluobviněný připustil, že je v páchání trestné činnosti recidivistou, takže disponuje nepochybně i dobrou orientací v problematice trestního řízení. Výpověď tohoto spoluobviněného přitom podle dovolatele přesvědčivě vyvracejí výpovědi řady svědků, nicméně soudy dostatečně nevysvětlily, proč vyšly pouze z jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení, byť tento spoluobviněný sám po poukazu na rozpory s jeho dřívějšími výpověďmi poukázal na svoji výpověď u policie a konstatoval, že si vše tehdy pamatoval lépe. Nadto dovolatel označil za nesmyslný závěr soudu prvního stupně o tom, že spoluobviněný M. Z. vypovídal v hlavním líčení a přípravném řízení shodně, ačkoli tento soud přistoupil v hlavním líčení konaném dne 3. 4. 2025 k jeho doplňujícímu výslechu a upozornil jej na rozpory mezi jeho dosavadními výpověďmi. Obviněný poukazuje rovněž na skutečnost, že soud prvního stupně podle jeho přesvědčení neměl přijmout prohlášení viny učiněné spoluobviněným M. Z., jelikož ten nebyl před jeho přijetím řádně poučen podle § 314q odst. 3 tr. ř. Ačkoli se pak obviněný v tomto směru domáhal opravy protokolu o hlavním líčení ze dne 20. 2. 2025, o jeho námitce v tomto směru nebylo rozhodnuto a jím požadovaná oprava vyznačena nebyla.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku proto obviněný K. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku jemu předcházející, a následně věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2026, sp. zn. 5 To 64/2026, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 1. 2026, sp. zn. 81 T 17/2025, napadl dovoláním, podaným prostřednictvím svého obhájce, rovněž obviněný M. Z., který tak učinil v případě usnesení krajského soudu v rozsahu výroku zamítajícího jeho odvolání a v případě rozsudku okresního soudu pouze v rozsahu výroku o trestu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř., neboť podle jeho mínění napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž bylo rozhodnuto o zamítnutí jím podaného řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán některý z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., konkrétně dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

V úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný M. Z. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že v rozhodnutí soudu prvního stupně absentují úvahy o individualizaci trestu v rozsahu vyžadovaném § 125 odst. 1 tr. ř. Tato vada zakládá nesprávné hmotněprávní posouzení, neboť bez řádných individualizačních úvah se výrok o trestu dostává do extrémního nesouladu se zákonnými hledisky a stává se projevem libovůle soudu. Podle obviněného soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí v dostatečné míře nevyložil, proč v případě jeho osoby nepostačovalo uložení mírnější sankce a proč nepřicházela v úvahu aplikace § 58 tr. zákoníku. Naopak se omezil pouze na konstatování dvou polehčujících okolností a tří přitěžujících okolností, aniž by bylo zjevné, proč právě čtyřletá výměra trestu odnětí svobody odpovídá identifikovaným okolnostem případu a nejlepšímu zájmu dítěte. Obviněný namítá, že mu svědčí taktéž polehčující okolnost v podobě významného přínosu pro objasnění trestné činnosti páchané jinými, přičemž v rámci hodnocení jeho osobních poměrů a dosavadního způsobu života mělo být přihlédnuto k jeho vyživovacím povinnostem, doložené psychické závislosti na metamfetaminu a nepříznivému zdravotnímu stavu jeho rodičů, jakož i ke skutečnosti, že byl do srpna 2023 řádně zaměstnán. V rámci jeho chování po činu měl soud prvního stupně zohlednit kvalitativní rozměr jeho spolupráce s policejními orgány, zejména okamžité doznání, dobrovolné vydání věcí nalezených při domovní prohlídce a spolupráci nad rámec vlastní obhajoby. Konečně soud prvního stupně opomenul vyhodnotit též délku trestního řízení, když od zadržení jeho osoby až do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně uplynuly téměř dva roky. V kontextu všech těchto okolností se tak měl okresní soud podle obviněného zabývat možností postupu podle § 58 tr. zákoníku.

Obviněný dále namítl, že postup krajského soudu směřoval k přezkumu zákonnosti trestu a nikoli k tomu, zda jsou v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně obsažena všechna hlediska individualizace ukládané sankce. Krajský soud zároveň pochybil, pokud uzavřel, že ve výši uloženého trestu je maximálně zohledněna i polehčující okolnost spočívající v přínosu obviněného pro objasnění trestné činnosti páchané jinými osobami, aniž by oproti soudu prvního stupně, který tuto polehčující okolnost ve svém rozhodnutí nikterak nezmínil, změnil výměru jemu uloženého trestu odnětí svobody. Nadto se krajský soud opomněl zabývat i délkou trestního řízení, přičemž odmítl-li aplikaci § 58 odst. 1, resp. § 58 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tak ve svých úvahách nezohlednil ve prospěch jeho osoby psychickou závislost na pervitinu, ačkoli se může jednat o důvod pro aplikaci tohoto ustanovení, jak se vyslovil např. Nejvyšší soud ve svém v rozsudku ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018. Pokud ve svých úvahách odvolací soud odkázal mimo jiné na dlouhodobou distribuci pervitinu, porušil tím podle dovolatele zákaz dvojího přičítání, jelikož ten byl shledán vinným spácháním trestného činu ve velkém rozsahu. Obviněný se tedy domnívá, že krajský soud nedostatečně vysvětlil, z jakých konkrétních důvodů ani ve světle jím učiněného prohlášení viny nelze přistoupit k uložení trestu odnětí svobody vyměřeného pod spodní hranicí zákonné trestní sazby. Ani tento soud přitom podle jeho mínění dostatečně individuálně neposoudil dopad ukládaného trestu na jeho děti, byť by takové posouzení odpovídalo požadavkům plynoucím z judikatury Ústavního soudu.

S ohledem na výše uvedené obviněný M. Z. uzavřel, že oba soudy nižších stupňů porušily svoji procesněprávní i hmotněprávní povinnost individualizovat jemu ukládaný trest, jejich rozhodnutí jsou nekontrolovatelná, vykazují znaky libovůle a nerespektují jeho právo na spravedlivý proces a zásadu zákonnosti trestu. Závěrem svého podání proto navrhl, aby Nejvyšší soud ve vztahu k jeho osobě zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě v celém rozsahu výroku zamítajícího jím podané odvolání, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku, a to ve výroku o trestu, a následně věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K podaným dovoláním obou obviněných zaslal své písemné stanovisko ze dne 28. 7. 2026, č. j. 1 NZO 491/2026-20, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který k dovolání obviněného K. H. uvádí, že za obsahově odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze považovat jeho námitku zpochybňující aplikaci § 59 odst. 1 tr. zákoníku při ukládání trestu odnětí svobody. Nelze se ovšem nikterak ztotožnit s tím, že soud prvního stupně považoval aplikaci uvedeného ustanovení za obligatorní, neboť se naopak byť stručně, avšak řádně, zabýval kritérii pro jeho užití. K danému státní zástupce poukazuje na zjištění okresního soudu k osobě obviněného a jeho kriminálnímu profilu, jakož i na absenci polehčujících okolností při souběžné existenci okolností přitěžujících. Soud prvního stupně tedy náležitě vyhodnotil závažnost předchozího postihu obviněného H. pro stejnorodou zvlášť závažnou trestnou činnost, stejně jako okolnost, že se nyní projednávané trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž přihlédnul i k podstatnému rozsahu jemu nyní přisouzené trestné činnosti. Za tohoto stavu má státní zástupce za to, že ve vztahu k výše jmenovanému dovolateli byly bezezbytku naplněny materiální podmínky pro navýšení ukládaného trestu ve smyslu § 59 odst. 1 tr. zákoníku. Zároveň soud prvního stupně citlivě vyměřil fakticky ukládaný trest blízko spodní hranice takto modifikované trestní sazby za současné moderace jeho výkonu. Z hlediska jiného hmotněprávního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak státní zástupce považuje uložený trest odnětí svobody za správný a zákonný a námitky obviněného v tomto směru za zjevně neopodstatněné.

Naopak zbylé námitky obviněného K. H. podle státního zástupce nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. či kterýkoli jiný zákonný dovolací důvod, neboť jde o prostou polemiku s hodnocením provedených důkazů a se soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Ani poukaz obviněného na odborná zjištění k osobnosti spoluobviněného M. Z. nemá žádný důkazní potenciál ve vztahu k dokazovaným skutečnostem, přičemž soud prvního stupně hodnotil věrohodnost jmenovaného spoluobviněného řádně, a to s přihlédnutím k dalším provedeným důkazům. Rovněž zpochybňování postupu soudu prvního stupně při přijetí prohlášení viny učiněného spoluobviněným M. Z. nemá podle názoru státního zástupce v dovolacím řízení jakýkoli význam. Samotné usnesení o přijetí prohlášení viny je rozhodnutí, proti němuž není dovolání vůbec přípustné. Nadto jde o výrok, který se vůbec netýká dovolatele K. H. a nejedná se ani o důkaz svědčící proti němu, neboť takovým důkazem je samotný obsah výpovědi jmenovaného spoluobviněného.

Rovněž námitka údajného neprovedení některých důkazů nemá podle státního zástupce obsahovou kvalitu odpovídající uvedenému dovolacímu důvodu, neboť dovolatel jí nekonkretizuje, jaké konkrétní skutkové zjištění, které je určující (rozhodné) pro naplnění znaků jemu přisouzeného zločinu, by mělo z takto navrhovaných důkazů vyplynout. Trestní oznámení směřující proti spoluobviněnému přitom nelze samo o sobě považovat za důkaz, a pokud ano, tak spíše jen za důkaz obstrukční a destruktivní taktiky obhajoby obviněného. Proto postačilo prosté konstatování zjevné nadbytečnosti tohoto důkazního návrhu. Rovněž návrh na výslech svědka R. Ch. lze v kontextu ostatních skutkových zjištění považovat podle státního zástupce za nadbytečný, přičemž daný důkazní návrh již zcela dostatečným způsobem vypořádal soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku a není pochybením soudu odvolacího, pokud již takovéto zcela dostatečné vypořádání neopakoval a relevantně na něj ve svém usnesení toliko odkázal.

K dovolání obviněného M. Z. státní zástupce ve svém vyjádření konstatuje, že jím předložené dovolací námitky obsahově neodpovídají zákonným dovolacím důvodům a zároveň z nich nelze ani dovodit, že by v předkládané věci byly dány důvody pro mimořádný přezkum výroku o trestu nad rámec zákonných dovolacích důvodů, tedy ve smyslu přezkumu trestů zjevně neproporcionálních, exemplárních či zcela excesivních. Část přednesených námitek pak nevykročila z rámce prosté polemiky obviněného s kvalitou odůvodnění napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, pročež jde v tomto směru o námitky nepřípustné. Podle státního zástupce lze ve vztahu k osobě jmenovaného obviněného považovat za zcela vyloučené jakékoli, byť jen hypotetické úvahy o existenci podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. K danému státní zástupce poukázal na rozsah trestné činnosti obviněného M. Z. a jeho kriminální profil, včetně okolnosti, že nyní posuzované trestné činnosti se dopouštěl ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za předchozí stejnorodou trestnou činnost.

Státní zástupce se neztotožňuje ani s požadavkem obviněného na aplikaci § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť má za to, že ani v tomto ustanovení uvedené okolnosti nejsou v nyní posuzované věci dány, s výjimkou samotného prohlášení viny obviněného M. Z. Vzhledem k osobě tohoto obviněného a rozsahu jeho trestné činnosti nelze oprávněně vytýkat soudu prvního stupně, že podmínky pro uvedenou moderaci trestu neshledal. Jinak nezpochybnitelný přínos obviněného pro objasnění projednávané trestné činnosti tak došel odpovídajícího odrazu ve výměře trestu odnětí svobody výrazně v dolní polovině zákonné trestní sazby. Je sice pravdou, že se soud prvního stupně výslovně v odůvodnění svého rozsudku nezabýval možnou aplikací uvedené moderace výše trestu, nicméně to nelze považovat za vadu relevantní z hlediska dovolacího přezkumu, ostatně z odůvodnění výroku o trestu zřetelně vyplývá, že pro takové zmírnění soud prvního stupně podmínky neshledal. Poukaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, je v tomto ohledu podle státního zástupce nepřípadný, neboť v tímto nálezem řešené věci přikročil odvolací soud ke zpřísnění trestu oproti soudu prvního stupně, který podmínky pro aplikaci mimořádného zmírnění trestu ve věci shledal. Logicky proto Ústavní soud kladl na tuto změnu náhledu přísnější požadavky co do pečlivého odůvodnění. V nyní předkládané věci však žádný ze soudů zcela zjevně o takovém zmírnění trestu ani neuvažoval, přičemž s ohledem na ryze fakultativní povahu tohoto postupu absence takového odůvodnění podle názoru státního zástupce nečiní rozsudek soudu prvního stupně jakkoli nepřezkoumatelným.

Za vadu uloženého trestu státní zástupce nepovažuje ani dovolatelem tvrzený zásah do nejlepšího zájmu dítěte. I zde lze do jisté míry soudům vytknout, že se touto námitkou nezabývaly podrobněji, nicméně již ze samého jejího obsahu nelze dovodit, že by takový zásah do zájmů dítěte bezprostředně hrozil, což obviněný ani ve svém dovolání netvrdí. Již vůbec se podle státního zástupce nelze ztotožnit s námitkou dovolatele, že soudy nedostatečně zohlednily délku řízení, jelikož dané řízení bylo s přihlédnutím k rozsahu věci naopak z časového hlediska poměrně rychlé, což je okolnost, jež se na výměře trestu nemohla projevit vůbec žádným způsobem. Za tohoto stavu není žádnou vadou napadených rozhodnutí, pokud se touto okolností blíže nezabývají.

Ztotožnit se podle státního zástupce nelze ani s námitkou, že odvolací krajský soud výrok soudu prvního stupně o uloženém trestu nedostatečně přezkoumal. Uvedená výtka je totiž vedena spíše vlastní představou dovolatele o kvalitativních nárocích na odůvodnění soudních rozhodnutí než skutečným deficitem těchto odůvodnění. Ve vztahu k odůvodnění usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání obviněného zamítnuto jako nedůvodné, přitom nelze přehlédnout oprávnění odvolacího soudu odkázat na závěry soudu prvního stupně, s nimiž se zcela ztotožnil.

Státní zástupce tedy v závěru svého vyjádření shrnul, že soudy obou stupňů v dané věci při ukládání trestu oběma obviněným postupovaly zcela řádně, přičemž zohlednily veškeré skutečnosti rozhodné pro určení druhu trestu a jeho výměry. Současně nedošlo ani k narušení práv obviněných vyplývajících z principů spravedlivého procesu ve vztahu k odůvodnění výroku o trestu. V případě obviněného K. H. zároveň soudy zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, načež řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Takto řádně zjištěný skutkový stav následně soudy obou stupňů i odpovídajícím způsobem právně posoudily.

S ohledem na výše uvedené je tedy podle státního zástupce dovolání obviněného K. H. v tom rozsahu, v jakém částečně odpovídá jím výslovně uplatněným dovolacím důvodům, zjevně neopodstatněné, zatímco dovolání obviněného M. Z. obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Z tohoto důvodu státní zástupce navrhuje, aby takto formulovaná dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl, a to v případě obviněného K. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a v případě obviněného M. Z. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Vyjádření státního zástupce k dovoláním podaným shora jmenovanými obviněnými bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájcům jednotlivých obviněných k jejich případným replikám. Do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaných dovoláních využil svého práva na repliku k vyjádření státního zástupce pouze obviněný M. Z., který v této replice v podstatě zopakoval své zásadní dovolací argumenty k jím uplatněným dovolacím důvodům. V prvé řadě přitom zdůraznil, že žádná část jeho námitek nesměřuje pouze proti odůvodnění usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, nýbrž proti výroku o trestu, který nemá v odůvodnění dostatečnou oporu. Absenci úvahy soudu prvního stupně a kusost odůvodnění soudu odvolacího přitom podle dovolatele připouští sám státní zástupce, o čemž svědčí i skutečnost, že státní zástupce připouští absenci výslovných úvah soudu prvního stupně o možnosti mimořádného snížení trestu, jakož i jeho poukaz na rozsah trestné činnosti obviněného, byť v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů taková úvaha absentuje.

Obviněný M. Z. následně ve shodě se svým dovoláním opětovně zdůraznil povinnost soudů vypořádat se ve svých úvahách o ukládaní trestu se všemi zákonnými hledisky, včetně dosavadní délky řízení a nejlepšího zájmu dětí, a toto posouzení řádně odůvodnit. Podle obviněného je přitom irelevantní, zda tvrdí, že tyto skutečnosti musí nutně vést k zmírnění trestu či nikoli, jelikož se jimi musí soudy zabývat vždy. Nadto obviněný poukázal na skutečnost, že ačkoli odvolací soud provedl k důkazu kladné hodnocení jeho osoby z aktuálního výkonu trestu, zůstala výměra trestu přesto nezměněná, přičemž z jeho rozhodnutí není dostatečně zjevné, proč se tak stalo. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, pak obviněný M. Z. namítl, že námitky směřující proti nenaplnění podmínek pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jelikož totiž Nejvyšší soud připouští, že pod zákonné důvody spadá nesprávná aplikace § 58 tr. zákoníku, tak ústavně konformní výklad vyžaduje, aby nejvyššímu státnímu zástupci a obviněnému byla dána rovnost ohledně možnosti podat dovolání ať již při jeho nezákonné aplikaci v neprospěch obviněného, kdy byl nedůvodně uložen trest pod dolní hranicí trestní sazby odnětí svobody, tak tím spíše i v jeho prospěch, kdy přes splnění podmínek § 58 odst. 1 tr. zákoníku byl uložen trest v rámci trestní sazby stanovené trestním zákoníkem v jeho zvláštní části, ač měl být důvodně uložen tento trest pod dolní hranici příslušné trestní sazby.

Závěrem svého vyjádření proto obviněný M. Z. setrval na tom, že v řízení předcházejícím dovoláním napadenému usnesení odvolacího soudu byla dána vada spočívající v absenci individualizační úvahy, přičemž odvolací soud tuto vadu nezhojil, nýbrž ji potvrdil. Z tohoto důvodu pak obviněný setrval na konečném návrhu obsaženém v jím podaném dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání obou obviněných přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnými osobami ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda učiněná podání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.

Po prostudování podaných dovolání Nejvyšší soud shledal, že oba obvinění všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, pročež předmětná dovolání vyhodnotil jako přípustná a v tomto směru vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jejich věcnému projednání.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze oběma obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

V souvislosti s obviněným K. H. uplatněnými námitkami Nejvyšší soud připomíná, že jím výslovně namítaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, pokud „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu tak lze za relevantní dovolací námitku považovat správnost a úplnost rozhodných skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, dále úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování, jakož i správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Tento dovolací důvod přitom umožňuje nápravu toliko v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních. Těmi jsou jednak případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), dále případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno, přičemž se jedná o důkaz, který je z pohledu skutkových zjištění, jež jsou určující pro naplnění zákonných znaků přisouzeného trestného činu, podstatný). Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu (s účinností ode dne 1. 1. 2022) naopak nedošlo k nikterak obecnému (plošnému či automatickému) rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na jakékoli otázky skutkového charakteru, neboť – jak již bylo konstatováno výše – umožňuje nápravu jen v těch nejzávažnějších případech, kdy došlo k zásadním vadám ve skutkových zjištěních, která jsou z pohledu závěru stran viny obviněného určující (rozhodná).

Oba obvinění ve svém podání odkázali též na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu přitom nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., na který oba obvinění ve svém podání rovněž výslovně odkázali, je pak existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán některý ze zbylých důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, přestože již v předcházejícím řízení byl dán některý z ostatních dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. V nyní posuzované věci přitom oba obvinění tento dovolací důvod výslovně uplatnili v jeho druhé procesní alternativě.

Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněných, včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obou obviněných splňují kritéria jimi uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování jejich obsahu a připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že pouze obviněný K. H. ve svém dovolání vznesl námitky, které jsou alespoň částečně formálně i věcně podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně je byl z níže rozvedených důvodů nucen označit za zjevně neopodstatněné. Naopak zbylé námitky obviněného K. H. rozporující úplnost dokazování a správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů představují pouhou polemiku s hodnocením provedených důkazů a jsou založeny na snaze tohoto obviněného o přijetí jím předkládané verze skutkového stavu. V případě obviněného M. Z. je pak z obsahu jím podaného dovolání zřejmé, že veškerými svými námitkami toliko odmítá jemu pravomocně uložený trest odnětí svobody jako z jeho pohledu zcela nepřiměřený. Veškeré takto formulované námitky však nelze, a to po formální ani věcné stránce, podřadit pod kterýkoli ze zákonem výslovně vymezených dovolacích důvodů.

Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je z podaných dovolání zřejmé, že tento uplatnil pouze obviněný K. H., a to v jeho první a třetí alternativě. V této souvislosti Nejvyšší soud k první z alternativ citovaného dovolacího důvodu odkazuje opětovně na výše uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu však nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

V této souvislosti Nejvyšší soud rovněž připomíná, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), když platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má ryze procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové tedy není způsobilé naplnit obviněným zvolené (avšak ani žádné jiné) dovolací důvody. Nejvyšší soud v rámci své konstantní rozhodovací praxe doposud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady (až na výjimky) zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury lze v tomto směru poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.

Z výše popsaných důvodů je tak nutno za irelevantní považovat námitky skutkového charakteru, jejichž prostřednictvím obviněný K. H. nikterak věcně konkrétními a řádně odůvodněnými námitkami nebrojí proti tomu, že by soudy nižších stupňů přijaté závěry údajně nasvědčovaly jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění učiněná v nyní projednávané věci neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by takováto rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Jmenovaný obviněný se totiž ve svém dovolání omezil na opětovné předložení zcela obecných výtek stran údajně chybného hodnocení provedených důkazů, a to zejména odmítnutí výsledků hodnocení postupných výpovědí spoluobviněného M. Z., k čemuž konstatoval jak nesoulad jeho výpovědi z hlavního líčení s jeho výpovědí z přípravného řízení, tak nesoulad jeho výpovědi s výpověďmi „řady svědků“, a to aniž by se jakkoli byť i jen pokusil poukázat na jakékoli konkrétní rozpory a argumentačně ošetřit jejich podstatnost. Následně pak odmítl rozhodná skutková zjištění stran jím pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spáchané trestné činnosti jako nepodložená či chybná. Takovéto námitky však nelze podřadit pod žádný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. a tyto tak nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť podstata dovolací argumentace obviněného K. H. nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu plynoucí ze skutečnosti, že skutková zjištění soudů projevující se v závěru o jeho vině přisouzenými zločiny nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž soudy vyšly, zpochybnit a s poukazem na zásadu in dubio pro reo prosadit vlastní (pro jeho osobu příznivější) variantu průběhu skutkového děje.

Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek [jak z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] Nejvyšší soud uvádí, že Okresní soud ve Frýdku-Místku v dané věci postupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutkový stav, tak jak je popsán pod bodem I. ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných především v odůvodnění tohoto meritorního rozhodnutí, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy, aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zároveň nelze nikterak vyvodit, že by se v nyní posuzovaném případě tento soud dopustil jakéhokoliv svévolného hodnocení důkazů v neprospěch dovolatelů. Jeho závěry jsou tedy zcela v souladu se zákonnými požadavky uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a nikterak neodporují principům formální logiky. Svým povinnostem současně dostál též Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací, který v návaznosti na odvolání obviněného K. H. rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal a v odůvodnění svého rozhodnutí opětovně, přesvědčivě a logicky zdůvodnil, z jakých důvodů ani on neuvěřil jím prezentované obhajobě.

Nejvyšší soud se přitom se závěry obou soudů nižších stupňů plně ztotožnil. Ačkoli tak za tohoto stavu není třeba, a to již z důvodu procesní ekonomie, tyto závěry opětovně podrobně rekapitulovat, Nejvyšší soud k danému konstatuje, že z přiloženého spisového materiálu ověřil, že oba soudy nižších stupňů dovodily skutkový závěr o vině obviněného K. H. z řady přímých i nepřímých důkazů, a to především z výpovědi spoluobviněného M. Z. Ten v přípravném řízení i u hlavního líčení ve svých výpovědích, které jsou v podstatných bodech shodné, popsal okolnosti, za kterých obviněný H. distribuoval a prodával v žalovaném období pervitin, léčiva k jeho výrobě a červený fosfor, a to jak jemu samotnému, tak i jednotlivým osobám vyjmenovaným v bodě I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Zároveň logicky a přesvědčivě vysvětlil obsah konspirativní mluvy v rámci odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a vyjádřil se i k množství balení léků, obsahujících prekursor pseudoefedrin, které si obviněný K. H. opatřil a s nimiž disponoval. Jeho výpověď pak byla podpořena odposlechy a záznamy hovorů zaznamenaných jak v rámci této trestní věci, tak v odděleně vedené trestní věci svědků J. P. a A. W., v nichž je zachycena rozsáhlá konspirativní komunikace obviněného H., z jejíhož obsahu je – a to zejména ve světle vysvětlení poskytnutého spoluobviněným M. Z. – zjevné, že za obchod s automobily či náhradními díly je v hovorech maskováno domlouvání obchodů s pervitinem a prekursory. Identicky zaměřená konspirativně vedená komunikace obsahující též komunikaci s obviněným H. pak byla zajištěna rovněž na základě analýzy obsahu mobilního telefonu spoluobviněného M. Z. O obchodech s pervitinem přitom vypovídali zejména svědci J. P., M. B., P. P. a M. M., kteří buď přímo potvrdili nákup této drogy od obviněného H., když popsali svoji přítomnost u těchto obchodů, nebo vypověděli o nákupech pervitinu od spoluobviněného M. Z. a skutečnosti, že jim bylo sděleno, že tato droga pochází od obviněného K. H.

