20 Cdo 534/2010 — Nejvyšší soud

20 Cdo 534/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 2. 2012 Spisová značka:20 Cdo 534/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.534.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Účastníci řízení Výkon rozhodnutí Dotčené předpisy:čl. 117 bod 14 předpisu č. 320/2002Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:21. 2. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 534/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného JUDr. Jana Vanke, bytem, správce konkurzní podstaty úpadce Hornická zaměstnanecká zdravotní pojišťovna v likvidaci, se sídlem v Teplicích, Masarykova 915/31, identifikační číslo osoby 473 09 113, proti povinné České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, identifikační číslo osoby 697 97 111, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Ústí nad Labem, Mírové náměstí 36, pro 1,371.551,- Kč, přikázáním pohledávky, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 37 E 997/2002, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2006, č. j. 12 Co 404/2006-36, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 10. 1. 2006, č. j. 37 E 997/2002-26, kterým okresní soud podle platebního výměru Hornické zaměstnanecké zdravotní pojišťovny (HZZP) v likvidaci ze dne 13. 5. 2002, č. j. PV 71/0244/01/02, ve spojení s rozhodnutím rozhodčího orgánu HZZP v likvidaci ze dne 25. 9. 2002, č. j. RO HZZP 2002/113, k uspokojení vyčíslené pohledávky oprávněného nařídil výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky u Komerční banky a. s. z účtu povinné, povinné uložil, aby zaplatila oprávněnému na náhradě nákladů výkonu rozhodnutí 26.190,- Kč a České republice - Okresnímu soudu v Teplicích soudní poplatek 27.430,- Kč. Současně odvolací soud žádnému nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že exekučním titulem byla k úhradě vyčísleného pojistného na všeobecné zdravotní pojištění včetně penále a doměrku penále zavázána Česká republika – Okresní úřad v Teplicích jako zaměstnavatel a příslušným jednat za stát je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (§ 29 odst. 1 zákona č. 201/2002 Sb.), jemuž se nepodařilo prokázat, že by závazek přešel na jiný subjekt. Povinná napadla usnesení krajského soudu včetně usnesení okresního soudu dovoláním, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), a namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.). Otázku zásadního právního významu spatřuje v dosud chybějícím posouzení procesního nástupnictví s ohledem na zánik povinné právnické osoby (organizační složky státu) před vydáním rozhodnutí soudu prvního stupně, a dále v posouzení právní úpravy plnění závazků zaniklých školských úřadů. Podle dovolatelky Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových není právním nástupcem Okresního úřadu Teplice; uvádí, že školské úřady byly zřízeny jako rozpočtové organizace s právní subjektivitou, jednaly v právních vztazích vlastním jménem a jejich zánikem bez právního nástupce (vzhledem k absenci právní úpravy) zanikly i závazky, jejichž nositeli tyto úřady byly. Podle ní v zákonech č. 320/2002 Sb. a 219/2000 Sb. nelze nalézt oporu pro určení subjektu povinného k plnění ostatních závazků školských úřadů. Povinná dále vytýká, že ač byl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí u soudu podán 25. 11. 2002, usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí bylo vydáno až 10. 1. 2006 (tj. 3 roky po zániku Okresního úřadu v Teplicích jako organizační složky státu). Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí včetně usnesení okresního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3, ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 o. s. ř., neboť otázka procesního nástupnictví v souvislosti s přechodem závazků bývalého okresního úřadu (dříve školského úřadu) z důvodu neodvádění pojistného na všeobecné zdravotní pojištění za své zaměstnance v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Není však důvodné. Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), z obsahu spisu nevyplývají, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu o pasivní věcné legitimaci povinné ve věci. Ze soudního spisu se podává, že 26. 11. 2002 oprávněný podal u Okresního soudu v Teplicích návrh na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky proti povinné České republice – Okresnímu úřadu Teplice podle platebního výměru HZZP v likvidaci ze dne 13. 5. 2002, č. j. PV 71/0244/01/02, ve spojení s rozhodnutím rozhodčího orgánu HZZP v likvidaci ze dne 25. 9. 2002, č. j. RO HZZP 2002/113, v právní moci 23. 10. 2002. Z exekučního titulu vyplývá, že povinnost je uložena České republice – Okresnímu úřadu Teplice (dále jen „okresní úřad“), a podkladem pro vydání exekučního titulu je zápis o výsledku kontroly odvodů pojistného z 6. 8. 2001, prováděné za období 2/93 až 2/96 s tím, že doklady ke kontrole byly požadovány od Školského úřadu Teplice (dále jen „školský úřad“). Závazek spočívá v úhradě dlužného pojistného včetně penále na všeobecné zdravotní pojištění za zaměstnance včetně penále podle zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění. Poté, co exekuční titul nabyl právní moci a byl podán návrh na výkon rozhodnutí, okresní úřady zanikly (ke dni 31. 12. 2002). Okresní soud tedy vyzval oprávněného k označení povinného subjektu a následně nařídil usnesením z 10. 1. 2006 výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky u peněžního ústavu proti České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových; jeho rozhodnutí bylo krajským soudem potvrzeno. K návrhu oprávněného ze dne 28. 11. 2006 soud výkon rozhodnutí zastavil usnesením z 24. 7. 2009, č. j. 37 E 997/2002-54, v právní moci 22. 8. 2009, postupem podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; dovolání vzato zpět nebylo. Přechodem závazků okresních (případně školských) úřadů z pracovněprávních vztahů zaměstnanců (v souvislosti s žalobou zaměstnance o určení trvání pracovního poměru, o náhradu mzdy, o náhradu škody z pracovního úrazu) se Nejvyšší soud podrobně zabýval například již ve svém rozhodnutí z 12. 4. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2178/2004, v usnesení ze 7. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 289/2005, případně v usnesení ze dne 20. 11. 2009, 21 Cdo 4301/2008. Uzavřel, že dnem 1. 1. 2001 (s účinností zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.) se okresní úřady staly organizačními složkami státu, nebylo již možno považovat je za právnické osoby ani tehdy, vystupovaly-li v jiných právních vztazích než které vznikají při výkonu státní správy, a v pracovněprávních vztazích to znamenalo, že fyzické osoby u něj působící v pracovním poměru se staly zaměstnanci státu (České republiky) a že okresní úřady vystupovaly v těchto pracovněprávních vztazích jako organizační složka příslušná jednat za stát jako zaměstnavatel vůči zaměstnancům státu, kteří byli zařazení k výkonu práce u okresních úřadů. Nejvyšší soud také konstatoval, že okresní úřady ukončily svou činnost dnem 31. 12. 2002 (srov. Část sto sedmnáctou, Čl. CXVII bod 1. zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů). Ohledně práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců České republiky zařazených k výkonu práce u okresních úřadů bylo stanoveno, že po zrušení okresních úřadů (tj. dnem 1. 1. 2003) přecházejí z České republiky na územní samosprávné celky v případech, kdy činnosti zaměstnance okresního úřadu stanovené tímto nebo zvláštním zákonem přecházejí do působnosti územních samosprávných celků (srov. Část sto sedmnáctou, Čl. CXVII bod 2