Z rozhodnutí: Žalobkyně se žalobou domáhala, aby bylo určeno, že dohoda o vrácení nemovitosti, uzavřená dne 25. září 1992 mezi žalobkyní a prvním žalovaným a registrovaná bývalým Státním notářstvím v Jičíně dne 29. prosince 1992, na jejímž základě žalobkyně vrací nemovitost, a to rodinný domek čp. 18 v O. na parcele č. 56 se vším zákonným příslušenstvím, stavbami a součástmi čs. státu – Okresnímu úřadu v J., k…
Žalobkyně se žalobou domáhala, aby bylo určeno, že dohoda o vrácení nemovitosti, uzavřená dne 25. září 1992 mezi žalobkyní a prvním žalovaným a registrovaná bývalým Státním notářstvím v Jičíně dne 29. prosince 1992, na jejímž základě žalobkyně vrací nemovitost, a to rodinný domek čp. 18 v O. na parcele č. 56 se vším zákonným příslušenstvím, stavbami a součástmi čs. státu – Okresnímu úřadu v J., který nemovitost touto dohodou přejímá, odporuje zákonu č. 403/1990 Sb. a proto je neplatná dále se domáhala, aby bylo určeno, že dohoda o vydání věci, uzavřená dne 22. září 1992 mezi druhým žalovaným a žalobkyní, v části, kde je účinnost této dohody podmíněna registrací dohody o vydání domku čp. 18 v O. čs. státu – Okresnímu úřadu v J. (tj. v části IV. dohody o vydání věci), odporuje zákonu č. 403/1990 Sb., a proto je v této části neplatná, a aby bylo určeno, že dohoda o vydání věci, uzavřená dne 22. září 1992 mezi druhým žalovaným a žalobkyní, nabývá účinnosti dnem, kdy žalobkyně v souladu s § 7 zákona č. 403/1990 Sb. per analogiam zaplatí na účet Okresního úřadu v J. hodnotu nemovitosti čp. 18 v době, kdy přešla do jejího vlastnictví, případně vlastnictví jejích předchůdců, tj. částku 36 064,30 Kč.
Žalobkyně uvedla, že rozhodnutím Okresního národního výboru v J. ze dne 5. ledna 1960 a ze dne 13. ledna 1966, č. j. Fin-88/3/91/Nm 1960 Dv. a Fin 3 rev. pol. 10 – 13. 1. 1966, došlo podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a prováděcí vyhlášky č. 88/1959 Ú. l. k přechodu vlastnického práva k nemovitostem ”zapsaným ve vložce č. 54 pozemkové knihy pro katastrální území O. č. kat. 22/2, a to domu čp. 39, zahrady parc. č. 26/2 a stavební parcely parc. č. 22/3”, z E. B. na Jednotu, lidové spotřební družstvo v N. P. Namísto těchto nemovitostí byl pak v roce 1966 dědicům po E. B. nabídnut a do jejich vlastnictví převeden rodinný domek čp. 18 v O. V důsledku této skutečnosti se jeho spoluvlastníky rovným dílem stali J. B. a K. B., provdaná D. Dne 18. ledna 1966 bylo F. B. zřízeno právo osobního užívání k pozemkům, příslušejícím k domku čp. 18 v O., a to stavební parcele parc. č. 38 (o výměře 433 m2) a zahradě parc. č. 25/2 (o výměře 185 m2).
Dne 22. září 1992 žalobkyně uzavřela s druhým žalovaným dohodu o vydání domu čp. 39 se ”stavební parcelou” č. 22/2, zahradou č. kat. 26/2 a ”stavební parcelou” č. kat. 22/2”. Platnost této dohody je v bodě IV podmíněna dohodou o vrácení nemovitosti uzavřenou mezi čs. státem – Okresním úřadem v J. a žalobkyní, podle níž se vrací rodinný domek čp. 18 na stavební parcele č. 56 se všemi stavbami a součástmi čs. státu – Okresnímu úřadu v J.
Dohoda uzavřená s prvním žalovaným odporuje zákonu č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů dohoda s druhým žalovaným rovněž odporuje tomuto zákonu v části IV, pokud se její účinnost podmiňuje registrací dohody o vydání nemovitosti čp. 18 v O. Z gramatického i logického výkladu § 6 a § 7 zákona č. 403/1990 Sb. totiž vyplývá, že při vydání věci oprávněné osobě je tato osoba povinna vrátit pouze peněžní plnění, které bylo vyplaceno v souvislosti s odňatou nemovitostí. Zákon vůbec nepočítá s tím, že by mělo být vráceno plnění věcné, které bylo poskytnuto jako případná náhrada za původně odňatou nemovitost. Žalobkyně byla a je ochotna vydat ekvivalent majetkového prospěchu, který ji byl náhradou za odňatou nemovitost poskytnut, tj. částku 36 064,30 Kč (tato částka byla zjištěna znaleckým posudkem, který si žalobkyně nechala vypracovat), avšak povinnost vrátit přímo nemovitost je v rozporu se zákonem.
O k r e s n í s o u d v Jičíně rozsudkem ze dne 25. června 1993 žalobu zamítl.
Soud prvního stupně konstatoval, že předmětné dohody neodporují zákonu č. 403/1990 Sb. Tento zákon sice neřeší případ, kdy za odňatou věc bylo poskytnuto nikoliv plnění peněžité, ale věcné smyslem zákona tu však je, aby ti, kdo obdrželi jakékoliv plnění za odňaté nemovitosti, toto plnění vydali oproti navrácení odňatých věcí. Podle názoru soudu žalobkyně nemůže vrátit peněžité plnění ve výši hodnoty nemovitosti v době, kdy přešla do jejího vlastnictví (tj. částku 36 064,30 Kč), neboť ji žádná náhrada v penězích poskytnuta nebyla. Musí tedy vrátit poskytnutou věcnou náhradu za odňaté věci.
K odvolání žalobkyně K r a j s k ý s o u d v Hradci Králové jako soud odvolací svým rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a připustil proti svému rozhodnutí dovolání.
Odvolací soud konstatoval, že rozhodnutím ONV v J. ze dne 5. ledna 1960 a ze dne 13. ledna 1966 č. j. Fin-88/3/91/Nm 1960 Dv. a Fin 3 rev. pol. 10 - 13. 1. 1966, došlo podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a prováděcí vyhlášky č. 88/1959 Ú. l. k přechodu vlastnického práva nemovitostí zapsaných ve vložce č. 54 pozemkové knihy pro kat. území O., a to stavební parcely domu čp. 39, zahrady č. kat. 26/2 a stavební parcely č. kat. 22/3, vlastnicky patřící E. B., do vlastnictví Jednoty, lidového spotřebního družstva v N. P. Namísto těchto nemovitostí byl pak v roce 1966 dědicům po E. B. nabídnut rodinný domek čp. 18 v O. tak, že vlastnictví k tomuto domku nabyli rovným dílem J. B. a K. B., provdaná D. J. B. zemřel 25. 1. 1978 bez zanechání závěti. Žalobkyně jako jediná oprávněná osoba ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 403/1990 Sb. podala výzvu k vydání věci, kterou adresovala druhému žalovanému. Na základě její výzvy byla sepsána dohoda o vydání věci, která byla předložena s návrhem na registraci bývalému Státnímu notářství v Jičíně. Státní notářství návrh na registraci zamítlo s tím, že nebyla vrácena náhrada ve smyslu § 7 zákona č. 403/1990 Sb. Poté žalobkyně uzavřela s prvním žalovaným dne 25. září 1992 dohodu, kterou vrací rodinný domek č. 18 v O. na stavební parcele č. 56 se vším zákonným příslušenstvím, stavbami a součástmi prvnímu žalovanému. Tato dohoda byla registrována bývalým Státním notářstvím v Jičíně. Poté uzavřela žalobkyně s druhým žalovaným dohodu, kterou jí druhý žalovaný vydává dům čp. 39, stavební parcelu č. 22/2, zahradu parc. č. 26/2, stavební parcelu č. 22/3 v O. V článku IV. této dohody je uvedeno: ”Podle potvrzení ONV J., odbor FPCM ze dne 12. 11. 1990 byl paní E. B. dohodou o bezúplatném převodu vlastnictví náhradou za převedenou nemovitost čp. 39 v O. poskytnut rodinný domek čp. 18 v O. Analogicky k § 7 zákona č. 403/1990 Sb. vzniká oprávněné osobě povinnost vrátit výše uvedenou náhradu, která byla v souvislosti s odnětím nemovitosti čp. 39 v O. poskytnuta. Příjemce uvedenou nemovitost - domek čp. 18 v O. vydala Okresnímu úřadu v J., což dokládá dohodou ze dne 22. září 1992. Veškerá práva a povinnosti, spojená s vlastnictvím nemovitostí, přecházejí na příjemce dnem registrace této dohody Státním notářstvím v Jičíně. Náklady spojené s uzavřením této dohody nese vydávající. Notářské poplatky se nevyměřují.”
Podle názoru odvolacího soudu je nutno ustanovení § 6 odst. 2 a § 7 zákona č. 403/1990 Sb. vykládat tak, že oprávněná osoba, které bylo poskytnuto odškodnění, je povinna je vrátit. V těchto ustanoveních nejsou sice výslovně uvedeny věcné náhrady, bylo by však nelogické, aby oprávněná osoba, které byla poskytnuta věcná náhrada, nemusela nic vracet, zatímco osoby, jimž bylo poskytnuto finanční odškodnění, je vracet musely. Dohoda o vrácení domku čp. 18, uzavřená mezi žalobkyní a prvým žalovaným 25. 9. 1992, je tedy platná. Pokud jde o článek IV dohody, uzavřené 22. 9. 1992 mezi druhým žalovaným a žalobkyní, odvolací soud konstatoval, že tento článek má pouze deklaratorní význam a v podstatě je v dohodě nadbytečný. Ze znění § 8 zákona č. 403/1990 Sb. je patrno, že oprávněná osoba k návrhu na registraci dohody byla povinna předložit státnímu notářství doklad o odvedení částek uvedených v § 7 téhož zákona. Z toho je zřejmé, že doklad o odvedení odškodnění není součástí dohody. Proto chybí naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohody ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř., a již z tohoto důvodu musela být žaloba zamítnuta. Odvolací soud dále dovodil, že žaloba na určení, že dohoda, uzavřená mezi žalobkyní a druhým žalovaným dne 22. září 1992, nabývá účinnosti dnem, kdy žalobkyně zaplatí Okresnímu úřadu v J. hodnotu domu č. 18, nemá vůbec oporu v zákoně. Je pravda, že na oceňování všech staveb pro účely zákona č. 403/1990 Sb. se používá část 1, hlava 1, vyhlášky č. 73/1964 Sb., podle níž žalobkyně nechala dům č. 18 ocenit podle stavu k roku 1966, kdy byla poskytnuta náhrada. Z ničeho nelze dovodit, že by se věcná náhrada měla transformovat do finanční náhrady. Dohoda navíc již je účinná, a to dnem 23. září 1992, kdy byla registrována bývalým státním notářstvím.
Za otázku zásadního právního významu, pro niž připustil dovolání, považoval odvolací soud otázku, zda § 7 zákona č. 403/1990 Sb. se vztahuje pouze na odškodnění finanční, či zda se vztahuje i na vrácení poskytnutého věcného odškodnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež odůvodnila tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/