Nejvyšší soud 20 Cdo 1592/2020

Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 24. 4. 2019, č. j. 10 Nc 5080/2005-1513, kterým Okresní soud v Kladně zamítl návrh povinného a jeho bývalé manželky ze dne 28. 5. 2018 na zastavení exekuce. Uvedl, že soud prvního stupně se správně nezabýval námitkami povinného a jeho bývalé manželky, že jim soudní exekutorka odmítá sdělit výši pohledávky a že znalecké posudky nemohou být v řízení použity, neboť o nich již bylo dříve pravomocně rozhodnuto. K nově tvrzenému důvodu zastavení exekuce, že vymáhaná pohledávka je zcela zaplacena, a to i plněním mimo prováděnou exekuci, odvolatelé ani v návrhu, ani v odvolání netvrdili žádné konkrétní nové skutečnosti (jakým způsobem, kdy, kým a v jaké výši byla pohledávka uhrazena), ani k nim nenavrhli žádné nové důkazy, které by nebyly předloženy v předcházejících návrzích, a zůstali jen v rovině zcela obecných tvrzení. Prostým součtem částek, které by podle tvrzení odvolatelů mohly být na úhradu vymáhané pohledávky započteny, je zřejmé, že k celkové úhradě pohledávky rozhodně dosud nedošlo. Odvolatelé se mýlí v tom, že existenci exekucí vymáhaného dluhu tvrdí a prokazuje oprávněný. Na rozdíl od řízení nalézacího v řízení o zastavení exekuce je to povinný, který musí tvrdit a prokazovat, jakým způsobem po vydání exekučního titulu došlo k zániku pohledávky, který může odůvodnit zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.

Dovolatelé předkládají dovolacímu soudu otázku, „zda lze pokračovat v soudní exekuci a postihovat jednotlivé majetkové hodnoty povinného za situace, kdy oprávněný ani soudní exekutor neznají výši vymáhané pohledávky a výši již postiženého a realizovaného majetku povinného, a když nevědí, kolik již bylo oprávněnému vyplaceno“. Domnívají se, že je v rozporu s ústavním principem právního státu, aby soudní exekutor pokračoval v exekuci za situace, kdy mu není známa výše vymáhané pohledávky ani kolik majetkových hodnot povinného již bylo exekucí postiženo a kolik bylo vyplaceno oprávněnému. V projednávaném případě soudní exekutorka neví a není schopna doložit, kolik činí konkrétní výše vymáhané pohledávky a kolik již bylo na pohledávku vymoženo. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Oprávněná ve vyjádření uvedla, že není pravdou, že by dovolatelům nebyla ze strany exekutorky a oprávněné nikdy sdělena aktuální výše vymáhané pohledávky. Tato otázka byla řešena korespondencí mezi právními zástupci povinného a oprávněné opakovaně již od roku 2014 a především se touto otázkou soudy již dříve zabývaly.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019, dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání není přípustné. Skutečnost, že povinnému nebyla soudní exekutorkou sdělena výše vymáhané pohledávky, není důvodem pro zastavení exekuce. Je však třeba zdůraznit, že soudní exekutor je odpovědný za vedení exekuce a je povinen kdykoli na žádost povinného sdělit částku zbývající k úhradě vymáhané pohledávky, včetně vyčíslení příslušenství, nákladů oprávněného a nákladů exekuce. Neučiní-li tak, není to ovšem důvodem pro zastavení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 20 Cdo 52/2020). Nápravu lze v souladu s § 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, zjednat prostřednictvím dohledu nad exekuční činností – státního dohledu (Ministerstvem spravedlnosti, popř. předsedou okresního soudu, do jehož obvodu je exekutor jmenován, nebo předsedou exekučního soudu) či dohledu Exekutorské komory České republiky – jenž je prováděn též na základě písemných podnětů právnických a fyzických osob (tedy i povinného).

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu a dovolatelé jinou otázku hmotného či procesního práva v dovolání nevymezili, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že pokud v průběhu exekučního řízení povinný zaplatí na účet soudního exekutora jistinu, její příslušenství, náklady oprávněného a náklady exekuce, jedná se o vymožené plnění a taková platba není důvodem pro zastavení exekuce. Zastavením exekuce se totiž ukončuje provedení exekuce dříve, než byla vymáhaná povinnost stanoveným způsobem skutečně vymožena, a z jiných důvodů než proto, že by splnění vymáhané povinnosti bylo dosaženo úkony učiněnými při provedení exekuce [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1714/2013 (uveřejněné pod číslem 56/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu).