20 Cdo 2774/2021 — Nejvyšší soud

20 Cdo 2774/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 2. 2022 Spisová značka:20 Cdo 2774/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.2774.2021.3 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zastavení exekuce Exekuční návrh Dobré mravy Dotčené předpisy:§ 4, 6 předpisu č. 177/2020 Sb. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:27. 4. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 2774/2021-105 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného M. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, proti povinnému L. V., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Škopkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, pro 1 373 317,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 EXE 2616/2020, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2021, č. j. 18 Co 45/2021-82, takto: Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2021, č. j. 18 Co 45/2021-82, a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 16. února 2021, č. j. 9 EXE 2616/2020-63, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: 1/ Ve shora označené věci Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 16. 2. 2021, č. j. 9 EXE 2616/2020-63, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Vyšel ze zjištění, že exekuce byla zahájena dne 3. 9. 2020 a je vedena pověřeným soudním exekutorem JUDr. Jaroslavem Homolou, Exekutorský úřad Brno-město, podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti sepsaného dne 7. 4. 2017 pod sp. zn. NZ 200/2017, N 217/2017, notářkou v Hradci Králové JUDr. Hanou Kulhánkovou (dále „exekuční titul“) za účelem vymožení pohledávky oprávněného ve výši 1 373 317,80 Kč s příslušenstvím. Právním důvodem vymáhané částky byla účastníky dne 7. 4. 2017 uzavřená smlouva o zápůjčce, na jejímž základě povinný (vydlužitel) převzal částku 750 000 Kč, kterou se oprávněnému (zapůjčiteli) zavázal vrátit spolu s úroky 19% p. a. v pravidelných 120 (jednostodvaceti) splátkách vždy po 14 000,43 Kč, první se splatností ke dni 20. 8. 2017, a to pod ztrátou výhody splátek (bod III. odst. 4 smlouvy). 2/ Soud prvního stupně v mezích § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“) posuzoval návrh povinného na zastavení exekuce, namítal-li povinný, že ujednané splátky hradil řádně a včas až do dubna 2020; za květen a červen 2020 se dostal s úhradou splátek do prodlení „v důsledku utlumené ekonomiky v souvislosti s opatřeními přijatými Vládou České republiky ve snaze zabránění šíření koronaviru Covid-19“, tj. z omluvitelného důvodu, neboť „odběratelé“ povinnému nezaplatili faktury; jakmile se tak stalo, povinný dvě dlužné splátky doplatil a byl nadále připraven splátkovou povinnost dodržet. Exekuční návrh oprávněného se za vylíčeného stavu dostal do rozporu s dobrými mravy. 3/ Soud prvního stupně argumentaci povinného neuznal, protože zesplatnění celé pohledávky oprávněného nastalo v souladu se smluvním ujednáním účastníků a povinný ani neoznámil úvěrujícímu oprávněnému, že hodlá využít ochranné doby podle § 4 a § 6 zákona č. 177/2020 Sb., o některých opatřeních v oblasti splácení úvěru v souvislosti s pandemií Covid-19, ve znění účinném od 17. 4. 2020 (dále „ZCov-19“). 4/ K odvolání povinného Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 20. 4. 2021, č. j. 18 Co 45/2021-82, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Zdůraznil, že samotné podání exekučního návrhu nemůže být jednáním v rozporu s dobrými mravy. K zesplatnění celé vymáhané pohledávky rovněž nedošlo v důsledku chování věřitele, ale „automaticky“ následkem dohodnuté ztráty výhody splátek. Povinný zároveň nevyužil možnosti dané ZCov-19, s odkazem na oznamovací povinnost úvěrovaného ve smyslu § 6 odst. 1 tohoto zákona. Důvod pro zastavení exekuce proto není dán. 5/ Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena a spočívá v tom, „zda postup oprávněného, který se při krátkodobém prodlení povinného s úhradou dluhu obrátil na exekutora s návrhem na nařízení exekuce, je v souladu s dobrými mravy, a zda má být takovému postupu poskytnuta právní ochrana“. 6/ Dovolatel opakoval, že k prodlení s jeho splátkovou povinností došlo pouze ve dvou případech (s úhradou splátek za květen a červen 2020), a to výlučně z důvodu tzv. pandemie koronaviru Covid-19, a že ihned poté, co finanční problémy pominuly, obě splátky uhradil. Vláda České republiky v reakci na šíření koronaviru přijala několik krizových opatření, přičemž šíření nemoci a tato opatření změnila „zásadním způsobem předpoklady, na kterých bylo pro rok 2020 postaveno běžné fungování ve společnosti“. Omluvitelný důvod se splácením závazku dovolatele by měl být poměřován s judikaturou dovolacího soudu (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 33 Cdo 2951/2013) a s právem povinného na spravedlivý proces (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. listopadu 2016, sp. zn. III. ÚS 2700/15). Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu i předcházející usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7/ Oprávněný se k dovolání nevyjádřil. 8/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) o dovolání povinného rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (§ 36 odst. 1 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že v dovolatelem předestřené otázce tzv. šikanózního exekučního návrhu je dovolání přípustné (§ 237 o. s. ř.), protože se odvolací soud (a současně i soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu; dovolání je současně opodstatněné. 9/ Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi k otázce tzv. šikanózního exekučního návrhu (v daném smyslu je třeba chápat ohlášenou otázku dovolatele, tj. zda exekuční návrh podaný oprávněným za situace nedodržení dvou splátek - v rámci jinak povinným řádně hrazeného závazku - z důvodu přijatých vládních opatření proti šíření koronaviru je či není v rozporu s dobrými mravy) vysvětlil, že podání takového návrhu zakládá důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Zároveň šikanózní návrh definoval tak, že jeho uplatnění není primárně motivováno snahou domoci se plnění (tj. není respektován esenciální smysl a účel exekuce), ale snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sp. zn. 20 Cdo 366/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 562/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2021, sp. zn. 20 Cdo 2239/2021). V uvedeném směru judikatura dovolacího soudu koresponduje s rozhodováním Ústavního soudu, který mj. vyslovil, že bude-li mít oprávněný prakticky jistotu, že povinný v nejbližší době (řádově dnů) svůj závazek splní, bude mít zpravidla exekuční návrh charakter návrhu šikanózního, neboť lze přepokládat motivaci zatížit povinného náhradou nákladů exekuce (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14). 10/ Samotný pojem „rozpor s dobrými mravy“ byl v judikatuře Nejvyššího soudu rovněž opakovaně a konzistentně interpretován. Za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež se v historickém vývoji vyznačují jistou neměnností, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu základních norem chování. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tak závisí v jednotlivém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod číslem 16/1998 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. května 200