Nejvyšší soud 20 Cdo 1883/2026 – Zastavení exekuce

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 8. 4. 2024, č. j. 31 EXE 271/2014-19, kterým Okresní soud v Hradci Králové (dále také „soud prvního stupně“) zamítl návrh povinné na zastavení exekuce, neboť uzavřel, že zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, nebyl přijat v rozporu s ústavním pořádkem. Odvolací soud uvedl, že povinná netvrdila ani neprokázala, že je dán některý z důvodů pro zastavení exekuce vyplývajících z § 268 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). Dodal, že exekuční titul je způsobilý po stránce materiální i formální a povinná měla možnost procesní obrany v nalézacím řízení, popřípadě mohla dluh uhradit dobrovolně.

Povinná v dovolání namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce povinnosti soudu nařídit jednání v případě návrhu na zastavení exekuce pro důvody uvedené v § 268 odst. 1 písm. g) a h) o. s. ř., povinnosti vypořádat se s odvolacími námitkami povinné a povinnosti napravit procesní pochybení soudu prvního stupně. Navrhovala zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a v takovém případě se zpravidla rozhoduje po předchozím jednání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4579/2017, a ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1329/2003). Nenařízením jednání došlo k porušení práva na spravedlivý proces (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II ÚS 2000/16). V souvislosti s druhou otázkou vytýkala, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jejími námitkami. Pouze se obsahově vypořádává s původním návrhem povinné, nereflektuje však procesní vady, které povinná namítala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005). Rovněž vytýká, že odvolací soud nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí. Ke třetí otázce uvedla, že se odvolací soud nevypořádal s procesními pochybeními soudu prvního stupně ani nezvolil procesní postup, kterým by vady odstranil (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3998/2016). Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že požadavek na nařízení jednání v případech uvedených v § 268 odst. 1 písm. g) a h) o. s. ř. nelze považovat za kategorický (srov. § 269 odst. 2 o. s. ř.), a že jednání není třeba nařizovat, činí-li soud závěr o vykonatelnosti titulu pouze z obsahu spisu. V takovém případě totiž nejde o šetření postupy podle ustanovení § 122 a násl. o. s. ř. a neuplatní se požadavek, aby účastníci exekučního řízení mohli být přítomni při provádění šetření a aby se před rozhodnutím mohli vyjádřit k jeho výsledkům (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné pod číslem 25/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1094/2014, usnesení ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 792/2017, usnesení ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4579/2017, či usnesení ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 20 Cdo 661/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1932/23, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2024, sp. zn. 20 Cdo 3287/2023).

Výtky, že soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, nevypořádal se dostatečně se všemi námitkami či neodstranil procesní pochybení soudu prvního stupně (např. špatná rubrikace rozhodnutí, absence poučení atp.), představují námitku vad řízení. Ty však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 850/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 2244/23, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 870/2024, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2189/24).

Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu).