20 Cdo 1708/2023 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1708/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 7. 2023 Spisová značka:20 Cdo 1708/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.1708.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zadržovací právo Vzájemné plnění Zastavení exekuce Dotčené předpisy:§ 1395 odst. 101.01.2014 o. z. ve znění od 01.01.2014 § 2993 o. z. ve znění od 01.01.2023 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:23. 9. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1708/2023-134 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného AZAM – insolvence, v. o. s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, identifikační číslo osoby 08777993, jako insolvenčního správce dlužníka MEDI HEALTH and BEAUTY, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Kunětická 2534/2, identifikační číslo osoby 29352932, proti povinnému advrt s. r. o., se sídlem v Praze 1, Rybná 716/24, identifikační číslo osoby 02153131, zastoupenému Mgr. Matejem Kozou, advokátem se sídlem v Praze 6, Milady Horákové 116/109, odebráním věcí, o návrhu povinného na zastavení exekuce vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 501/2021, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022, č. j. 35 Co 305/2022-109, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022, č. j. 35 Co 305/2022-109, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2022, č. j. 48 EXE 501/2021-82, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) pověřil dne 14. 5. 2021 pod č. j. 48 EXE 501/2021-32 JUDr. Filipa Exnera, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 7, k vedení exekuce pro vymožení povinnosti uložené rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2019, č. j. 27 C 82/2016-262, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, č. j. 13 Co 181/2019-332, (dále též jen ,,exekuční titul“), vydat společnosti MEDI HEALTH and BEAUTY, s. r. o. jako oprávněnému následující věci: FUSIOMED ICE, MESOTHERM, X LASE, VENUS MEDICAL AW, SKINCARE, SPOTLESS, FACE SCAN, BODY SCAN, FYZIO LEHÁTKO, FYZIO LEHÁTKO, ESTHETIC LEHÁTKO, ESTHETIC LEHÁTKO, PLUS LEHÁTKO, PLUS LEHÁTKO, TABURET A, QUADRO STOLEK, IONOBASE+, FREDDO KOSMETICKÁ LAMPA, LIMFODRENÁŽNÍ PŘÍSTROJ S KALHOTAMI BTL. 2. Usnesením ze dne 30. 5. 2022, č. j. 48 EXE 501/2021-82, pak Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl návrh povinného ze dne 17. 6. 2021 na zastavení exekuce. Dospěl k závěru, že exekuční titul je materiálně vykonatelný, neboť z jeho odůvodnění je zřejmé, jaké věci má povinný oprávněnému vydat. Stejný závěr učinil i ohledně limfodrenážního přístroje s kalhotami BTL, který oprávněný povinnému v průběhu jejich spolupráce zapůjčil. K námitce existence zadržovacího práva exekuční soud odkázal na exekuční titul (rozsudek ze dne 29. 11. 2019, č. j. 13 Co 181/2019-332), v němž Městský soud v Praze konstatoval, že rozhodnutím odvolacího soudu dojde ke vzájemnému plnění na základě pravomocného rozhodnutí, a zadržovací právo se tedy již neuplatní (srov. bod 19 rozsudku). 3. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, přičemž po doplnění dokazování předávacím protokolem ze dne 25. 11. 2022 vzal za prokázané, že oprávněnému byly mezitím vydány další věci, že povinný nemá v držení žádnou z věcí uložených exekučním titulem a že jediná věc, která nebyla vydána, je FACE SCAN, který nebyl nalezen. Odvolací soud tedy uzavřel, že exekuce je aktuálně vedena pro vydání položky FACE SCAN, pro náklady exekuce a náklady oprávněného, pročež zde tedy důvody pro zastavení neshledal. 4. Povinný v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání spojuje s řešením otázek hmotného nebo procesního práva, které podle jeho názoru v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny: a) Je exekuční titul na vydání movitých věcí materiálně vykonatelný, pokud jsou věci ve výroku rozhodnutí označeny pouze jejich názvy? b) Je možné vést exekuci na vydání movitých věcí, pokud k nim povinný uplatnil zadržovací právo podle § 1395 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“)? c) Je možné vést exekuci na vydání movitých věcí, pokud ohledně těchto věcí rozhodl jiný exekutor v jiné exekuci o postižení těchto věcí a o provedení exekuce těchto movitých věcí jejich prodejem v předmětné exekuci a tyto byly vydány jinému exekutorovi? d) Je možná v exekuci na vydání movitých věcí aplikace § 347 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) za situace, kdy exekuční titul neobsahuje údaje o druhu či jakosti věcí, které mají být vydány? e) Je možné vést exekuci na vydání těch movitých věcí, u nichž došlo k jejich vydání oprávněnému před vydáním napadeného rozhodnutí? 5. Podle povinného z exekučního titulu nelze dovodit, zda uložená nepeněžitá povinnost odpovídá povinnosti vydat právě ty movité věci, které od oprávněného v minulosti převzal na základě neplatné kupní smlouvy č. 1/PRAH5/2015 ze dne 22. 6. 2015. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3203/2006, a usnesení ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1258/2005) dovolatel zpochybňuje materiální vykonatelnost exekučního titulu a vytýká, že u jednotlivých věcí není uvedeno ani jejich výrobní číslo, barva, tvar a podobně. Současně prosazuje, že existence jeho zadržovacího práva na movitých věcech je jiným (hmotněprávním) důvodem, pro který rozhodnutí nelze vykonat. Dále namítá nepřípustnost této exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Filipem Exnerem pod sp. zn. 151 EX 167/21, protože v ní jde o vydání stejných věcí, jež byly postiženy v jiné (dřívější) exekuci, konkrétně v exekuci vedené na návrh advrt s. r. o. jako oprávněného soudním exekutorem Mgr. Ing. Jiřím Proškem, Exekutorský úřad Plzeň-město, pod sp. zn. 134 EX 01698/20, který vydal dne 18. 6. 2021 pod č. j. 134 EX 01698/20-158 exekuční příkaz na jejich prodej (prodejem movitých věcí měla být uspokojena pohledávka advrt s. r. o. ve výši 2 600 000 Kč s příslušenstvím, kterou advrt s. r. o. vymáhal a požadoval z titulu vrácení uhrazené kupní ceny z neplatné kupní smlouvy). Povinný zpochybnil také postup podle § 347 odst. 1 o. s. ř. v případě nedostatečné identifikace věcí exekučním titulem, neboť není zřejmé, jaké věci vlastně mají být opatřeny (na náklad a nebezpečí povinného). Závěrem navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“. 7. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky zadržovacího práva odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. 8. Podle § 1395 odst. 1 o. z. kdo má povinnost vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji ze své vůle zadržet k zajištění splatného dluhu osoby, jíž by jinak měl věc vydat. 9. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 10. Dovolací soud se předně zabýval námitkou nedostatku materiální vykonatelnosti exekučního titulu. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnosti rozhodnutí je, aby v něm byl vymezen rozsah a obsah povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí nařízen. Je tomu tak proto, aby vykonávací orgán věděl, co vlastně má být vynuceno, a aby nemusel teprve v průběhu vykonávacího řízení zjišťovat, co je obsahem uložené povinnosti. Exekučnímu soudu tedy přísluší posoudit, zda rozhodnutí k výkonu navržené ukládá povinnému povinnosti, jež lze vskutku vykonat, tedy např. zda uložená povinnost odpovídá možným způsobům exekuce, zda tato povinnost je konkretizována dostatečně určitě apod. Ačkoli musel mít nalézací soud na zřeteli totéž, nelze vyloučit, že soud exekuční dospěje k jinému závěru, a pro nedostatek (materiální) vykonatelnosti předloženého titulu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítne. Při zkoumání materiální vykonatelnosti rozhodnutí vychází soud z obsahu rozhodnutí, především