11 Tz 54/2016 – Nejvyšší soud

11 Tz 54/2016- I-32ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2016 v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Karla Hasche a JUDr. Michaela Vrtka, Ph. D., stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného T. V., proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 3 Nt 2510/2014, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o : Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 3 Nt 2510/2014, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 5 odst. 1, § 261 odst. 1 písm. c), § 267 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. c) a § 268 odst. 1, odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, v neprospěch obviněného T. V. Napadený rozsudek se z r u š u j e . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí, na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Třebíči se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Dne 25. 8. 2016 obdržel Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného T. V. proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 3 Nt 2510/2014. Tímto rozhodnutím, které nabylo právní moci téhož dne, uznal okresní soud podle § 268 odst. 1, odst. 2, odst. 4 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen z.m.j.s.) rozhodnutí Obvodního soudu Mnichov ze dne 3. 8. 2012, sp. zn. 811 Cs 266 Js 167197/12, které nabylo právní moci dne 12. 9. 2012, a jímž byl T. V. uznán vinným trestným činem krádeže a byl mu uložen peněžitý trest ve výši 600 EUR. Protiprávní jednání jmenovaného spočívalo v odcizení čtyř parfémů v hodnotě 167,10 EUR z obchodních prostor společnosti M. v M. dne 2. 6. 2012. Proti shora uvedenému rozsudku, který – vzhledem k tomu, že se obviněný, jakož i státní zástupce vzdali ihned po jeho vyhlášení práva na opravný prostředek – neobsahuje odůvodnění, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona, v níž poukazuje na řadu pochybení, kterých se Okresní soud v Třebíči měl dle jeho názoru dopustit. Stěžovatel v prvé řadě brojí proti předčasnosti rozhodnutí okresního soudu, který se důsledně nezabýval problematikou řádného poučení obviněného o právu na podání opravného prostředku proti uznanému rozhodnutí německého soudu. Trestní věc obviněného byla německým soudem projednána v nepřítomnosti T. V., pročež byl jmenovaný písemně vyrozuměn o právu na podání opravného prostředku. Ačkoliv doručení rozhodnutí Obvodního soudu Mnichov obviněnému není rozporováno, nebylo možno ověřit, zda rozhodnutí, které bylo k osvědčení zaslanému německými orgány přiloženo toliko v německém jazyce, bylo obviněnému doručováno v němčině nebo v českém překladu. Takové zjištění je přitom nezbytné pro účely řádného poučení o opravném prostředku, neboť pokud by T. V. obdržel písemnost v německém jazyce a tomuto nerozuměl, nebylo by možné učinit závěr o poučení v souladu s § 267 odst. 3 písm. c) z.m.j.s. Daná skutečnost je rovněž upravena čl. 5 odst. 3 Úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy EU ze dne 29. 5. 2000. Pochybnost vyvolává též poučení německého soudu, že písemné vyjádření (odpor) proti trestnímu příkazu musí být podán v němčině. Pro výše uvedené lze mít tedy závěry Okresního soudu v Třebíči za předčasné, potažmo v rozporu se zákonnými požadavky upravenými v § 5 odst. 1, § 266 odst. 1 a § 267 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. c) z.m.j.s. Ministr spravedlnosti dále namítl absenci výroku o výkonu peněžité sankce nebo jiného peněžitého plnění v rozsudku okresního soudu ve smyslu § 268 odst. 1 z.m.j.s. a sankci uvedenou v napadeném rozhodnutí tak nelze považovat za způsobilou k jejímu výkonu. Další námitka směřovala k absenci určitého výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení v uznaném, tj. německém rozhodnutí. Stěžovatel připomněl, že Obvodním soudem Mnichov byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 600 EUR a dále vyslovena povinnost nahradit náklady řízení, která však v rozhodnutí ve věci samé nebyla konkretizována (vyčíslena). Tato suma je specifikována pouze v zaslaném osvědčení, které však plní pouze roli pomocného dokumentu. Při absenci dostatečně specifikovaného rozhodnutí o výši nákladů řízení, ať již v rozhodnutí ve věci samé či v rozhodnutí samostatném, však nelze obviněného zavazovat v řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí k povinnosti takové náklady řízení nahradit. Jak dále uvádí stěžovatel, stran povinnosti nahradit náklady trestního řízení nedošlo též ke splnění zákonných náležitostí uvedených v § 267 odst. 1 písm. f) z.m.j.s., když částka nákladů trestního řízení nedosahuje hranice 70 EUR. Tato podmínka, která je odrazem realizace zásady proporcionality, se přitom vztahuje ke každé peněžité sankci nebo plnění zvlášť, a je-li naplněna v případě peněžitého trestu ve výši 600 EUR, nestalo se tak již v napadeném rozhodnutí u částky určující náklady trestního řízení. Nad rámec čtyř shora uvedených základních výtek pak ministr spravedlnosti vytýká napadenému rozhodnutí okresního soudu též některé formální vady. V prvé řadě se jedná o formu rozhodnutí, kdy tato byla zvolena v podobě rozsudku, ač toto mělo být učiněno v podobě usnesení. Dále namítl absenci ustanovení, o které se opírá přepočet peněžité sankce na českou měnu (§ 268 odst. 5 z.m.j.s.) a naopak nadbytečnost použitého odkazu na ustanovení § 268 odst. 2 z.m.j.s., nebylo-li rozhodováno o přeměně peněžitého trestu na pokutu. Pro veškeré výše uvedené skutečnosti tedy ministr spravedlnosti dospěl k názoru, že rozsudkem Okresního soudu v Třebíči byl porušen zákon v neprospěch T. V. a navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil vytýkaná porušení zákona, napadený rozsudek zrušil, jakož i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a věc přikázal okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Pro úplnost lze na tomto místě připomenout, že k podané stížnosti ministra spravedlnosti rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném dne 7. 9. 2016, sp. zn. 11 Tz 54/2016, k návrhu stěžovatele podle § 275 odst. 4 tr. ř. o odložení výkonu pravomocného rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 3 Nt 2510/2014. Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. dále přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl. Hned na počátku je třeba zdůraznit, že problematika uznání peněžitých sankcí ve vztahu ke Spolkové republice Německo (SRN) je dlouhodobě sledována a diskutována, zejména právě s poukazem na odlišnou praxi při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Jakkoliv daná materie je obecně podřaditelná pod rozsah hlavy VI části páté z.m.j.s., jež představuje provedení Rámcového rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze dne 24. 2. 2005 o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut (dále jen „rámcové rozhodnutí“), konkrétně s poukazem na ustanovení § 261 odst. 1 písm. c) z.m.j.s., je vždy nezbytné posuzovat naplnění veškerých podmínek, které stanoví vnitrostátní úprava pro uznání a výkon peněžitých sankcí a jiných peněžitých plnění. Úprava tak zohledňuje nejen vlastní podobu peněžitého plnění (peněžitý trest, pokuta, odškodnění obětí trestného činu, náhrada nákladů řízení, částka určená do veřejného fondu či ve prospěch organizace na podporu obětí), ale též její povahu, která vždy musí odrážet provázanost s trestním řízením, ať již ve formě přímého stanovení plnění trestním soudem, nebo sice orgánem odlišným, avšak s možností dalšího přezkumu věci v trestním řízení (srov. § 261odst. 1 z.m.j.s.). Současně však byly stanoveny další podmínky, které musí být pro zdárné uznání a výkon peněžitého plnění splněny, ať již ve vztahu k cizozemskému rozhodnutí samotnému, jím dotčeným osobám či řízení, které mu předcházelo. Část takovýchto podmínek, které jsou odrazem primárního zdroje úpravy v podobě shora citovaného rámcového rozhodnutí, je obsažena ve zvláštní pasáži, kterou představuje hlava VI části páté z.m.j.s. (viz zejména § 262, § 265, § 267 z.m.j.s.), nelze však opomíjet ani další požadavky mající za cíl ochranu základních zájmů státu, které představují především ústavněprávní principy a zásady demokratického právního řádu (viz výhrada veřejného pořádku zakotvená v § 5 odst. 1 z.m.j.s.). Při rozhodování o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí je tak třeba se zaobírat nejen naplněním podmínek, které jsou vymezeny v adekvátní části zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních pro takový postup, ale je též třeba