Za této situace vzaly soudy nižších stupňů správně za zcela vyvrácenou obhajobu obviněného H. založenou na tvrzení, že celá výpověď spoluobviněného Z. je smyšlená a jmenovaný spoluobviněný se mu touto snaží pomstít. Jak totiž oba soudy nižších stupňů logicky správně uzavřely, výpověď jmenovaného spoluobviněného byla podpořena celou řadou provedených důkazů, tzn. že za této situace zůstal alternativní popis skutkového děje prezentovaný ze strany obviněného H. po ověření jeho výpovědi vnitřně rozporný a celkově nepřesvědčivý, když nic nenasvědčovalo tomu, že se stal obětí rozsáhlého spiknutí jmenovaného spoluobviněného a celé řady svědků, do jejichž výpovědí zcela náhodně zapadly rovněž skutečnosti zjištěné z provedených odposlechů a dalších důkazů. Obviněný K. H. se přitom ve svém dovolání konkrétními a věcně odůvodněnými námitkami nevyjadřuje k obsahu kteréhokoliv z provedených důkazů a nehodnotí jejich soulad, neboť se fakticky vyjadřuje pouze k obecné věrohodnosti spoluobviněného M. Z., v souvislosti s čímž poukazuje na trestní minulost tohoto spoluobviněného a znalecké závěry k jeho duševnímu stavu, byť se jedná o skutečnosti, s nimiž se již vypořádaly oba soudy nižších stupňů. Zejména soud druhého stupně se v rozporu s tvrzením obviněného H. při hodnocení důkazů a vypořádání odvolacích námitek tohoto obviněného neopomněl věnovat mimo jiné i kopii znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který byl na spoluobviněného M. Z. vypracován dne 18. 9. 2017 v jiné trestní věci, z něhož však nevyplynulo žádné zjištění, které by zásadním způsobem mohlo ovlivnit věrohodnost tohoto spoluobviněného ve vztahu k obsahu jeho výpovědí, který byl souladný s řadou dalších usvědčujících důkazů. S tímto závěrem odvolacího soudu se přitom Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Snaha obviněného H. vykreslit spoluobviněného Z. jako osobu zcela nedůvěryhodnou pouze s poukazem na jeho osobnostní deficity je tedy nedůvodná. Identický závěr je pak namístě učinit i stran poukazu obviněného H. na trestní minulost jmenovaného spoluobviněného. Za daného stavu tak nelze shledat žádných zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními v důsledku toho, že oba soudy nižších stupňů označily výpovědi jmenovaného spoluobviněného za věrohodné, vnitřně konzistentní a souladné zejména s výše rekapitulovanými důkazy.

Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani tvrzení obviněného K. H. spočívající v tom, že se výpověď spoluobviněného Z. z hlavního líčení odchýlila od jeho výpovědi z přípravného řízení a vyvrací ji rovněž výpověď „řady svědků“, neboť obviněný H. tyto jím vnímané rozpory ve svém dovolání nad rámec obecného konstatování jejich existence nikterak nespecifikuje a zcela pomíjí výsledky podrobného hodnocení, kterému byly jednotlivé důkazy podrobeny soudy nižších stupňů. V této souvislosti je tak třeba připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit, a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). Pokud pak obviněný H. poukázal na to, že odvolací soud nedostatečně vypořádal jeho námitky stran chybného hodnocení provedených důkazů, je k danému namístě konstatovat, že ze zákonných podmínek neplyne povinnost soudu odpovědět podrobně na každý argument obhajoby, pročež nelze považovat za pochybení, pokud odvolací soud nad rámec rekapitulace důkazní situace a vypořádání podstatných námitek obhajoby ve zbytku opakovaných námitek poukázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a zde obsažené hodnocení provedených důkazů a tímto soudem učiněné skutkové závěry, s nimiž se plně ztotožnil.

Za zcela irelevantní je pak namístě označit námitku obviněného K. H. stran nesprávného poučení spoluobviněného M. Z. o následcích jím učiněného a soudem prvního stupně přijatého prohlášení viny, jakož i chybnosti protokolace tohoto procesního úkonu. Obviněný H. totiž nikterak netvrdí, že by způsob přijetí prohlášení viny učiněného jmenovaným spoluobviněným měl jakýkoliv vliv na přijatá skutková zjištění, na jejichž základě byl formulován skutkový stav popsaný pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Zároveň není ani jakkoli zřejmé, že by z něj obviněný H. dovozoval jakýkoli zásah do svého práva na spravedlivý proces. Nadto je namístě k danému poukázat, že identickou procesní námitku tento obviněný vznesl již před oběma soudy nižších stupňů. Ty se jí přitom řádně zabývaly a dovolateli jasně sdělily, že v jeho věci nebylo žádné ze skutkových zjištění opřeno o prohlášení viny, jež bylo učiněno ze strany jmenovaného spoluobviněného, a tento úkon tak nemá na jeho osobu žádný vliv. Přesto obviněný H. v dovolání tuto skutečnost nikterak nereflektoval a svoji námitku zopakoval i ve svém mimořádném opravném prostředku. Nejvyššímu soudu tedy nezbývá než konstatovat, že předmětem přezkumu na základě dovolání obviněného mohou být pouze výroky vztahující se k jeho osobě, přičemž pouze z důvodu jeho nesouhlasu s určitým procesním postupem, který byl soudem prvního stupně zvolen výlučně ve vztahu k osobě spoluobviněného, nelze přezkoumávat okolnosti, za nichž bylo přijato prohlášení viny učiněné třetí osobou (v tomto případě spoluobviněným Z.). Prohlášení viny obviněných osob je přitom procesním úkonem vyvolávajícím účinky toliko vůči těm osobám, které dané prohlášení řádně učinily, přičemž jejich přijetí nemohlo nikterak zkrátit obviněného H., který dané prohlášení sám neučinil, na jakýchkoliv jeho procesních právech.

Za dané situace lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že soud prvního stupně posuzoval věrohodnost provedených důkazů důkladně a pečlivě, a to včetně ve vztahu k obviněnému H. usvědčující výpovědi spoluobviněného Z., načež ze všech souvislostí, které se nabízely logickým a přesvědčivým způsobem, vyvodil shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené v nyní posuzované věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry okresního soudu neměly oporu v jím provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v napadeném rozhodnutí rovněž soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Zcela obecně formulované námitky obviněného H. směřované proti věrohodnosti spoluobviněného Z., jakož i tvrzení údajné existence blíže nespecifikovaných rozporů přitom nemají procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů soudem dovolacím, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost. Za tohoto stavu tak Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, s nimiž se bezezbytku ztotožnil i soud odvolací, a to při plném respektování práva obviněného K. H. na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

Jedná-li se o námitky obviněného H. směřující proti úplnosti provedeného dokazování, pak ani ty nelze podřadit pod žádnou z alternativ jím výslovně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Své tvrzení o existenci vady v podobě tzv. opomenutého důkazu totiž tento obviněný nikterak neodůvodnil ve vztahu k tomu, proč byly jím navrhované důkazy podstatné a jaká rozhodná skutková zjištění by z nich měla být učiněna.

Nejvyšší soud k tomuto opětovně připomíná, že soudy vždy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, kterak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Oba soudy nižších stupňů přitom svá meritorní rozhodnutí vydaná v nyní posuzované věci řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky kladenými na odůvodnění svých rozhodnutí vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jakož i to, jakým způsobem se vypořádaly (mimo jiné) s obhajobou obviněného K. H. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přitom reflektuje ustálenou judikaturu. Ta vylučuje, aby se ve smyslu tohoto dovolacího důvodu jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě nadbytečnosti takovéhoto důkazu (k tomu srovnej např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01 a další). Nerespektování práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, k čemuž však v nyní posuzované věci nedošlo.

