Nejvyšší soud 11 Tdo 697/2026 – Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropní

Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 26. 1. 2026, č. j. 2 T 11/2025-1408, byl obviněný M. Ř. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, spáchaného jednak ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a jednak ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (jednání popsaná pod body I. a II. výroku o vině), dále zvlášť závažným zločinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (jednání popsané pod bodem III. výroku o vině) a zvlášť závažným zločinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (jednání popsané pod bodem IV. výroku o vině).

Za spáchání zvlášť závažných zločinů popsaných pod body I. a II. byl obviněný okresním soudem odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku.

Za spáchání zvlášť závažných zločinů popsaných pod body III. a IV. a za sbíhající se zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 6. 2024, č. j. 3 T 62/2023-605, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 5 To 230/2024, jakož i za spáchání přečinů nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 3. 2024, č. j. 2 T 159/2023-246 (jenž nabyl právní moci dne 7. 3. 2024) a za spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 12. 2023, č. j. 3 T 177/2023-659 (jenž nabyl právní moci dne 14. 12. 2023), mu byl shora citovaným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou podle § 286 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl okresním soudem podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku, to vše za současného zrušení výroků o trestu jednak z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 6. 2024, č. j. 3 T 62/2023-605, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 5 To 230/2024, dále z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 3. 2024, č. j. 2 T 159/2023-246 (jenž nabyl právní moci dne 7. 3. 2024) a z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 12. 2023, č. j. 3 T 177/2023-659 (jenž nabyl právní moci dne 14. 12. 2023), jakož i všech dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vyjma toho Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou uložil obviněnému podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku rovněž ochranné léčení protitoxikomanické v ambulantní formě.

Stejným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou byl uznán vinným rovněž spoluobviněný L. B. (který však dovolání v této věci nepodal), a to za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného dílem ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (jednání popsané pod bodem I.). Za to byl okresním soudem podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Vyjma toho mu okresní soud podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku uložil rovněž trest propadnutí věci v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku.

Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 26. 1. 2026, č. j. 2 T 11/2025-1408, podal obviněný M. Ř. odvolání, které zaměřil do výroku o vině i o trestu. O tomto řádném opravném prostředku následně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením ze dne 15. 4. 2026, č. j. 12 To 59/2026-1474, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodný.

Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že výše uvedená rozhodnutí nejsou ve věci jediná. Ve věci obou obviněných rozhodl Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou již dříve rozsudkem ze dne 4. 8. 2025, č. j. 2 T 11/2025-1284, načež avšak Krajský soud v Hradci Králové toto rozhodnutí svým usnesením ze dne 2. 10. 2025, č. j. 10 To 190/2025-1338, z podnětu odvolání obviněného M. Ř. a státní zástupkyně podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil a věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. okresnímu soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Ve svém usnesení krajský soud poukázal zejména na neúplnost dokazování a nedostatečné hodnocení důkazů, přičemž upřesnil, v jakém směru je třeba dokazování doplnit. Současně okresní soud vyzval, aby se zabýval mimo jiné podmínkami pro uložení trestů propadnutí věcí, aby provedl rekonstrukci skutkového děje tak, aby zahrnoval okolnosti významné z hlediska trestní odpovědnosti, včetně konkrétních podkladů pro určení rozsahu spáchání trestné činnosti, stanovení správné právní kvalifikace, a uložení přiměřených trestů oběma obviněným. Všem těmto požadavkům Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou vyhověl, což Krajský soud v Hradci Králové jasně konstatoval ve svém v pořadí druhém usnesení o podaném odvolání ze dne 15. 4. 2026, č. j. 12 To 59/2026-1474 (viz body 42 a násl. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů se obviněný výše uvedené trestné činnosti dopustil v podstatě tím, že:

M. S., kterému na vlakovém nádraží Pardubice, nebo v místě svého bydliště XY, v období od září 2023 do května 2024, prodal pervitin nejméně ve 3 případech, v dávkách po 0,5 g pervitinu za částku 1.000 Kč, celkem mu prodal nejméně 1,5 g pervitinu za celkovou částku 3.000 Kč,

M. V., kterému na území města Pardubice v období od června 2023 do března 2024, prodal pervitin nejméně ve 4 případech, obvykle po 0,5 g pervitinu a 1x po 1 g pervitinu, celkem mu prodal nejméně 2,5g pervitinu za celkovou částku nejméně 2.500 Kč,

T. H., které v období od června 2023 do prosince 2023 na území města Pardubice prodal ve dvou případech pervitin minimálně v množství 15 gramů, při první koupi 5 gramů mu zaplatila za pervitin 7.500 Kč, druhý odběr 10 gramů za částku 10.000 Kč proběhl na dluh s tím, že uvedený dluh stále trvá,

M. K., kterému na území města Pardubice nebo v místě svého bydliště XY, v období od září 2023 do února 2024 poskytl zdarma nebo na dluh pervitin nejméně v 6 případech, a to 1x 0,5 g formou společného užití zdarma, následně 5x na dluh v různě velkých dávkách v celkovém množství 20 gramů, tedy dohromady nejméně 20,5 g,

J. M., kterému v místě svého bydliště XY, poskytl zdarma v období od ledna 2024 do března 2024 pervitin nejméně ve 3 případech v dávkách po 0,2 g pervitinu, celkem mu poskytl nejméně 0,6 g pervitinu zdarma, přičemž J. M. při návštěvě domácnosti obviněného v lednu 2024 viděl na stole u televize přesně nezjištěné větší množství pervitinu,

L. B., kterému od října 2023 do 18. 6. 2024 prodával pervitin, množství 1 g za částku 1.200 Kč, dále poskytoval zdarma či za protislužby dovozu léků z Polské republiky, minimálně bylo takto předáno 50 gramů pervitinu, slib poskytnutí pervitinu za dovoz léků z Polské republiky dne 2. 5. 2024 nebyl realizován, neboť zakoupené léčivé přípravky obviněnému B. zajistili příslušníci Celní správy v XY na vlakovém nádraží,

M. D. a T. L., kterým poskytl jednorázově marihuanu ke kouření v době, kdy pomáhali nakupovat prekurzory v Polsku k výrobě metamfetaminu, a tohoto jednání se obviněný M. Ř. dopustil přesto, že byl jednak rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 3 T 177/2023, který nabyl právní moci dne 14. 12. 2023, odsouzen za spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání 30 měsíců a k trestu propadnutí věci, a jednak rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 3. 2024, sp. zn. 2T 159/2023, který nabyl právní moci dne 7. 3. 2024, odsouzen za spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku k souhrnnému trestu (sbíhající se trestná činnost s rozhodnutím výše citovaným) odnětí svobody v trvání 20 měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání 30 měsíců, tj. do 14. 6. 2026, a k trestu propadnutí věci,

Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 4. 2026, č. j. 12 To 59/2026-1474, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 26. 1. 2026, č. j. 2 T 11/2025-1408, podal obviněný M. Ř. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které zaměřil proti výroku o vině i trestu, konkrétně proti výroku o vině vztahujícímu se k jednání popsanému pod bodem I. a výroku o trestu propadnutí věci vztahujícímu se k trestné činnosti popsané pod body I. a II. (a to pouze k vybraným a v dovolání vyjmenovaným položkám).

V rámci odůvodnění svého dovolání obviněný odkázal na existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí variantě, neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Kromě toho tvrdí, že okresní soud v dané věci nedůvodně neprovedl jím navrhované podstatné důkazy. Souběžně dovolatel odkázal též na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vyjma toho poznamenal, že rozhodnutí odvolacího soudu je podle jeho mínění částečně nepřezkoumatelné, neboť se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami, přičemž zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními se promítl v jeho neprospěch i ve výroku o trestu propadnutí věci.

V prvé řadě obviněný namítl, že ve vztahu k výroku o vině se krajský soud nevypořádal s jeho námitkou, že v případě zjištěného množství vyrobeného metamfetaminu v celkové výši „minimálně 150 gramů“ soud nerozlišoval, zda se jedná o metamfetamin hydrochlorid nebo metamfetamin bázi. Dovolatel tvrdí, že okresní soud v tomto smyslu pochybil, ježto množství účinné látky se ve smyslu stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. Tpjn 301/2013, posuzuje pouze ve smyslu metamfetaminu báze. Také z odborných vyjádření vyhotovených v průběhu jednání, jakož i z výslechu svědka M. H. (učiněného u hlavního líčení dne 19. 1. 2026) vyplynulo, že policejní orgány zajistily toliko množství metamfetaminu hydrochloridu, které lze vyrobit ze zajištěných vstupních surovin, nikoliv množství metamfetaminu báze. Tato okolnost je přitom podstatná s ohledem na to, že gramáž metamfetaminu báze je cca o 20 % nižší, neboť jsou z něj vyextrahovány nežádoucí látky, zejména soli. Reálné množství jím vyrobené psychotropní látky je tedy reálně nižší, než je mu kladeno za vinu.

V této souvislosti obviněný odkázal na odůvodnění rozsudku, ve kterém okresní soud v bodě 11 uvedl, že „spolehlivé množství dovezených léků nelze kvantifikovat“, jakož i to, že „nelze ani označit s požadovanou pravděpodobností blížící se jistotě konkrétní množství vyrobeného metamfetaminu hydrochloridu“. Přesto však dospěl k závěru, že „hranice 150 gramů vyrobeného pervitinu obviněným M. Ř. byla naprosto reálná a rozhodně minimální“. K otázce množství zajištěného pervitinu se v bodě 45 odůvodnění svého usnesení vyjádřil krajský soud, a to tak, že: „považuje za nutné připomenout, že u hlavního líčení dne 31. 3. 2025 obviněný připustil, že vyrobil 150 g pervitinu, k čemuž mohlo dojít v deseti až dvanácti případech. Uvedl to sice jako množství maximální, ale s ohledem na všechny podstatné souvislosti lze toto množství považovat za minimální (č. l. 1180).“. Podle mínění dovolatele však není zřejmé, o jaké konkrétní souvislosti se jedná. Za tohoto stavu má za to, že mezi skutkovým zjištěním soudu (který připouští, že není možné množství vyrobeného metamfetaminu konkretizovat) a jeho závěry (že i přes tuto skutečnost muselo celkové množství vyrobeného metamfetaminu činit minimálně 150 gramů) přetrvává zjevný rozpor ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě.

S odkazem na třetí variantu tohoto dovolacího důvodu obviněný dodal, že k otázce konkrétního množství vyrobeného metamfetaminu vznášel u krajského soudu další důkazní návrhy, konkrétně doložení příslibu práce, výslech dalšího znalce k otázce detekce marihuany na zajištěných bankovkách, jakož i výslech svědka C. k prokázání skutečnosti, že tomuto svědkovi půjčil částku 50.000 Kč a on mu vracel 60.000 Kč. Všechny jím navrhované důkazy však nebyly krajským soudem nikterak akceptovány.

V návaznosti na zjevný nesoulad obviněný s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. rozporoval naplnění znaku „značného rozsahu“ ve vztahu k množství vyrobeného metamfetaminu ve smyslu soudy aplikované právní kvalifikace daného jednání podle § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a to s cílem dosáhnout jejího zrušení a následné úpravy právní kvalifikace tohoto skutku.

K uložení trestu propadnutí věci (vztahujícího se k mobilním telefonům uvedeným ve výroku o trestu, notebooku zn. Apple-Macbook Pro a 23 kusů bankovek v celkové hodnotě 68.500 Kč) dovolatel bez odkazu na konkrétní dovolací důvod poukázal na to, že odvolací soud v odůvodnění svého usnesení toliko konstatoval, že soud prvního stupně této problematice věnoval velmi obsáhlé dokazování (zejména u hlavních líčení konaných ve dnech 15. 12. 2025 a 19. 1. 2026). V důsledku toho odvolací soud shrnul, že bylo dostatečně prokázáno, že výše uvedené věci skutečně náleží obviněnému a mají bezprostřední spojitost s projednávanou trestnou činností. Obviněný přitom opakovaně odkazuje na tvrzení okresního soudu, že mobilní telefony i notebook obsahovaly minimum dat. Rovněž ve vztahu k zajištěným bankovkám, ke kterým se u hlavního líčení vyjadřoval svědek H., dovolatel dlouhodobě namítá, že obsah jeho výpovědi se netýkal konkrétních bankovek (postižených trestem propadnutí věci), neboť svědek u soudu hovořil toliko v obecné rovině. Za této situace má dovolatel za to, že nebylo prokázáno, že zajištěná finanční částka je skutečným finančním výnosem z projednávané trestné činnosti. Vyjma toho doplnil, že množství marihuany na bankovkách bylo zcela zanedbatelné; ostatně v této věci musela být provedena „supercitlivá analýza“, a přesto ani na jejím základě nebylo možné určit, na jaké konkrétní bankovce se stopy marihuany objevily.

Jelikož se soudy nižších stupňů ve výše uvedených otázkách dostatečně nevypořádaly se všemi jeho námitkami (a to jak ve vztahu k výroku o vině, tak i ve vztahu k výroku o trestu), má dovolatel za to, že usnesení Krajského soud v Hradci Králové, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou jsou v předmětných částech nepřezkoumatelné. Za této situace navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 4. 2026, č. j. 12 To 59/2026-1474, jakož i rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 26. 1. 2026, č. j. 2 T 11/2025-1408, a poté podle § 265m tr. ř. rozhodl o zproštění jeho osoby podané obžaloby, anebo podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou, aby danou věc znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve svém písemném stanovisku ze dne 4. 8. 2026, č. j. 1 NZO 577/2026-20, vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který k námitkám dovolatele podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že jsou nepřípustně založeny na jeho výhradách proti způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy. V návaznosti na to odkázal na příslušné části odůvodnění rozhodnutí obou soudů, které prokazují vinu obviněného a se kterými se bezvýhradně ztotožnil (zejména bod 11. a násl. odůvodnění rozsudku okresního soudu a bod 45. a násl. odůvodnění usnesení krajského soudu). Požadavek dovolatele na provedení dalších důkazů státní zástupce odmítl, neboť soudy nižších stupňů se jeho návrhem zabývaly a odmítnutí provedení navrhovaných důkazů adekvátně zdůvodnily. K námitce podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kterou dovolatel rozporoval naplnění znaku „značného rozsahu“ ve vztahu vyrobenému metamfetaminu, státní zástupce uvedl, že v projednávané věci nebylo možné zjistit přesné množství účinné látky (metamfetaminu báze), pročež soudy oprávněně vycházely z celkového množství pervitinu (jež odpovídalo nejméně 150 g dané látky), což odpovídá spáchání projednávaného zločinu „ve značném rozsahu“. Vyjma toho z provedených důkazů vyplynulo, že policií zajištěné věci (zahrnující mobilní telefony a notebook) byly nástroji trestné činnosti a zajištěné bankovky (v hodnotě 68.500 Kč) jsou jejím výnosem, pročež státní zástupce odmítl i výhrady dovolatele zaměřené proti výroku o trestu propadnutí věci. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud takto formulované dovolání odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než jím navrhované rozhodnutí.

Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo Nejvyšším soudem následně zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.

Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a formálně vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů, které jsou taxativně uvedeny v citovaném ustanovení zákona, neboť jejich existence je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Obviněný ve svém dovolání předně výslovně odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Z pohledu zákonného vymezení tohoto dovolacího důvodu tak lze za právně relevantní dovolací námitku ze strany obviněného považovat správnost a úplnost skutkových zjištění (na nichž je napadené rozhodnutí založeno), dále procesní bezvadnost provedeného dokazování, jakož i správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Předmětný dovolací důvod přitom umožňuje nápravu toliko v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř.

Předmětný dovolací důvod současně věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních. Těmi jsou jednak případy tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), dále případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno). Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu (s účinností ode dne 1. 1. 2022) naopak nedošlo k obecnému (paušálnímu) rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na jakékoli otázky skutkového charakteru, neboť – jak již bylo konstatováno výše – umožňuje nápravu jen v těch nejzávažnějších případech, kdy došlo k zásadním vadám ve skutkových zjištěních, která jsou z pohledu závěru stran viny obviněného určující (rozhodná).

Obviněný ve svém podání současně odkázal též na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu však nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze vytýkat i nesprávnost některých hmotněprávních posouzení týkajících se trestu, zejména nesprávnou aplikaci ustanovení trestního zákoníku o ukládání souhrnného a společného trestu, nelze však vznášet námitky toliko proti přílišné přísnosti nebo mírnosti uloženého trestu z důvodů nesprávné aplikace hledisek § 39 tr. zákoníku. Námitky směřující toliko proti přílišné přísnosti nebo mírnosti uloženého trestu, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, totiž nelze vznášet s odkazem na žádný zákonem vymezený dovolací důvod (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Vzhledem k tomu, že usnesením ze dne 15. 4. 2026, č. j. 12 To 59/2026-1474, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové o tom, že se odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítá jako nedůvodné, je zjevné, že obviněný výše namítané vady spatřuje primárně v meritorním rozhodnutí soudu prvního stupně, pročež měl v podaném dovolání správně odkázat též na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Byť tak obviněný výslovně neučinil, je z charakteru jeho námitek zjevné, že tento dovolací důvod je v jeho podání obsažen alespoň implicitně. V této souvislosti Nejvyšší soud obecně připomíná, že předmětný důvod dovolání je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán některý ze zbylých důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. (druhá alternativa). Tento dovolací důvod proto dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, přestože již v předcházejícím řízení byl dán některý z dovolacích důvodů výslovně uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř. Obviněný přitom tento dovolací důvod fakticky, byť implicitně, uplatnil v jeho druhé alternativě.

Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu dovolací soud zkoumal, zda dovolání obviněného M. Ř. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování připojeného spisového materiálu a obsahu jím podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že obviněný prostřednictvím svých námitek (stran výroku o vině jednáním popsaným pod bodem I.) fakticky usiluje o prosazení vlastní obhajoby, jíž v převážné míře postavil na vytrvalém popírání skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, v důsledku čehož vznesl námitku zjevného nesouladu mezi určujícími skutkovými zjištěními s obsahem provedených důkazů, jakož i porušení řady svých procesních práv (včetně ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces), aby následně zpochybnil i závěry hmotněprávní, stejně jako oprávněnost uložení trestu propadnutí věci.

V tomto ohledu Nejvyšší soud již na úvod připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není a priori určen k opakované kompletní revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. jinak korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout pouze výjimečně, a to v případě, že to odůvodňuje jedna ze tří výše uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V této souvislosti Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu ověřil, že Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou učinil své rozhodnutí o vině na základě řádně provedených důkazů, které vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na posouzení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Poté ke svým skutkovým závěrům stran všech projednávaných jednání přiřadil přiléhavé hmotněprávní posouzení, když ze strany obviněného byly všechny zákonné znaky skutkových podstat jemu přisouzených trestných činů bez důvodných pochybností naplněny, a to jak po stránce objektivní, tak i po stránce subjektivní. Ostatně se skutkovými i hmotněprávními závěry učiněnými soudem prvního stupně se následně bez výhrad ztotožnil i Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací (a to nejen stran obviněným namítané trestné činnosti popsané pod bodem I., ale i ve vztahu k jeho jednání popsanému pod body II., III., IV. výroku o vině, které však dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku nikterak nezpochybňoval).

Ve vztahu k jednání popsanému pod bodem I. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně dovolatel v rámci svých skutkových námitek, jež podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, rozporoval celkové množství jím vyprodukovaného pervitinu, přičemž akcentoval, že soud prvního stupně zcela chybně nerozlišoval, zda se jedná o metamfetamin hydrochlorid nebo metamfetamin bázi, pročež jemu přisouzené celkové množství této látky neodpovídá prokázaným skutečnostem a ve věci tak i nadále přetrvává zjevný nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a předmětným skutkovým závěrem.

V tomto směru Nejvyšší soud konstatuje, že identické námitky (zpochybňující prokazované množství pervitinu, a tedy i rozsah spáchané trestné činnosti) obviněný vznáší po celé trestní řízení, v důsledku čehož se jimi oba soudy nižších stupňů opakovaně a podrobně zabývaly. Přestože okresní soud konstatoval, že celkové množství vyprodukovaného pervitinu nebylo možné spolehlivě kvantifikovat, v důsledku čehož tak nebylo možné dospět ani k matematicky přesnému množství vyrobeného metamfetaminu hydrochloridu, jenž byl obviněným extrahován z pseudoefedrinu hydrochloridu, nedošlo ani za této důkazní situace k prolomení skutkového závěru o nakládání obviněného s (nejméně) 150 gramy pervitinu, tzn. že nebylo prokázáno, že by obviněný nakládal s výrazně menším množstvím této psychotropní látky. Naopak obžaloba obviněného původně vinila z produkce a následné distribuce pervitinu v celkovém množství 400 gramů. Ostatně sám obviněný u hlavního líčení konaného dne 31. 3. 2025 připustil, že v deseti až dvanácti případech pervitin skutečně z dovezených tablet s obsahem pseudoefedrinu extrahoval, což odpovídá právě množství 150 g pervitinu (č. l. 1180). Přestože toto množství obviněný uváděl jako maximální, z důkazů provedených okresním soudem vyplynulo, že celkový rozsah jím spáchané trestné činnosti byl ještě vyšší.

V tomto smyslu Nejvyšší soud akcentuje, že soud prvního stupně vycházel nejen z výpovědi samotného obviněného, ale též z výpovědi spoluobviněného L. B., který uvedl, že realizoval prodej 504,67 gramů pervitinu a že v posuzované době dovolatel vařil pervitin každý týden. Tomu odpovídá i policií zmapovaný výskyt mobilního telefonu obviněného (jakož i řady dalších sledovaných osob), ze kterých vyplynula četná frekvence jejich pohybu při hranicích s Polskem (viz č. l. 886 a násl.). Závěru o značném rozsahu spáchané trestné činnosti přitom svědčí i celá řada svědeckých výpovědí učiněných osobami jmenovanými ve výroku o vině, kterým dovolatel pervitin v rozhodném období přímo distribuoval. Při hodnocení těchto výpovědí se jeví jako podstatné, že se všichni tito svědci mohli k jednotlivým případům sami spontánně vyjádřit, přičemž pokud byly v jejich výpovědích učiněných v řízení před soudem shledány případné nesrovnalosti, byly jim předestírány jejich výpovědi z přípravného řízení za účelem odstranění detekovaných rozporů, načež byla jejich vyjádření soudem velmi pečlivě a obezřetně hodnocena. Navíc ve věci obviněného nebylo prokázáno, že by některý ze slyšených svědků vypovídal proti jeho osobě nepravdivě či ryze účelově (v úmyslu mu u soudu přitížit).

Mezi jednotlivými svědectvími se jeví jako zvlášť podstatná výpověď svědka M. D. (provedená u hlavního líčení konaného dne 28. 7. 2025), který svědčil o jím spatřené plné igelitové tašce obsahující tablety s obsahem efedrinu/pseudoefedrinu, stejně jako o jasně vnímané spokojenosti obviněného nad neobvykle úspěšným nákupem prekurzorů. Podobně také svědek J. M. u hlavního líčení konaného dne 26. 5. 2025 (vyjma jiného) svědčil o větším množství pervitinu (původně odhadovaném na 50 gramů), které spatřil u obviněného na hromádce (a to na stolku u televize). Na podkladě těchto výpovědí tak vyplynulo, že ze strany dovolatele a spoluobviněného L. B. nedocházelo toliko k nahodilým výrobně-distribučním aktivitám. Naopak oba v průběhu měsíců dospěli k propracovanému výdělečnému systému, který jim umožňoval vyrobit žádanou drogu, následně ji distribuovat a tím vygenerovat dostatečný finanční profit, kterým zčásti uspokojovali své životní náklady a zčásti jej reinvestovali do dalšího nákupu tablet léčivých přípravků s obsahem efedrinu/pseudoefedrinu, jakož i dalších vstupních chemikálií, a to za účelem realizace další výrobní fáze.

Nejvyšší soud tedy z přiloženého spisového materiálu ověřil, že okresní soud při hodnocení prováděných důkazů stran objektivizace rozsahu projednávané trestné činnosti obviněného postupoval objektivně a komplexně. Přestože se okresnímu soudu nepodařilo ještě přesněji kvantifikovat množství vyprodukovaného a následně zobchodovaného pervitinu (neboť jak uvedl, „charakter drogových kauz neumožňuje výpočty s přesnou matematickou přesností“), i přesto z výše uvedených důkazů jednoznačně vyplynul závěr, že obviněný vyprodukoval nejméně 150 gramů pervitinu, což je množství zcela reálné s ohledem na dobu páchané trestné činnosti, frekvenci jednotlivých výrobních cyklů i počet zajištěných spotřebitelů a množství jimi uváděných odběrů.

K výhradě obviněného stran údajného nerespektování procesní zásady in dubio pro reo dovolací soud pouze stručně doplňuje, že takovou výhradu nelze hodnotit jako námitku obsahově odpovídající některému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího sodu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, apod.), pokud její porušení nevygraduje do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Teprve pak by porušení této zásady založilo přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů Nejvyšším soudem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS). Takováto situace však v projednávané věci rozhodně nenastala.

Nejvyšší soud ve své judikatuře navíc již mnohokrát deklaroval, že za v tomto ohledu relevantní pochybnosti lze považovat pouze takové, které nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, tedy jsou-li pochybnosti o vině důvodné, pročež by v konfrontaci s nimi nemohl výrok o spáchání trestného činu vůbec obstát. Navíc se musí jednat o pochybnosti závažné a neodstranitelné provedením dalších či vyhodnocením stávajících důkazů. Svědčí-li však důkazy o vině obviněného, takže soud projednávající danou věc nemá o jejím spáchání žádné pochybnosti, není důvod rozhodovat ve prospěch obviněného (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1509/2016).

Stejně tak namítá-li obviněný, že se krajský soud dostatečně nevypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami, pročež jeho usnesení považuje (v těchto částech) za nepřezkoumatelné, je nutné zdůraznit, že ani tuto jeho argumentaci nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Nejvyšší soud navíc ověřil, že odvolací soud odvolání obviněného řádně přezkoumal a ke všem podstatným výhradám uvedeným v tomto řádném opravném prostředku se odpovídajícím způsobem věcně vyjádřil. Ani v tomto ohledu tak dovolací soud nezjistil porušení práva obviněného na spravedlivý proces, neboť smyslem odvolacího řízení není opětovně hodnotit provedené důkazy a obsáhle replikovat skutková zjištění či právní závěry soudu prvního stupně, pokud se s nimi odvolací soud bez výhrad ztotožnil.

Nejvyšší soud ověřil, že rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové jednoznačně splňuje požadavky kladené na soudní rozhodnutí rozhodovací praxí Ústavního soudu (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09 nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16), Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.), jakož i Evropského soudu pro lidská práva. Ten přitom výslovně deklaroval, že při zamítnutí odvolání se odvolací soud může omezit i na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně, pokud jej považuje za věcně správné (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997, ve věci Helle proti Finsku, č. 20772/92, odst. 59–60; dále též rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 1999, ve věci García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96).

Pokud dovolatel přesto hodnotí (v pořadí druhé) rozhodnutí odvolacího soudu za zčásti nepřezkoumatelné, je namístě připomenout, že ve světle ustálené soudní praxe nelze dovoláním napadené usnesení krajského soudu posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na jemu bezprostředně předcházející rozsudek soudu prvního stupně, se kterým tvoří jeden celek. Je-li tento celek posuzován v nyní projednávané trestní věci obviněného M. Ř. komplexně, pak z hlediska požadavků kladených na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí jednoznačně obstojí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2026, sp. zn. 11 Tdo 803/2025).

