20 Cdo 3547/2018 — Nejvyšší soud

20 Cdo 3547/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 2. 2019 Spisová značka:20 Cdo 3547/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.3547.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zastavení exekuce Dotčené předpisy:§ 53 odst. 1 předpisu č. 48/1997Sb. § 12 předpisu č. 551/1991Sb. ve znění do 31.12.2003 § 13 předpisu č. 551/1991Sb. ve znění do 31.12.2003 § 14 předpisu č. 551/1991Sb. ve znění do 31.12.2003 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:14. 5. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 3547/2018-331 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, identifikační číslo osoby 411 97 518, proti povinné L. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem se sídlem v Plzni, Klatovská 73/7a, pro 51 326 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 73 Nc 3459/2008, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2018, č. j. 10 Co 74/2018-298, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Povinná je povinna zaplatit oprávněné na nákladech dovolacího řízení 300 Kč. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 28. 12. 2017, č. j. 73 Nc 3459/2008-276, jímž Okresní soud v Plzni zamítl návrh povinné na zastavení exekuce a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení a nákladů (již skončené) exekuce. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že povinná byla v návrhu na nařízení exekuce označena nezaměnitelným způsobem. Pokud v návrhu došlo k chybě při označení organizační složky oprávněné (oprávněná v petitu navrhla nařízení exekuce podle platebního výměru, který vydala „VZP ČR, Krajská pobočka pro Plzeňský kraj“, ač se v titulu nic takového neuvádí a krajské pobočky v té době ještě ani neexistovaly), ta byla v průběhu řízení napravena, navíc nijak neovlivnila srozumitelnost a jednoznačnost samotného návrhu. Byť chybné označení bylo převzato soudem do usnesení o nařízení exekuce, jež následně již nebylo opraveno, odvolací soud v takovém postupu neshledal důvod k zastavení exekuce. Dále odvolací soud zdůraznil, že podle § 53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. zdravotní pojišťovny rozhodují platebními výměry, které jsou vykonatelné podle předpisů o řízení ve věcech občanskoprávních. Závěr okresního soudu, že platební výměr vydala pojišťovna (VZP) jako taková a nikoli její okresní pojišťovna, odvolací soud doplnil, resp. blíže rozvedl s tím, že zákon č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, není (jak tvrdí povinná) ryze normou organizační, ale je i normou kompetenční. S odkazem na § 12 a 13 zákona č. 551/1991 Sb., ve znění do 31. 12. 2003 (dále jen „zákon č. 551/1991 Sb.“), uzavřel, že okresní pojišťovny a jejich úřadovny vykonávají činnost jménem Pojišťovny v rozsahu pravomocí svěřených jí organizačním řádem a že podle § 14 odst. 1 zákona č. 551/1991 Sb. okresní pojišťovny rozhodují ve všech otázkách, které nejsou svěřeny Ústřední pojišťovně podle § 13 odst. 2 (v jehož taxativním výčtu vydávání platebních výměrů uvedeno není). Organizační řád je podle odvolacího soudu jen interní normou (dokument bez závaznosti ve vztahu ke třetím osobám) té které okresní pojišťovny, která podrobněji upravuje její kompetence svěřené jí zákonem, avšak vždy s důrazem na zachování souladu se zákonnou úpravou. Odvolací soud z uvedeného dovodil, že okresní pojišťovna jako organizační složka měla pravomoc k vydání předmětného platebního výměru. Povinná ve svém dovolání namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a dále na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny. Dovolatelka předně namítá, že exekuční soud pochybil při zkoumání způsobilosti podkladového platebního výměru být exekučním titulem (bod 4 a/, b/ na straně 3. dovolání), konkrétně při posouzení otázky, zda exekuční titul vydal orgán, který k tomu měl pravomoc. Přitom má za to, že usnesení soudu prvního stupně i odvolacího soudu jsou vnitřně rozporná v tom, který orgán byl dle zákona oprávněn vydat exekuční titul a kdo jej skutečně vydal. V souvislosti s tím dovolatelka dále namítá rozpor mezi záhlavím exekučního titulu, jeho výrokem a poučením, s čímž se soudy nevypořádaly. Rovněž má za to, že soudy nevysvětlily, proč má být VZP ČR příslušným orgánem k rozhodování podle § 53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění do 1. 10. 2003, když toto ustanovení neurčuje orgán rozhodující v prvním stupni. Trvá na tom, že správním orgánem, který mohl ve věci dle zákona rozhodovat, je okresní pojišťovna a nikoli VZP ČR (bod 11 d/, e/ na straně 8. dovolání), což se v projednávané věci nestalo, a proto je exekuční titul nicotný ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1622/2000. Současně polemizuje nad tím, že v podkladovém platebním výměru se oprávnění okresní pojišťovny opírá toliko o § 53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., a zda vůbec lze kompetence nevyjádřené v tomto ustanovení dovozovat z § 12 až 14 zákona č. 551/1991 Sb., jak učinil odvolací soud (tvrdí, že orgán vydávající titul nebyl explicitně zřízen zákonem a jeho pravomoc nebyla zákonem explicitně vymezena). Nesouhlasí s tím, že organizační řád pojišťovny je pouze interní normou bez závaznosti vůči třetím osobám. Bez tohoto důkazu nelze posoudit, zda exekuční titul podepsala oprávněná úřední osoba a zda byl opatřen otiskem úředního razítka věcně příslušného správního orgánu. Má za to, že dosud nebylo jednoznačně odpovězeno na otázku, který orgán má rozhodovat v prvním stupni za příslušnou pojišťovnu, a zda mohla být VZP ČR zastoupena ředitelem okresní pojišťovny. Dovolatelka taktéž vytýká soudu, že nevydal, resp. nedoručil řádné usnesení o nařízení exekuce; doručené usnesení z č. l. 3 totiž označuje jako organizační složku, jež exekuční titul vydala, Krajskou pobočku pro Plzeňský kraj (srov. bod 4 c/ na straně 3. dovolání). Dovolatelka dále vytýká, že soud neprovedl navržené důkazy organizačním řádem a spisovým řádem oprávněné a svůj postup řádně neodůvodnil (bod 4 d/ na straně 3. dovolání), přičemž se opírá o nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1464/13 a I. ÚS116/05. Dovolatelka namítá, že odvolací soud neukončil dokazování a nepoučil ji o svém právním názoru podle § 118a o. s. ř. (bod 5 na straně 4. dovolání). Závěrem vytkla, že oprávněná čekala s uplatněním svých nároků tak, aby vytěžila nepřiměřeně vysoké penále, a že uměle navyšovala náklady vymáhání, neboť na místě bylo vést správní exekuci dle § 53 odst. 9 zákona č. 48/1997 Sb. Pokud však pojišťovna přesto vedla exekuční řízení, je na ní nést jeho náklady, případně soudní exekutor měl takový návrh odmítnout. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení okresního i krajského soudu. Oprávněná ve svém vyjádření uvedla, že se plně ztotožňuje s rozhodnutími soudu prvého i druhého stupně. V těchto rozhodnutích byly povinné velmi podrobně vysvětleny důvody, proč nelze jejímu návrhu vyhovět. Výhrady povinné jsou svým charakterem pouze polemikou s věcnou správností titulu, jež v exekučním řízení soud již není oprávněn přezkoumávat, a ani případné vady řízení, v němž byl exekuční titul vydán, se do exekučního řízení nepřenášejí. Podle § 8 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb. mají zdravotní pojišťovny povinnost vymáhat na dlužnících pojistné i penále. K datu zahájení exekučního řízení bylo možné vymáhat pohledávky VZP prostřednictvím soudního exekutora nebo v daňové exekuci. Již z data účinnosti zákona č. 48/1997 Sb. a možnosti realizovat daňové exekuce pro zdravotní pojišťovny až do 1. 1. 2006 je zřejmé, že úmyslem zákonodárce nebylo vymáhání pohledávek zdravotních pojišťoven pouze formou daňové exekuce. Od účinnosti zákona č. 293/2013 Sb., novelizujícího o. s. ř., již není možné realizovat vymáhání prostřednictvím soudů. Vlastní-li tedy povinný nemovitosti, je pak jedinou možností pověřit vymáháním soudního exekutora. Závěrem oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání povinné není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo