11 Tz 21/2020 – Nejvyšší soud

11 Tz 21/2020- 128 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2020 v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Tomáše Durdíka a JUDr. Milady Šámalové stížnost pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti České republiky v neprospěch M. K., nar. XY, v XY, trvale bytem XY, XY proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 11 T 17/2019, a rozhodl podle § 268 odst. 2 tr. ř.  t a k t o : Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 11 T 17/2019,  byl porušen zákon  v ustanovení § 305 odst. 1 písm. h) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, ve prospěch M. K. O d ů v o d n ě n í : 1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 11 T 17/2019, který nabyl právní moci dne 1. 1. 2020, bylo podle § 305 odst. 1 písm. h) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „z. m. j. s.“) na území České republiky odmítnuto uznání rozsudku Odvolacího soudu v Leeuwardenu, Nizozemské království, ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 24-000396-01, ve znění rozsudku Nejvyššího soudu Nizozemského království ze dne 1. 6. 2004, sp. zn. 02190/03 AGJ/IV, který nabyl právní moci dne 1. 6. 2004, a kterým byla M. K. uznána vinnou trestným činem obchodování s dvěma nebo více lidmi podle čl. 250ter trestního zákoníku Nizozemského království, za což jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a jedenácti měsíců. 2. Ministryně spravedlnosti (dále též jen „stěžovatelka“) podala podle § 266 odst. 1 tr. ř. proti výše označenému rozsudku Krajského soudu v Brně stížnost pro porušení zákona v neprospěch M. K. 3. Ve svém opravném prostředku po připomenutí zákonné úpravy v § 305 odst. 1 písm. h) z. m. j. s., § 94 odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 2 tr. zák. konstatovala, že při posuzování trestnosti skutku, promlčení trestní odpovědnosti či promlčení výkonu trestu podle práva České republiky se v oblasti mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních zpravidla používá zásada analogické transpozice, podle níž se pro účely posouzení těchto otázek na dožadující stát nahlíží jako na Českou republiku. 4. Uvedla, že podstatu této zásady vystihuje užití podmiňovacího způsobu, kdy se posuzuje, zda by byl skutek podle práva České republiky trestný, kdyby byl spáchán na jejím území, proti jejím zájmům atd., nikoli zda je skutek podle práva České republiky trestný. Stejně tak se neposuzuje, zda je výkon trestu podle práva České republiky promlčen, ale zda by byl podle jejího práva promlčen, kdyby se jednalo o odsouzení soudem České republiky. Zmíněný přístup byl potvrzen i judikaturou, kupř. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 1997, sp. zn. Tcu 29/96, uveřejněném pod č. 39/1997 Sbírky rozh. tr., na jehož závěry odkázala. 5. Pokud jde o řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU ukládajícího nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody podle části páté hlavy VIII dílu 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, jde o vnitrostátní provedení rámcového rozhodnutí 2008/909/SVV o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii (dále též jen „EU“). 6. V návaznosti na to ministryně spravedlnosti uvedla, že ze zásady analogické transpozice zjevně, byť implicitně, vycházel Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr EU“) ve věci vedené pod sp. zn. C-289/15, v rámci rozhodnutí o předběžné otázce podané Krajským soudem v Prešově, Slovenská republika, ve věci „J. G.“, jehož závěry vyplývající z rozsudku ze dne 11. 1. 2017 ocitovala. 7. K tomu dodala, že pouze výjimečně se v oblasti mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních zásada analogické transpozice nepoužije. Jednou takovou výjimkou je posouzení trestnosti skutku při převzetí trestního řízení z ciziny podle § 112 z. m. j. s., kdy Česká republika v převzatém trestním řízení uplatňuje vlastní jurisdikci. Použití zásady analogické transpozice by totiž bylo v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege, jak vyplývá například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 11 Tdo 297/2009. 