Stran procesu dokazování obviněný s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě dále namítl, že okresní soud nevyhověl jeho návrhům na doplnění dokazování, byť je subjektivně přesvědčen o tom, že jím navrhované důkazy mohly přispět k upřesnění celkového množství jím vyprodukovaného a následně distribuovaného pervitinu. Avšak i tuto námitku dovolací soud odmítá, neboť ve své judikatuře již mnohokrát akcentoval, že není povinností soudu akceptovat jakékoliv návrhy obviněného a jeho obhajoby na provedení dalších důkazů. V takovém případě by se totiž soud projednávající daný případ provinil proti jiné procesní zásadě, jíž je zásada rychlosti a hospodárnosti řízení. Soud má totiž povinnost provést pouze takový (obhajobou či jinou procesní stranou navrhovaný) důkaz, který přispěje k důkladnějšímu vyjasnění skutkového stavu. Pokud však soud navrhovaný důkaz vyhodnotí jako nadbytečný, je jeho povinností provedení takového důkazu odmítnout a své odmítnutí řádně odůvodnit. Tomuto požadavku přitom Krajský soud v Hradci Králové v nyní posuzované věci očividně vyhověl.

Jak ostatně konstatoval v odůvodnění svého usnesení, obviněný během veřejného zasedání navrhoval další doplnění dokazování (jednak doložením příslibu práce, výslechem dalšího znalce k otázce výskytu marihuany na zajištěných bankovkách, jakož i výslechem svědka C. k prokázání skutečnosti, že tomuto svědkovi půjčil částku 50.000 Kč a on mu vracel 60.000 Kč), avšak krajský soud se s těmito návrhy neztotožnil, neboť je – s přihlédnutím k výsledkům ostatních ve věci řádně provedených důkazů - vyhodnotil jako nadbytečné. Navíc odvolací soud své zamítavé stanovisko ve vztahu k návrhům obviněného na doplnění dokazování řádně zdůvodnil v odůvodnění svého usnesení, a to s odkazem na již provedené důkazy a dostatečný rozsah učiněných skutkových zjištění (viz bod 42 odůvodnění usnesení krajského soudu).

Také dovolací soud ve shodě se soudy nižších instancí vyhodnotil míru dokazování v dané trestní věci z hlediska učiněného meritorního rozhodnutí (tedy stran zpochybňovaného množství pervitinu) za dostačující a plně vyhovující zákonným požadavkům. Za daného skutkového stavu tak bylo nutné obviněným navrhované důkazy skutečně vyhodnotit jako zcela nadbytečné, neboť jejich provedení by již soudu nepřinesly žádné podstatné či určující zjištění, která by měla procesní sílu zvrátit závěry okresního soudu ve prospěch obviněného.

V návaznosti na skutkové námitky dovolatel souběžně namítl nesprávnou právní kvalifikaci projednávané trestné činnosti, přičemž odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, aby následně zdůraznil, že svými aktivitami nenaplnil zákonný znak „značného rozsahu“ ve smyslu naplnění objektivní stránky trestného činu podle § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Takto formulované dovolací námitky, v jejichž jádru lze vysledovat nesouhlasnou polemiku obviněného s hmotněprávními závěry soudů nižších stupňů, je sice z formálního i věcného hlediska možné podřadit po obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně z níže rozvedených důvodů je nelze považovat za jakkoli opodstatněné.

V této souvislosti je předně namístě připomenout, že usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, uveřejněné pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr., a stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, pod sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněné pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., určilo orientační hodnoty pro stanovení závažnosti spáchané trestné činnosti stran jejího rozsahu, v návaznosti na množství omamné či psychotropní látky, s níž pachatel nedovoleně nakládá. Jako východisko pro závěr o naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku v podobě „značného rozsahu“ příslušné látky byl stanoven určitý násobek množství označeného za větší než malé. V této souvislosti bylo určeno, že v případě pervitinu „množství větší než malé“ odpovídá více než 1,5 g směsi této drogy, přičemž nejmenší množství účinné látky bylo určeno množstvím 0,5 g, resp. 0,6 g v případě hydrochloridu. Větší rozsah pak byl stanoven desetinásobkem množství většího než malého, což odpovídá 15 g pervitinu (resp. 50 g účinné látky), zatímco značný rozsah je stanoven desetinásobkem většího rozsahu, což odpovídá 150 g pervitinu (resp. 500 g účinné látky). Na tomto základě je zřejmé, že obviněný po celé trestní řízení usiluje zpochybnit tuto zákonnou hranici, aby odůvodnil údajné nenaplnění tohoto judikaturou určeného znaku z hlediska aplikované právní kvalifikace dotčeného skutku.

Dovolatel v rámci svých argumentů opomenul, že Nejvyšší soud rovněž vymezil, že určitý rozsah (větší, značný, velký) spáchání předmětného trestného činu nelze redukovat výhradně na množství příslušné omamné či psychotropní látky (dále také jen „OPL“), kterou pachatel nelegálně vyrobil nebo s níž jinak nakládal, neboť při jeho stanovení se uplatní i další skutečnosti (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 1/2006 a č. 12/2011 Sb. rozh. tr.). Proto v případě, kdy to odůvodňují další okolnosti činu, není vyloučeno, aby byl příslušný zákonný (kvantifikační) znak (v podobě značného rozsahu) naplněn i tehdy, jestliže pachatel vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl nebo jinak nakládal s takovým množstvím drogy, které sice neodpovídá celému požadovanému desetinásobku daného množství, ale již se mu dostatečně přiblížilo. Naproti tomu tento zákonný znak nemusí být fakticky naplněn, jestliže množství drogy jen nevýrazně přesáhlo stanovený desetinásobek rozhodný pro určení daného rozsahu (většího, značného, velkého).

Primárním kritériem pro určení zákonem požadovaného rozsahu je přitom množství účinné látky obsažené v předmětné omamné či psychotropní látce, nicméně v případě, že toto množství účinné látky není možné zjistit (např. proto, že daná droga již byla zkonzumována apod.), je třeba přistoupit k určení rozsahu pomocí celkového množství drogy, se kterou pachatel neoprávněně nakládal (tzv. sekundární kritérium). U hodnot, které jsou stran stanovení rozsahu hraniční, lze pro určení, zda byl či nebyl naplněn určitý kvalifikační znak spočívající v „rozsahu“, přistoupit i k posouzení dalších, tzv. vedlejších (terciálních) kritérií, jako jsou především výše peněžní částky, kterou pachatel za distribuci drogy utržil, okruh osob, kterým byla látka určena, intenzita újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala u konzumentů drog, doba páchání trestného činu a další (viz již citované usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, uveřejněné pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr., dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 407/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. l. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1419/2016).

Jak bylo uvedeno výše, v nyní posuzované věci nebylo možné přesné množství účinné látky (metamfetamin báze, ale ani hydrochloridu) z provedených důkazů zjistit, a proto okresní soud (za souhlasu soudu krajského) zcela oprávněně vycházel z celkového množství drogy, s níž obviněný v rozhodném období neoprávněně nakládal, tedy z prokázaných 150 gramů pervitinu. Jinak vyjádřeno, pokud je ve skutkové větě uveden metamfetamin v tomto množství, bylo tím míněno celkové množství předmětné psychotropní látky, neboť množství účinné látky nebylo v nyní posuzované věci důkazně zajištěno. Přesto však i toto množství spolehlivě postačuje pro dovození závěru o spáchání uvedeného zločinu „ve značném rozsahu“ ve smyslu § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

Pokud dovolatel odmítá tvrzení odvolacího soudu, že „s ohledem na všechny podstatné souvislosti lze toto množství považovat za minimální“, přičemž mu není zřejmé, o jaké konkrétní souvislosti se jedná, Nejvyšší soud upozorňuje, že ve výše odkazované judikatuře jasně vymezil, že jakoukoli hranici (tedy i hranici 150 gramů pervitinu) je možné naplnit i v případě, kdy obviněnému nebylo prokázáno dosažení této konkrétní hranice, neboť postačuje, že se rozsah trestné činnosti (tedy prokázané množství) dané hranici přiblížilo. Ostatně ze zjištěných výdajů odběratelů pervitinu (při tržní ceně 1.200 Kč za 1 gram této psychotropní látky), z peněžité částky zajištěné orgány činnými v trestním řízení, stejně jako z každotýdenní výrobní frekvence po dobu téměř devíti měsíců vyplynulo, že skutečné množství metamfetaminu, které tzv. prošlo rukama obviněného, bylo daleko vyšší. Za tohoto stavu tak bylo dosažení hranice „značného rozsahu“ prokázáno bez důvodných pochybností (a to i s nemalou benevolencí vůči obviněnému).

Dovolatel navíc ve svém mimořádném opravném prostředku zcela pomíjí, že jeho protiprávní jednání spočívalo nejen v činnostech souvisejících s výrobou pervitinu a jeho následnou distribucí, ale i v jednání popsaném pod bodem II. (které však nebylo podaným dovoláním obviněného nikterak dotčeno), tedy že jeho trestná činnost byla páchána i prostřednictvím aktivit vedoucích k produkci marihuany. Za daného stavu tak nelze pominout, že zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku se obviněný dopustil souhrnným jednáním popsaným pod body I. a II., které bylo založeno nejen na soustavném obstarávání léčiv a potřebných chemických látek k následné, jím realizované výrobě a distribuci pervitinu, ale v menším rozsahu též ve výrobě marihuany, přičemž v obou liniích trestné činnosti byla jeho motivem primární snaha získat touto svojí činností finanční prospěch.

Za výše popsané situace tak nelze ani hypoteticky polemizovat s tím, že množství obviněným vyrobeného pervitinu nedosáhlo z pohledu hranice „značného rozsahu“ dostatečné hodnoty, v důsledku čehož by měl Nejvyšší soud v nyní posuzované věci přistoupit ke korekci (resp. zrušení) rozhodnutí obou soudů nižších stupňů.

V závěru svého mimořádného opravného prostředku dovolatel napadl rovněž část výroku o trestu, neboť okresním soudem jemu uložený a krajským soudem potvrzený trest propadnutí věci hodnotí jako neoprávněný, ježto údajně nebylo prokázáno, že jím konkrétně vymezené movité věci, jež byly zajištěny policií, byly z jeho strany využívány k páchání předmětné trestné činnosti (mobilní telefony, notebook) anebo byly touto činností získány (23 kusů bankovek). Takové námitky však v podobě, v jaké je dovolatel vznesl, nelze pod jím uvedené dovolací důvody nikterak podřadit.

Především platí, že námitky směřující proti výroku o trestu je možné vznášet pouze s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť právě tento dovolací důvod předpokládá, že dovolatel namítne, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákoníkem pro trestný čin, jímž byl uznán vinným. Na tento dovolací důvod však obviněný v jím podaném dovolání nikterak (tedy ani implicitně) neodkázal.

Z jím podaného dovolání je zřejmé, že i ve vztahu k výroku o trestu výslovně odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě, neboť svou argumentací usiloval zpochybnit závěr soudu, že policií zajištěné mobilní telefony a notebook byly nástroji trestné činnosti, byť takový závěr jednoznačně vyplynul z provedených důkazů a jako takový je logický a správný. Jak bylo zmíněno již shora (a popsáno v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně) trestná činnost obviněného spočívala v soustavné několikaměsíční činnosti založené na obstarávání peněžních prostředků sloužících k následnému nákupu léčiv s obsahem efedrinu či pseudoefedrinu, jakož i dalších předmětů potřebných pro výrobu pervitinu, samotné výrobě této drogy a její následné distribuci. Již z podstaty dané věci je tak zjevné, že k úspěšné realizaci takových aktivit je zcela nezbytná komunikace s dalšími osobami – a to jak s těmi, které zajišťovaly léčiva a další předměty nezbytné k výrobě pervitinu, tak s osobami, kterým byl posléze vyrobený pervitin distribuován (k čemuž obviněný rovněž využíval jak mobilní telefon, tak i notebook). Předmětnou nezákonnou činnost přitom obviněný prováděl za účelem obstarávání finančního profitu (ostatně zisk z trestné činnosti byl v předmětné době jeho velmi významným zdrojem příjmů, přičemž objektivně musel obdržet částku v řádu mnoha desítek tisíc Kč). S provedenými důkazy je tedy v souladu i závěr soudů, že policií zajištěné bankovky v celkové hodnotě 68.500 Kč, představují výnos z obviněným páchané trestné činnosti.

Námitky obviněného vztahující se k výroku o trestu se tudíž s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně rozcházejí, a samy o sobě nemají ani žádný vliv na skutečnost, že dané majetkové hodnoty byly zahrnuty mezi věci postižené trestem propadnutí věci. Na tom nemohly ničeho změnit ani výhrady obviněného, že některé mobilní telefony či notebook zn. Apple-Macbook obsahovaly minimum dat, anebo že obsah výpovědi svědka H., se údajně netýkal konkrétních bankovek. V této souvislosti nelze pominout, že se k oběma těmto výhradám obviněného velmi podrobně a výstižně vyjádřil okresní soud v bodě 28 odůvodnění svého rozsudku, na který tak Nejvyšší soud pro stručnost zcela odkazuje.

Obecně lze připustit, že dovolatel je stran výroku o trestu oprávněn s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytýkat nesprávnost některých hmotněprávních posouzení, zejména nesprávnou aplikaci ustanovení trestního zákoníku o ukládání souhrnného nebo společného trestu (kterak bylo již uvedeno výše). Avšak jeho prostřednictvím nelze úspěšně vznášet námitky směřované proti přílišné přísnosti (anebo mírnosti) uloženého trestu z důvodů nesprávné aplikace hledisek uvedených v § 39 tr. zákoníku. Jelikož obviněný ve svém dovolání žádnou z výše naznačených a z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. stran výroku o trestu relevantních eventualit nevznesl, Nejvyšší soud předmětné výhrady (směřující proti údajné nezákonnosti uloženého trestu propadnutí věci ve vztahu k používané elektronice i finanční částce, o jejíž vrácení obviněný jeví dlouhodobě zájem) zcela odmítl.

Pro úplnost Nejvyšší soud – ve shodě s výše uvedeným – dodává, že obviněný měl za situace, kdy bylo jím podané odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně usnesením odvolacího soudu podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné, ve svém dovolání primárně odkázat na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě. Nicméně i takto (ať již explicitně nebo jen implicitně) formulovaný dovolací důvod může být úspěšný pouze v případě, že by byla zjištěna existence obviněným vytýkané vady podřaditelné pod některý z ostatních dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., která by zatížila řízení před soudy nižších stupňů. Jelikož však Nejvyšší soud zjistil, že v napadených rozhodnutích soudů prvního a druhého stupně v nyní posuzované věci nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným výslovně uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., nemohl být naplněn ani jím souběžně (byť jen implicitně) namítaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

Nejvyšší soud po pečlivé analýze přiloženého spisového materiálu konstatuje, že Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou se stran protiprávního jednání obviněného popsaného ve výroku o vině pod bodem I. řádně vypořádal se skutkovými zjištěními, která vzešla z řádně provedených důkazů v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a ty poté vyhodnotil tak, jak mu ukládá § 2 odst. 6 tr. ř., tedy nejen jednotlivě, ale rovněž v jejich vzájemných souvislostech. Následně se s těmito skutkovými i hmotněprávními závěry bezvýhradně ztotožnil i Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací.

Taktéž Nejvyšší soud po svém přezkumu provedeném na podkladě obviněným podaného mimořádného opravného prostředku neshledal, že by mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými závěry na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé existoval jakýkoli nesoulad, tím méně rozpor zjevný. Obviněného výhrady tak mají (až na výše uvedené výjimky) charakter svéhlavé polemiky se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, tedy představují pouhý výraz jeho nesouhlasu, jehož prostřednictvím zdůrazňuje pouze skutečnosti, o kterých se domnívá, že svědčí v jeho prospěch, zatímco zcela ignoruje závažná skutková zjištění, která jej z předmětné trestné činnosti jednoznačně usvědčují. Pokud obviněný soudům nižších stupňů vyčítá nesprávné hodnocení provedených důkazů (jež však nebylo v rámci provedeného dovolacího přezkumu nikterak zjištěno), nelze přehlédnout, že je to naopak on sám, kdo se v rámci své dovolací argumentace takovéto manipulativní argumentace fakticky dopouští. Takový způsob obhajoby je sice možný, avšak za této situace nemohly být jeho námitky vyhodnoceny jako oprávněné, a to ve vztahu k všem dovolacím důvodům, na které dovolatel ve svém podání výslovně odkázal.

Nejvyšší soud rovněž nezjistil žádný negativní zásah do ústavním pořádkem garantovaných základních práv obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Soudy nižších instancí se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěrů vyplývajících z jednotlivých důkazů. Po provedeném přezkumu napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové 15. 4. 2026, č. j. 12 To 59/2026-1474, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 26. 1. 2026, č. j. 2 T 11/2025-1408, v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku tak Nejvyšší soud dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného M. Ř., nedošlo ve smyslu jím uplatněných (ale ani žádných jiných zákonem vymezených) dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. k porušení zákona, pročež jím podané dovolání bylo v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.