20 Cdo 2176/2024 – Nejvyšší soud

20 Cdo 2176/2024 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné DZO s. r. o., se sídlem v Uherském Hradišti, Mařatice, U Dvora 1083, identifikační číslo osoby 26227754, zastoupené JUDr. Radkou Píšťkovou Záhorcovou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Jiřího z Poděbrad 592, proti povinnému L. H., pro 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u soudní exekutorky JUDr. Jany Jarkové, Exekutorský úřad Zlín, pod sp. zn. 207 EX 5165/09, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 2. dubna 2024, č. j. 60 Co 58/2024-149, takto: Usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 2. dubna 2024, č. j. 60 Co 58/2024-149, a usnesení soudní exekutorky JUDr. Jany Jarkové, Exekutorský úřad Zlín, ze dne 22. 12. 2023, č. j. 207 EX 5165/09-124, se ruší a věc se vrací soudní exekutorce JUDr. Janě Jarkové k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1/ Ve shora specifikované věci Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 2. 4. 2024, č. j. 60 Co 58/2024-149, k odvolání oprávněné společnosti potvrdil usnesení soudní exekutorky JUDr. Jany Jarkové, Exekutorský úřad Zlín (dále „exekutorka“ či „exekutor“), ze dne 22. 12. 2023, č. j. 207 EX 5165/09-124, ve výrocích, jimiž exekutorka zastavila exekuci podle § 55 odst. 11 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“ (výrok I), rozhodla o nákladech exekuce (viz výrok II) a o povinnosti České republiky zaplatit exekutorce paušální náhradu nákladů spojených se zastavením exekuce (viz výrok IV); ve výroku III, o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, odvolací soud usnesení exekutorky změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 2/ V důvodech usnesení odvolací soud citoval § 55 odst. 7 až 13 ex. řádu ve spojení s § 10 odst. 1 zákona č. 214/2022 Sb., o zvláštních důvodech pro zastavení exekuce a o změně souvisejících zákonů (dále „zákon č. 214/2022 Sb.“), a uzavřel, že posuzovaná exekuce nařízená usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 5. 2009, č. j. 16 Nc 662/2009-7, trvá 12 let, uplynula-li tato lhůta dne 20. 10. 2022 bez postižení movitých či nemovitých věcí, bez vymožení jakékoli části pohledávky oprávněné či nákladů exekuce a bez „stavění rozhodné doby“ ve smyslu § 55 odst. 12 ex. řádu. Za uvedeného stavu byla exekutorka povinna exekuci zastavit, aniž by oprávněnou vyzývala ke sdělení, zda se zastavením exekuce souhlasí či zda zaplatí zálohu na další vedení exekuce. Námitka oprávněné, že usnesení exekutorky je v rozporu s dobrými mravy, není „pro výsledek odvolacího řízení právně relevantní“, jelikož není možné rozhodnutí hodnotit z hlediska mravnosti (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005); „v úvahu přichází pouze posouzení, zda rozhodnutí je nebo není v souladu s právními předpisy“. 3/ Proti usnesení odvolacího soudu, konkrétně proti potvrzujícímu výroku I a výroku o nákladech odvolacího řízení (III), podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost primárně vymezila citací všech hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. V textu dovolání vylíčila důvody napadeného usnesení, poukázala na znění některých právních norem (§ 55 odst. 9 a § 55 odst. 11 ex. řádu), zabývala se shrnutím „skutkového stavu odůvodňujícího rozpor s dobrými mravy“, citovala důvodovou zprávu k zákonu č. 286/2021 Sb., jakož i dostupné právní názory „k dané problematice“, a poukázala na „neznalost poměrů povinného“. Závěrem dovolání rekapitulovala, že „zejména odvolací soud vydal rozhodnutí, které trpí vadou nesprávného právního posouzení věci, kdy byl nesprávně poměřován rozpor s dobrými mravy rozhodnutí orgánu veřejné moci na místo neaplikace dvanáctileté lhůty proto, že zastavení exekuce by odporovalo dobrým mravům“. V této souvislosti formulovala otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny, a to: a/ zda je možné aplikovat ustanovení § 55 odst. 11 větu třetí ex. řádu „i na oprávněné, kteří jsou osvobozeni od hrazení zálohy na další vedení exekuce“ podle § 55 odst. 9 ex. řádu, tedy především, zda u oprávněných splňujících podmínky § 55 odst. 9 ex. řádu „neplatí limitace maximální délky vedení exekuce“; b/ zda „lze zastavení exekuce (nikoli usnesení o zastavení exekuce) poměřovat korektivem dobrých mravů ve smyslu“ § 55 odst. 11 věty třetí ex. řádu; a c/ zda lze „pod korektiv dobrých mravů ve smyslu“ § 55 odst. 11 věty třetí ex. řádu „podřadit i umístění povinného do výkonu trestu“. 4/ V podrobnostech dovolatelka uvedla, že „orgány veřejné moci v prvním i druhém stupni nesprávně aplikovaly právní úpravu“, jestliže odvolací soud „čistě formálně uzavřel, že rozhodnutí exekutora nelze poměřovat kritériem dobrých mravů“, aniž zkoumal „konkludentní závěr exekutora, že nejsou naplněny podmínky“ ustanovení § 55 odst. 9 věty poslední a § 55 odst. 11 věty poslední ex. řádu, konkrétně nehodnotil, zda oprávněná „spadá pod výjimku“ ustanovení § 55 odst. 11 ex. řádu. V kladném případě by exekutor nebyl oprávněn požadovat zálohu na další vedení exekuce, zároveň by se neuplatnila „maximální délka vedení exekučního řízení“ a exekuci by bylo možné zastavit „pouze na návrh povinného pro nemajetnost“. Oprávněná v řízení předložila „důkazy o zájmové činnosti povinného, která patrně nekoresponduje s tím, že má na svůj majetek vedeno 16 exekucí a měl by žít na samém prahu existenčního a životního minima“. Doplnila rovněž, že povinný byl ve dvou případech „za sebou umístěn do výkonu trestu, a to poprvé minimálně od roku 2013 do 3. 12. 2015 a opětovně od roku 2016 do 27. 12. 2017“, kde byl určitou dobu pracovně zařazen, ale srážky ze mzdy ve výši 150 Kč měsíčně šly na jinou exekuci. Tím byl reálně vyloučen z možnosti uspokojit pohledávku oprávněné, na což sice § 55 odst. 12 ex. řádu výslovně nepamatuje, ale podle názoru dovolatelky jde o obdobnou situaci jako v případě do dvanáctileté lhůty nezapočítávané doby vedení insolvenčního řízení na majetek povinného. Ačkoli si povinný nacházel práci u různých zaměstnavatelů, nedošlo ani k částečnému uspokojení pohledávky oprávněné; je tak „vysoce pravděpodobné, že povinný se snaží nemít jakýkoli příjem či jiný majetek, ze kterého by bylo možné jeho pohledávky hradit“, tj. vyhýbá se plnění svých závazků, a to i „zneužitím nové právní úpravy“. Odvolací soud tato tvrzení a důkazy nijak nezohlednil, v podstatě se od nich „zcela distancoval“. 5/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání oprávněné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání je v otázce korektivu dobrých mravů v případě bezvýsledně vedené exekuce přípustné (§ 237 o. s. ř.), zároveň je i opodstatněné. 6/ Pro posuzovanou věc je nutno vycházet z dovolatelkou nerozporovaného zjištění, že po nepřetržitou dobu 12 let nebyla pohledávka oprávněné ani zčásti uspokojena (vymožena), tedy že exekuce je od okamžiku jejího nařízení (od 14. 5. 2009) dlouhodobě bezvýsledná a nebyla přerušována (stavena) po doby uvedené v ustanovení § 55 odst. 12 písm. b) a c) ex. řádu. 7/ Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. června 2024, sp. zn. 20 Cdo 598/2024, uzavřel, že novela ex. řádu provedená zákonem č. 286/2021 Sb. komplexně upravuje problematiku bezvýslednosti exekucí (jde o odstavce 7 až 13 ustanovení § 55 ex. řádu) a konkrétně odstavce 7 a 11 ustanovení § 55 ex. řádu lze ve znění přechodných ustanovení uvedené novely aplikovat od 1. 1. 2023 i na řízení zahájená před účinností uvedené novely při započítání dosavadního běhu dob, s dovětkem, že pro účely postupu podle novelizované úpravy v oblasti bezvýsledných exekucí se za vyznačenou doložku provedení exekuce považuje rovněž právní moc usnesení o nařízení exekuce. Jednoznačným záměrem novelizované normy bylo stanovit časový rozsah marně vedených exekucí. 8/ Podle § 55 odst. 7 ex. řádu nedošlo-li po dobu posledních 6 let počítaných po vyznačení doložky provedení exekuce ani k částečnému uspokojení vymáhané povinnosti a není-li exekucí postižena nemovitá věc, vyzve exekutor oprávněného, aby ve lhůtě 30 dnů sdělil, zda souhlasí se zastavením exekuce, nebo aby ve stejné lhůtě sdělil, že se zastavením exekuce nesouhlasí. Jestliže oprávněný vyjádřil souhlas se zastavení exekuce nebo lhůta podle věty první uplynula marně, exekutor exekuci zastaví. 9/