8. Jako další výjimku z použití jmenované zásady stěžovatelka uvedla posouzení promlčení u předání na základě evropského zatýkacího rozkazu podle § 205 odst. 2 písm. f) z. m. j. s. Tato výjimka vychází ze samotné textace uvedeného ustanovení, které oproti § 305 odst. 1 písm. h) téhož zákona neužívá podmiňovací způsob a stanoví podmínku, že skutek spadá do působnosti trestního zákona. Rozšíření použití tohoto důvodu pro nepředání v důsledku vyloučení uplatnění zásady analogické transpozice má vyvažovat to, že předání podléhají i občané vykonávajícího státu, k čemuž stěžovatelka odkázala na rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. 2 BvR 1826/09. 9. Jak dále uvedla, oproti tomu se zásada analogické transpozice na posouzení důvodu pro neuznání rozhodnutí podle § 305 odst. 1 písm. h) z. m. j. s. aplikuje. Soud tak posuzuje nikoliv to, zda je výkon trestu podle právního řádu České republiky promlčen, ale to, zda by byl výkon trestu podle právního řádu promlčen, kdyby se jednalo o rozsudek vydaný soudem České republiky. Napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně z uvedené zásady fakticky vychází, což je podle stěžovatelky patrné z toho, že krajský soud nizozemskou stranu žádal o dodatkové informace, zejména za účelem zjištění úkonů, které by bylo třeba zohlednit pro posouzení přerušení promlčecí doby podle § 94 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, resp. § 68 odst. 3 písm. a) tr. zák. 10. Současně však vytkla, že krajský soud opomenul, že uvedenou zásadu je třeba použít nejen na důvody přerušení promlčení, ale i na posouzení důvodu pro stavění promlčecí doby podle § 94 odst. 3 tr. zákoníku, resp. § 68 odst. 2 tr. zák., spočívající v tom, že odsouzený se zdržoval v cizině. Podstatou tohoto důvodu pro stavění promlčecí doby je totiž nepřítomnost odsouzeného v odsuzujícím státě, v jejímž důsledku je pro orgány odsuzujícího státu obtížné či dokonce nemožné zajistit výkon trestu. Z pohledu nizozemských orgánů je přitom Česká republika cizinou. Kdyby šlo analogicky o odsuzující rozsudek českého soudu a odsouzená se zdržovala mimo Českou republiku jakožto odsuzující stát (např. v Nizozemsku), byl by uvedený důvod pro stavění promlčení doby dán. 11. Nesporně se tak podle stěžovatelky do promlčecí doby neměla započítávat doba, po kterou M. K. pobývala na území České republiky, tedy mimo území Nizozemska, a tudíž pro nizozemské orgány v cizině. V této souvislosti ministryně spravedlnosti upozornila též na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2014, sp. zn. 14 To 166/2015, jehož závěry, na které v podrobnostech poukázala, výše rozvedenou argumentaci podporují. 12. Je tak podle ministryně spravedlnosti zřejmé, že Krajský soud v Brně nedostál své povinnosti, když se vůbec nezabýval otázkou, po jakou dobu od právní moci odsuzujícího rozsudku nizozemského soudu se M. K. zdržovala v České republice, resp. mimo Nizozemsko, tedy z hlediska nizozemských orgánů v cizině. Dobu jejího pobytu na území České republiky tak nesprávně fakticky započítal do běhu promlčecí doby, čímž v její prospěch porušil § 94 odst. 3 tr. zákoníku, resp. § 68 odst. 2 tr. zák. a § 305 odst. 1 písm. h) z. m. j. s. 13. Protože rozhodnutí o neuznání rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté, nelze tak podle stěžovatelky vyloučit případné opakování žádosti nizozemské strany o uznání a výkon svého rozhodnutí. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je tudíž potřebné pro sjednocení aplikační praxe v dané problematice, neboť přístup zvolený Krajským soudem v Brně v předmětné věci by mohl vést k úplnému úniku osoby odsouzené v jiném členském státě Evropské unie k nepodmíněnému trestu odnětí svobody před spravedlností. 14. Ministryně spravedlnosti proto v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 11 T 17/2019, byl porušen zákon ve prospěch M. K. v ustanoveních § 94 odst. 3 tr. zákoníku, resp. § 68 odst. 2 tr. zák. a § 305 odst. 1 písm. h) z. m. j. s. 15. V rámci veřejného zasedání M. K. prostřednictvím svého obhájce vyslovila nesouhlas s podanou stížností pro porušení zákona. Poukázala na skutečnost, že nizozemská strana k opakovaným žádostem krajského soudu neposkytla dodatkové informace k procesním úkonům směřujícím k vykonání uloženého nepodmíněného trestu, což vedlo krajský soud k zamítnutí i předchozích žádostí v extradičním řízení. Proto navrhla zamítnutí podané stížnosti pro porušení zákona jako nedůvodné. Naproti tomu státní zástupce