S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování je podle zjištění Nejvyššího soudu v nyní posuzované věci zřejmé, že se o tzv. opomenuté důkazy nejedná a jednat ani nemůže, neboť za opomenuté nelze označit takové důkazní návrhy, jimiž se soudy nižších stupňů řádně zabývaly, načež rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným (popř. jinou stranou řízení) navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv. Zjednodušeně řečeno, o existenci opomenutých důkazů se nejedná v důsledku prosté nespokojenosti obviněného s úplností provedeného dokazování. Obviněný K. H. přitom ve svém dovolání netvrdí, že by jakýkoliv jeho důkazní návrh zůstal ze strany soudů nižších stupňů zcela opomenut, nýbrž se spokojil pouze s obecným poukazem na z jeho pohledu nedostatečné odůvodnění závěru o nadbytečnosti jím vzneseného návrhu na provedení důkazu blíže nespecifikovaným trestním oznámením, k němuž již nevznesl žádnou vlastní argumentaci stran podstatnosti tohoto důkazu. Pokud pak vznesl tvrzení o tom, že se krajský soud nezabýval jeho odvolací námitkou směřující proti neprovedení důkazu výpovědí svědka R. Ch. soudem prvního stupně, pak ani v tomto případě nenamítá, že by učinil návrh na výslech jmenovaného svědka v odvolacím řízení a tento důkazní návrh by zůstal krajským soudem zcela opomenut. Ani k tomuto důkaznímu návrhu obviněný H. nikterak neuvádí, jak měl tento jeho návrh přispět k zjištění skutkovému stavu v nyní projednávané věci. V této souvislosti lze opětovně připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu své námitky naplnit, a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají jejich nepřezkoumatelnost.

Nejvyšší soud se přitom v dané věci plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, který v odůvodnění svého usnesení přiléhavě uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž není důvodných pochyb. Dovolací soud tedy považuje, a to i přes jeho stručnost, za dostatečný způsob, jakým krajský soud v bodě 91 odůvodnění dovoláním napadeného usnesení vypořádal část důkazních návrhů obviněného H., přičemž k zbylým důkazním návrhům v odůvodnění svého usnesení poukázal na důvody, z nichž tyto návrhy odmítl pro nadbytečnost již soud prvního stupně a které tento soud rozvedl v bodě 77 odůvodnění svého rozsudku, a to s ohledem na jejich vysoký počet, opětovné vznesení, jakož i skutečnost, že podstatná část z nich se vůbec netýkala projednávaného skutku obviněného H. S ohledem na formulaci dovolacích námitek jmenovaného obviněného tedy nelze než konstatovat, že krajský soud nepochybil, pokud poukázal na zamítnutí návrhu obhajoby tohoto obviněného na doplnění dokazování výslechem svědka R. Ch. soudem prvního stupně, jelikož tato výpověď byla obviněným navrhována ke skutečnostem, které se netýkaly skutků, které jsou předmětem tohoto řízení. Obviněný H. přitom ve svém dovolání tuto skutečnost nikterak nerozporuje. Ačkoli se pak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně nezabýval nadbytečností tímto obviněným v dovolání blíže nespecifikovaného podaného trestního oznámení (přičemž se lze domnívat, že má obviněný pravděpodobně na mysli trestní oznámení, které podal na spoluobviněného M. Z.), pak tato skutečnost a priori nemůže zakládat deficit úplnosti dokazování, jelikož nadbytečnost takovéhoto „důkazu“ vyplývá již z jeho samotné podstaty, jelikož je zcela zjevné, že jakékoliv trestní oznámení podané obviněným zachycuje pouze v jiné formě jeho tvrzení adresované orgánům činným v trestním řízení a nemohlo nikterak posloužit k vyvrácení kteréhokoliv z provedených důkazu a zjištění skutkového stavu v nyní projednávané věci, přičemž obviněný H. sám ani ničeho takového ve svém dovolání netvrdí.

V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že samotné důkazní řízení v nyní posuzované věci netrpělo takovým nedostatkem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů. Z odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů je totiž zřejmé, že tyto soudy k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto důkazy i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů přitom nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Žádné z meritorních rozhodnutí soudů nižších stupňů, které bylo v nyní posuzované věci učiněno, nevybočilo z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat jakoukoli svévoli.

Souhrnně je tedy třeba opětovně zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného K. H. mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. Obecně přitom platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněného K. H. na spravedlivý proces. Současně byl jeho osoby se týkající skutek popsaný pod bodem I. výroku o vině správně právně kvalifikován, jakož i logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněn.

Jde-li o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak je z dovolání obou obviněných zřejmé, že pod předmětný dovolací důvod podřadily své námitky, v nichž materiálně brojí proti nepřiměřenosti jim uložených trestů. Konkrétně obviněný K. H. v tomto ohledu namítl, že ve vztahu k jeho osobě nebyly naplněny materiální podmínky pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku. Naproti tomu obviněný M. Z. označil odůvodnění výměry jemu uloženého trestu odnětí svobody za nedostatečně individualizované, a to z důvodu absence úvah pokrývajících všechna zákonná kritéria, jejichž vyhodnocení je předpokládáno zákonem, přičemž v jeho prospěch měly být zohledněny i další jím označené skutečnosti. Dále obviněný Z. považuje za nedostatečně odůvodněné rovněž závěry, na jejichž základě odvolací soud odmítl ve vztahu k jeho osobě možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1, resp. § 58 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

V této souvislosti je namístě připomenout, že Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve mnohokrát uvedl, že námitky směřované vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit toliko v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen za podmínek, kdy byl obviněnému uložen trest takového druhu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu nebo výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 tr. ř.

Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno dovoláním napadené rozhodnutí, je ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. možno považovat – jde-li o výrok o trestu – toliko jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Současně je třeba připustit, že uvedené zásady neplatí bezvýjimečně, neboť pokud by bylo zjištěno, že uložený trest je v natolik extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, implikovalo by to zásah Nejvyššího soudu v dané věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí.

Tato zásada má přitom ústavní povahu, neboť její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba si klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele – obecně ústavním pořádkem předvídaný – je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je proto třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, stejně jako za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).

V tomto směru nelze pominout, že Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestu obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a v této souvislosti zohledňuje případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu porušily (či mohly porušit) některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, je-li rozhodnutí o trestu v důsledku absence odůvodnění nepřezkoumatelné, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je-li založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním či zjištěném nezákonným způsobem anebo zjištěném nedostatečně v důsledku existence tzv. opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).

S přihlédnutím k výše uvedenému Nejvyšší soud shledal, že pokud obviněný K. H. opřel svoji námitku směřující proti přiměřenosti jemu uloženého trestu odnětí svobody o vyjádření nesouhlasu s mimořádným zvýšením trestu odnětí svobody podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku, pak takovou námitku lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný totiž tuto námitku fakticky opřel o tvrzení stran nesplnění zákonných podmínek pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody uvedených v § 59 odst. 1 tr. zákoníku [k podřaditelnosti takové námitky pod druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který odpovídá dřívějšímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, srovnej např. bod 35 a násl. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 8 Tdo 789/2020, a další tam citovanou judikaturu]. Nejedná se nicméně o námitku věcně opodstatněnou. Okresní soud totiž v rámci koncipování výroku o trestu náležitě osvětlil, z jakých důvodů ve vztahu k osobě obviněného H. přistoupil k uložení trestu odnětí svobody za použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto ohledu mu tudíž nelze ničeho relevantně vytknout.

V návaznosti na danou námitku obviněného H. Nejvyšší soud připomíná, že podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku lze v obecné rovině pachateli uložit trest odnětí svobody v horní polovině trestní sazby, jejíž horní hranice se zvýší o jednu třetinu, toliko za splnění následujících podmínek – zaprvé spáchal-li pachatel v minulosti zvlášť závažný zločin (jakéhokoli druhu), za druhé byl-li za něj potrestán a k takovému potrestání lze přihlížet, zatřetí spáchal-li nyní takový nebo jiný druh zvlášť závažného zločinu a začtvrté je-li závažnost nově spáchaného trestného činu vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo je-li možnost nápravy pachatele ztížena.

Z předloženého spisového materiálu je zcela evidentní, že nyní řešeným skutkem popsaným pod bodem I. dovolatel K. H. spáchal trestný čin kategorizovaný jako zvlášť závažný zločin ve smyslu § 14 odst. 3 tr. zákoníku. Současně bylo zjištěno, že má v již deset záznamů v rejstříku trestů, přičemž v minulosti byl již třikrát odsouzen rovněž pro drogovou trestnou činnost. Naposledy byl pro zvlášť závažný zločin potrestán rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 54 T 2/2014, který nabyl právní moci dne 30. 10. 2014 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 1 To 76/2014, přičemž jemu uložený trest odnětí svobody v délce deseti let a šesti měsíců již částečně vykonal. Jelikož s pácháním nyní projednávané trestné činnosti obviněný H. započal bezprostředně poté, co byl podmíněně propuštěn z výkonu poukazovaného (předchozího) trestu odnětí se stanovením zkušební doby v trvání sedmi let a vyslovením dohledu, lze k takovému potrestání v souladu se závěry soudů nižších stupňů relevantně přihlížet, neboť k zahlazení tohoto předchozího odsouzení obviněného H. pro jiný zvlášť závažný zločin k okamžiku ukládání trestu v nyní posuzované věci dosud nedošlo. Oba soudy nižších stupňů se pak náležitě zabývaly i možností nápravy tohoto obviněného, načež shledaly, že ta je u něho ztížena, jelikož v řízení probíhajícím v nyní posuzované věci nad sebou a svým jednáním neprojevil žádnou reflexi, přičemž ani poslední citelný trest odnětí svobody, včetně jeho výkonu, jej neodradil od páchání závažné trestné činnosti, při níž nakládal s pervitinem a látkami určenými k jeho výrobě. V rámci nyní projednávaného zvlášť závažného zločinu se přitom obviněný H. dlouhodobě a za účelem zisku podílel na nekontrolovaném šíření pervitinu, tedy nebezpečné drogy, s jejímž užíváním je spojena celá řada negativních sociálních jevů a zdravotních rizik pro její uživatele, a to včetně vysokého rizika předávkování. Z výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud neshledal, že na straně obviněného H. nebyl naplněn materiální znak vyžadovaný pro aplikaci § 59 odst. 1 tr. zákoníku spočívající ve vysoké závažnosti nově spáchaného trestného činu. Dále neshledal důvodným ani tvrzení jmenovaného obviněného stran toho, že soudy nižších stupňů pochybily, pokud se nezabývaly hodnocením např. jeho chováním ve výkonu dřívějšího trestu odnětí svobody, včetně toho, jakému programu zacházení se zde podrobil a s jakým výsledkem, jakým způsobem dodržoval stanovený režim ve věznici a plnil i své další povinnosti. Obviněný H. totiž bez ohledu na to, jak se choval pod dozorem orgánů činných v trestním řízení v rámci předchozího výkonu trestu odnětí svobody, započal s opětovným pácháním trestné činnosti bezprostředně po svém podmíněném propuštění na svobodu, přestože byl nad ním v rámci běžící zkušební doby vysloven dohled a byla mu dána šance na opětovné zařazení se do společnosti a vedení řádného života. Je tedy zcela zjevné, že žádný z dosud obviněnému uložených trestů na něj neměl potřebný výchovný účinek. Vzhledem k těmto skutečnostem tedy Okresní soud ve Frýdku-Místku v souladu s platnou právní úpravou ukládal obviněnému H. trest odnětí svobody za použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž stejně jako odvolací soud naplnění podmínek pro fakultativní využití tohoto mimořádného postupu řádně odůvodnil. Z rozhodnutí žádného ze soudů nižších stupňů přitom nelze shledat, že by aplikaci § 59 odst. 1 tr. zákoníku považovaly v daném případě za postup obligatorní, kterak se snaží obviněný H. tvrdit ve svém dovolání.

Pro úplnost pak Nejvyšší soud rovněž připomíná, že za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025), které se pachatel dopustil do 31. 12. 2025), bylo v době rozhodování soudu prvního stupně možno pachateli uložit trest odnětí svobody v zákonném rozpětí od dvou do deseti let. Pokud tedy Okresní soud ve Frýdku-Místku po zvážení všech zákonných kritérií (bez ohledu na to, že necelý týden před vynesením jeho rozsudku nabyla dne 1. 1. 2026 účinnosti novela trestního zákoníku provedená zákonem č. 270/2025 Sb., kterou však ve vztahu k formulaci § 283 odst. 2 tr. zákoníku nedošlo k žádné změně, tedy ani reformulaci v tomto ustanovení vymezených podmínek, kterou jsou předpokladem pro užití této právní kvalifikace, ani k jakékoli změně v nastavení dolní či horní hranice zákonné sazby zakotvené v tomto ustanovení) obviněnému uložil trest odnětí svobody ve výměře osmi let, nelze takový trest za žádných okolností označit za trest nezákonný, nepřiměřeně přísný, exemplární či dokonce za excesivní, přičemž při jeho ukládání okresní soud neopomněl ve smyslu § 39 odst. 4 tr. zákoníku přihlédnout rovněž k obviněným dosud nevykonanému zbytku předchozího trestu odnětí svobody. S ohledem na použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku se pak jedná o trest pohybující se svojí výměrou v blízkosti spodní hranice horní poloviny trestní sazby zvýšené o jednu třetinu (tedy na spodní hranici navýšené horní poloviny trestní sazby, která se tak aplikací § 59 odst. 1 tr. zákoníku pohybovala v rozmezí od 7 let a 8 měsíců do 13 let a 4 měsíců), přičemž pominout nelze ani skutečnost, že výkon uloženého trestu byl obviněnému soudem prvního stupně zmírněn jeho zařazením do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku (pozn. Nejvyššího soudu: jestliže soud prvního stupně v rámci moderace výkonu trestu ve svém rozsudku výslovně poukázal na ustanovení podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, stalo se tak zjevným pochybením, jak již ostatně ve svém usnesení konstatoval i odvolací soud, aniž by tato nesprávná aplikace zákonného ustanovení měla jakýkoli faktický dopad na postavení jmenovaného obviněného).

Naopak obviněný M. Z. uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve svém dovolání opřel o námitky, jimiž rozporuje úplnost a správnost individualizačních úvah vycházejících zejména z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jimiž následně odvolací soud odůvodnil přiměřenost trestu uloženého okresním soudem. Obviněný nadto poukazuje na údajné nedostatky v závěru odvolacího soudu stran nenaplnění podmínek pro aplikaci § 58 odst. 1 nebo odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, s nímž obviněný nesouhlasí a tuto svou argumentaci považuje za relevantní s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23.

Předně je podle Nejvyššího soudu třeba znovu konstatovat, že se jedná o argumentaci, kterou obviněný Z. uplatňuje od začátku trestního řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s ní řádně vypořádaly. Jmenovaný obviněný přitom svými námitkami fakticky brojí proti přiměřenosti jemu uloženého trestu, jelikož se jejich prostřednictvím dožaduje zohlednění dodatečných skutečností ve svůj prospěch a brojí proti neužití moderačního práva soudu zakotveného v § 58 odst. 1, resp. § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a tímto způsobem se domáhá snížení výměry jemu pravomocně uloženého trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, byť obecně tyto námitky spojuje s tvrzením o nepřezkoumatelnosti úvah soudů nižších stupňů, jelikož tyto úvahy nejsou podle jeho mínění dostatečně podrobné. Takovéto námitky ovšem nelze s ohledem na výše shrnuté závěry konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, jelikož – jak již bylo konstatováno výše – nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Identické závěry přitom platí i ve vztahu k námitkám dovolatele směřujícím proti nevyužití postupu podle § 58 odst. 1, resp. § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Aplikace poukazovaných ustanovení stran mimořádného snížení trestu odnětí svobody je totiž závislá na volné úvaze soudu (oproti postupu podle § 58 odst. 7 tr. zákoníku, tj. situace pachatele, který byl označen jako tzv. spolupracující obviněný), tzn. že jde vždy o fakultativní postup soudu, který není povinen dané ustanovení, neshledá-li pro jeho aplikaci zákonné předpoklady, využít.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž platí, že pod žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. nelze podřadit námitky založené na tvrzení, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit uložený trest odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, uveřejněné pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr.). Uvedené vyplývá právě ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené ustanovením § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku splňuje (srov. přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012). Nejvyšší soud přitom i po vydání obviněným poukazovaného nálezu Ústavního soudu 7. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, setrval na svém dosavadním právním názoru ohledně nemožnosti naplnění jakéhokoli dovolacího důvodu požadavkem na uplatnění některého z fakultativních postupů upravených v § 58 tr. zákoníku. V usnesení ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023, Nejvyšší soud reagoval na výhradu Ústavního soudu uvedenou v předmětném nálezu, že daná problematika nebyla vyřešena velkým senátem trestního kolegia dovolacího soudu, když v jednom z jeho starších rozhodnutí byl vysloven odlišný názor. Lze ještě doplnit, že shodný postoj vztahující se k požadavku obviněných na aplikaci § 58 tr. zákoníku vyjádřil Nejvyšší soud také v usneseních ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 6 Tdo 104/2024, ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 6 Tdo 1042/2023, ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 11 Tdo 1127/2023 a ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. 11 Tdo 32/2025.

Nejvyšší soud se i přesto, že obviněný Z. svými námitkami směřovanými proti nepřiměřenosti uloženého trestu nenaplnil žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., s ohledem na výše uvedené zabýval tím, zda soudy nižších stupňů své úvahy, jimiž se v nyní posuzované věci řídily při ukládání trestu, řádně osvětlily a zda neporušily zásadu proporcionality trestní represe. Jak již totiž bylo uvedeno výše, dovolací řízení realizované v rámci trestního řízení se nevymyká z požadavků na ústavně konformní průběh soudního řízení (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Nutnost a adekvátnost výjimečného zásahu dovolacího soudu v případech, kdy uložený trest je v tak příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představuje zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, ostatně opakovaně deklaroval i Nejvyšší soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013).

Judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, z níž nepochybně vyplývá nutnost poskytnutí ochrany základním právům obviněného v každém stadiu trestního řízení, ovšem nic nemění na tom, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání nelze považovat za jakousi třetí instanci plného přezkumu, jež by měla činit vlastní závěry, ať už ohledně skutkových zjištění, nebo ohledně přiměřenosti uložených trestů. Dovolání je nutné odmítnout v případech, kdy se obviněný v zásadě pouze domáhá přiznání jiné váhy určitým okolnostem z hlediska jejich významu pro ukládání trestu a tuto argumentaci směřuje právě jen proti uvážení soudu provedenému v jeho zákonných mezích, do něhož Nejvyšší soud v řízení o dovolání nemůže zasahovat. Dovolání je totiž mimořádný opravný prostředek, který není určen k tomu, aby Nejvyšší soud korigoval výrok o uložení trestu z důvodu jeho případné nepřiměřenosti. Do výroku o trestu pro jeho nepřiměřenost tak Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud je uložený trest v natolik extrémním rozporu se zákonnými hledisky, že jej lze považovat za nezákonný, nepřiměřeně přísný, exemplární či dokonce za excesivní.

Z předloženého spisového materiálu ovšem Nejvyšší soud neshledal žádného důvodu, aby na podkladě námitek obviněného M. Z. zasáhl do výroku o jemu uloženém trestu. Soudy nižších stupňů totiž ve svých úvahách o druhu a výměře trestu akceptovaly ve smyslu § 38 a § 39 tr. zákoníku všechny okolnosti důležité pro odůvodnění ukládaných trestů ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Přitom přihlédly zejména k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněného, jakož i k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnostem jeho nápravy, stejně jako k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro jeho budoucí život. V této souvislosti soud druhého stupně s odkazem na závěry soudu prvního stupně, s nimiž se i přes jím shledanou stručnost plně ztotožnil, konstatoval, že ve prospěch obviněného Z. je namístě hodnotit jeho doznání, učiněné již v přípravném řízení, jakož i prohlášení viny a skutečnost, že významně přispěl k objasnění trestného činu spáchaného jinou osobou (konkrétně obviněným H.). Jako přitěžující ovšem byla vyhodnocena skutečnost, že se obviněný Z. dopouštěl trestné činnosti dlouhodobě za účelem zisku, navíc za podmínek speciální recidivy ve smyslu § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a to dokonce ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za jeho předchozí drogový delikt (tj. poté, co byl rozhodnutím Okresního soudu ve Znojmě ze dne 6. 5. 2020, č. j. 18 PP 6/2020, podmíněně propuštěn z výkonu předchozího trestu odnětí svobody). V mezidobí od zmíněného podmíněného propuštění byl přitom rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 8. 2023, č. j. 4 T 124/2022-132, který nabyl právní moci dne 10. 8. 2023, uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, z něhož vykonal 258 hodin. Z uvedeného je tedy zjevné, že obviněného M. Z. ani v minulosti uložený citelný trest odnětí svobody neodradil od páchání závažné trestné činnosti, a to ani té, jíž se dopustil v nyní posuzované věci, při níž nakládal s pervitinem a látkami určenými k jeho výrobě, čímž se zapojil do nekontrolovaného šíření nebezpečné drogy, s jejímž užíváním je spojena celá řada negativních sociálních jevů a zdravotních rizik pro její uživatele, a to včetně vysokého rizika předávkování. Po zohlednění všech zjištěných skutečností pak odvolací soud shledal, že trest odnětí svobody uložený obviněnému Z. soudem prvního stupně je svou výměrou možno považovat za přiměřený, přičemž s ohledem na poměry tohoto obviněného a okolnosti daného případu nelze přistoupit k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody za užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, resp. § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (pozn. Nejvyššího soudu: jestliže soud druhého stupně poukázal na ustanovení podle § 58 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, stalo se tak zjevně pouhým administrativním pochybením).

V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud připomíná, že za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku, který byl spáchán do 31. 12. 2025, bylo v době rozhodování odvolacího soudu možné pachateli uložit trest odnětí svobody v zákonném rozpětí od dvou do deseti let. Pokud Okresní soud ve Frýdku-Místku po zvážení všech výše uvedených zákonných kritérií (bez ohledu na to, že necelý týden před vynesením jeho rozsudku nabyla dne 1. 1. 2026 účinnosti novela trestního zákoníku provedená zákonem č. 270/2025 Sb., kterou však ve vztahu k formulaci § 283 odst. 2 tr. zákoníku nedošlo k žádné změně, tedy ani reformulaci v tomto ustanovení vymezených podmínek, kterou jsou předpokladem pro užití této právní kvalifikace, ani k jakékoli změně v nastavení dolní či horní hranice zákonné sazby zakotvené v tomto ustanovení) obviněnému M. Z. uložil trest odnětí svobody v první třetině zákonné trestní sazby, konkrétně ve výměře čtyř let, přičemž pro jeho výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, nelze takový trest za žádných okolností označit za trest nezákonný, nepřiměřeně přísný, exemplární či dokonce za excesivní. Uložený trest tedy nelze označit za odporující ústavní zásadě proporcionality trestních sankcí, resp. představující porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku. Na uvedeném pak ničeho nemění ani požadavek obviněného Z. na důraznější zohlednění polehčujících okolností konstatovaných již soudy nižších stupňů či na zohlednění jeho vyživovací povinnosti k dětem (k danému viz níže), jeho zaměstnání (trvajícímu až do roku 2023), zdravotního stavu, doložené psychické závislosti na metamfetaminu či nepříznivého zdravotního stavu jeho rodičů. Nejvyšší soud se totiž zcela ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, který se těmito skutečnostmi sice jednotlivě a podrobně nezabýval a hodnotil je souhrnně se všemi poznatky, jež vyšly v řízení najevo, avšak zcela správně uzavřel, že s ohledem na závažnost jednání jmenovaného obviněného a charakter jeho recidivního chování nemohl při maximálním zohlednění zjištěných polehčujících okolností přistoupit k uložení ještě mírnějšího trestu. Zároveň nelze shledat za závažné pochybení vyžadující kasační zásah Nejvyššího soudu, pokud oba soudy nižších stupňů s ohledem na absenci průtahů v řízení, jejichž existenci ani obviněný Z. ve svém dovolání netvrdí, v odůvodnění svých rozhodnutí explicitně nekonstatovaly, že ani délka probíhajícího řízení nemohla v nyní posuzované věci nikterak ovlivnit výměru trestu odnětí svobody ukládaného tomuto obviněnému.

V kontextu výše uvedeného Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že v dané trestní věci nebyly splněny podmínky ani pro to, aby byl obviněnému M. Z. trest zmírněn ve smyslu podmínek zakotvených v § 58 odst. 1, resp. § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť pro aplikaci tohoto ustanovení nebyla v této věci splněna zákonná hlediska. Uvedená ustanovení lze použít jen tehdy, má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání (viz § 58 odst. 1 tr. zákoníku). Jak již přitom Nejvyšší soud konstatoval výše, v posuzované věci se jednalo o velmi závažnou trestnou činnost spojenou s výrobou a nekontrolovatelným šířením pervitinu, jíž se obviněný dopouštěl dlouhodobě a při níž neoprávněně nakládal se zakázanými látkami v množství, které významně překročilo hranici značného rozsahu. Nelze se pak ztotožnit s tvrzením obviněného Z., že dlouhodobost jeho jednání byla vykládána v jeho neprospěch, pokud bylo zároveň shledáno, že tímto svým jednáním naplnil kvalifikační znak skutkové podstaty jemu přičítaného trestného činu spočívající ve spáchání činu ve velkém rozsahu. V tomto směru Nejvyšší soud připomíná, že se jedná o dvě zcela odlišná kritéria, a to přesto, že při hodnocení rozsahu drogové trestné činnosti mohou být mimo přednostního posouzení kvantifikačních hledisek zohledněna i další tzv. vedlejší (terciární) kritéria, mezi něž může být řazena i celková doba páchání trestného činu. Současně nelze pominout, že se obviněný nyní projednávané trestné činnosti dopustil přesto, že byl v minulosti opakovaně soudně trestán, a to i citelným trestem odnětí svobody v délce trvání pěti let a šesti měsíců. Je tedy zcela zjevné, že žádný z dosud obviněnému uložených trestů na něj neměl potřebný výchovný účinek a možnost jeho nápravy je tak snížena. Domáhá-li se pak obviněný Z. využití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby dopadající na zvlášť závažný zločin nedovolané výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku, fakticky tím požaduje uložení trestu odnětí svobody ve výměře kratší než dva roky. Trest odnětí svobody v takto nízké výměře by ovšem zcela zřejmě nebyl trestem přiměřeným závažnosti jím spáchaného trestného činu a okolnostem jeho spáchání, pročež by neměl ani potřebný výchovný účinek pro dosažení jeho nápravy, a to zejména za situace, pokud by byl ukládán s podmíněným odkladem jeho výkonu.

Na výše uvedeném přitom nemohl ničeho změnit ani poukaz obviněného M. Z. na jeho závislost na pervitinu, jelikož se Nejvyšší soud nikterak neztotožňuje s jeho tvrzením o tom, že by jeho závislost měla být v jeho případě považována za okolnost vykládanou v jeho prospěch. K tomuto závěru je dovolací soud veden zejména s ohledem na skutečnost, že se páchání předmětné trestné činnosti obviněný Z. nedopouštěl s úmyslem uspokojení své nutkavé potřeby ženoucí jej ke konzumu drogy, nýbrž ze ziskuchtivosti. Navíc v tomto ohledu nelze hodnotit jako přiléhavý poukaz obviněného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018, jelikož závěry poukazovaného rozhodnutí stran možnosti zohlednění závislosti pachatele na návykových látkách v rámci úvah odůvodňujících aplikací § 58 odst. 1 tr. zákoníku byly vysloveny za situace, kdy pachatel trestné činnosti nebyl pouze uživatelem návykové látky s psychickou závislostí, ale jeho dlouhodobá závislost byla takového charakteru, že vedla až k jeho zmenšené příčetnosti, v níž se tento pachatel dopustil jím spáchané trestné činnosti.

K námitkám obviněného M. Z. pak Nejvyšší soud dodává, že zákonem požadovanou mimořádnost pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 1, resp. § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku současně nesplňují ani jeho aktuální rodinné poměry, což ostatně ani netvrdí, když pouze obecně poukazuje na to, že je otcem dvou dětí a namítá, že se soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích tímto hlediskem dostatečně nezabývaly.

K danému lze v obecné rovině připomenout, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, vymezil kritéria, která by měly soudy brát v potaz jako faktor pro případné neuložení nepodmíněného trestu odnětí svobody pachateli, který je rodičem dítěte (či jinou pečující osobou). Tato kritéria je však třeba vážit proti dalším konkurujícím zájmům, jako je závažnost činu, jeho následky atd. Přitom je třeba vycházet i z toho, že trest odnětí svobody je nejpřísnějším trestem, který podle českého trestního práva lze pachateli uložit. Nikdy proto jeho uložení nesmí být bráno na lehkou váhu a trestní soudy k němu smí sahat pouze jakožto k prostředku ultima ratio v systému trestů. Na druhou stranu, pokud je již uložení tohoto trestu nevyhnutelné, veřejný zájem na ochraně společnosti je v takovém případě značný a zpravidla může převážit nad nejlepším zájmem dítěte, nejsou-li v konkrétním případě specifické okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými případy. Nelze totiž rezignovat na účinnou ochranu společnosti před trestnou činností, což je jednou z předních funkcí státu. Ústavní soud rovněž zdůraznil, že integrální a neoddělitelnou součástí svobody člověka je i povinnost nést všechny, tedy i negativní důsledky svých vlastních svobodných rozhodnutí a činů. Uložení trestu odnětí svobody rodiči nezletilého dítěte je tedy sice nepominutelně spojeno s navazující změnou právního postavení dítěte, povinnost zohledňovat nejlepší zájem dítěte však nemůže být neomezená. Povinnost zabývat se nejlepším zájmem dítěte při rozhodování, nikoli však absolutní povinnost vždy rozhodnout jen v souladu s tímto nejlepším zájmem, neboť je nutno vyvažovat mezi vícero zájmy různých dalších subjektů, vyplývá i z další rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, nebo nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23).

V nyní projednávané věci je nutno v souladu s námitkami obviněného M. Z. podotknout, že soud prvního stupně se zájmem dítěte ve vztahu k uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody výslovně nezabýval. Odvolací soud ovšem toto pochybení napravil a při přezkumu rozsudku okresního soudu na podkladě odvolání jmenovaného obviněného uvážil i možný dopad rozhodnutí na dotčené děti, byť své závěry odůvodnil poměrně stroze. Přesto je z jeho odůvodnění zřejmé, že řádně přihlédl k výše uvedené okolnosti, načež shledal, že prostá existence vyživovacích povinností obviněného k dětem, nemůže vést k tomu, že obvinění nebudou nést negativní následky svého vlastního svobodného jednání ve formě přímého výkonu trestu odnětí svobody, kdy tento závěr by byl v rozporu s požadavkem na účinnou ochranu společnosti před trestnou činností. Obviněný Z. přitom ve svém dovolání ani nikterak netvrdí, že by měl své děti ve výlučné péči, nedoložil žádné jejich specifické potřeby, které by vylučovaly, aby o ně pečovala jiná osoba než on. Za této situace Nejvyšší soud shledal, že nejsou-li v dané věci přítomny zcela extraordinérní okolnosti, které by dopad na život dětí obviněného zásadním a ojedinělým způsobem prohlubovaly, odvolací soud nepochybil, pokud dospěl k závěru, že zájem na ochraně společnosti uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody osobě obviněného převažuje nad nejlepším zájmem dítěte, který řádně zohlednil. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že v posuzované věci nebyly přehlédnuty žádné významné skutečnosti, přičemž z hlediska proporcionality trestu byly ze strany obou soudů nižších stupňů řádně uváženy všechny okolnosti významné podle § 39 až 42 tr. zákoníku, a to včetně nejlepšího zájmu dítěte obviněného (konkrétně dětí obviněného M. Z.).

Jak již Nejvyšší soud konstatoval výše, oba dovolatelé v rámci svých dovolání uplatnili rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., přičemž tak oba učinili v jeho druhé alternativě, když poukázali na zamítnutí jimi podaných řádných opravných prostředků odvolacím soudem, přestože v předchozím řízení byly – podle jejich názoru – dány důvody dovolání popsané v § 265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř. (pozn. Nejvyššího soudu: obviněný M. H. ve svém dovolání sice výslovně citoval první alternativu uvedeného dovolacího důvodu, nicméně je zřejmé, že se jedná o zjevné administrativní pochybení, jelikož k této nepředložil jakoukoli vlastní argumentaci nad rámec poukazu na existenci vad, které vytýká rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž nikterak netvrdí, že by došlo k zamítnutí jeho odvolání bez věcného přezkoumání). Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že skutečně došlo k zamítnutí jimi podaných řádných opravných prostředků odvolacím soudem a zároveň byla Nejvyšším soudem skutečně zjištěna existence vytýkaných vad, které by zatěžovaly trestní řízení již před soudem prvního stupně. Nejvyšší soud ovšem, jak je podrobně rozvedeno shora, v napadených rozhodnutích obou soudů nižších stupňů, popř. v jejich postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu zbylých jimi uplatněných dovolacích důvodů, ani jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Za tohoto stavu tak nemohl být naplněn ani jimi výslovně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

V souvislosti s uplatněnou argumentací obou dovolatelů je třeba opětovně zdůraznit, že oba již převážnou většinu svých dovolacích námitek uplatnili v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek obviněných tak považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo obviněného na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Oba soudy nižších stupňů se v nyní posuzované věci s námitkami obviněných v rámci svých rozhodnutí řádně vypořádaly, aniž by došlo k porušení jejich práva na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání jimi vznesených odvolacích námitek, resp. nevyhovujícího odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu. Odvolací soud se totiž v odůvodnění svého usnesení dostatečně vypořádal s hlavními procesními i hmotněprávními aspekty dané věci, přičemž z jeho argumentace je rovněž zjevné, jakým způsobem se vypořádal i se zásadními námitkami jednotlivých obviněných. V této souvislosti lze zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do zákonných podmínek kladených na odůvodnění soudního rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96, ze dne 21. 1. 1999). V tomto směru lze poukázat rovněž na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, či usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.

Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu dovoláními napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2026, sp. zn. 5 To 64/2026, jakož i jemu předcházejícího postupu v rozsahu podaných mimořádných opravných prostředků, dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného K. H. nedošlo k porušení zákona ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů, ale ani žádného jiného z důvodů dovolání, kterak jsou v zákoně taxativně zakotveny, pročež bylo dovolání tohoto obviněného v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Dovolání obviněného M. Z. pak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., pročež Nejvyšší soud toto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. O odmítnutí obou dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.