20 Cdo 594/2022 – Nejvyšší soud

20 Cdo 594/2022-227 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného J. P., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bartákova č. 1107/40, proti povinným 1) INTERSTAR PRAHA s.r.o. v likvidaci se sídlem v Praze 3, Bořivojova č. 878/35, identifikační číslo osoby 27405079, 2) L. S., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Zbyňkem Petrem, Ph.D., advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodu, Kalinovo nábřeží č. 605, 3) L. S., narozenému dne XY, bytem v XY, za účasti manželky povinného 2) E. S., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Zbyňkem Petrem, Ph.D., advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodu, Kalinovo nábřeží č. 605, pro 3 200 850 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 148 EXE 3428/2017, o dovolání povinného 2) a jeho manželky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2021, č. j. 16 Co 284/2021-208, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 10. 2021, č. j. 16 Co 284/2021-208, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 6. 2021, č. j. 148 EXE 3428/2017-183, kterým byl zamítnut návrh povinného 2) a jeho manželky ze dne 22. 7. 2019 na částečné zastavení exekuce. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud I. stupně správně a dostatečně zjistil skutkový stav, z něhož vyvodil správné právní závěry, když uzavřel, že bytová jednotka č. XY v domě čp. XY ve XY – dále jen „byt“, není ve výlučném vlastnictví manželky povinného 2). Z dědického spisu Státního notářství pro Prahu 7 sp. zn. 7 D 63/80, týkajícího se matky manželky povinného 2), a ze sdělení Odboru bytového hospodářství Obvodního národního výboru v Praze 7 – dále jen „OBH ONV Praha 7“, ze dne 4. 5. 1980 vyplývá, že manželka povinného 2) byt nezdědila a OBH ONV Praha 7 vzal na vědomí přechod užívacího práva k bytu na manželku povinného 2). Z žádných dalších listin přitom neplyne, že by se uživatelkou bytu stala pouze manželka povinného 2). Vzhledem k tomu, že povinný 2) a jeho manželka žili ke dni smrti matky manželky povinného 2) v bytě, kde s ní vedli společnou domácnost, vzniklo jim ke dni smrti původní uživatelky k bytu dle § 175 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1982, právo společného užívání bytu manželi. To platí bez ohledu na to, že OBH ONV Praha 7 vzal přechod užívacího práva k bytu na vědomí jen ve vztahu k manželce povinného 2) a také jen s ní uzavřel dohodu o odevzdání a převzetí bytu. Odvolatelé se stali manželi v roce 1963, od roku 1971 má povinný 2) v bytě hlášen trvalý pobyt a zároveň ani účastníky nebylo tvrzeno, že by spolu trvale nežili. K 1. 1. 1992 (účinnost zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník – dále jen zákon č. 509/1991 Sb.) se ze zákona právo osobního užívání bytu manželi změnilo na společný nájem bytu a se vznikem Bytového družstva domu XY – dále jen „bytové družstvo“, se společný nájem bytu transformoval na společný nájem družstevního bytu ve smyslu ustanovení § 703 odst. 2 obč. zák. ve znění zákona č. 509/1991 Sb. Opačné tvrzení odvolatelů je zjevně účelové, když je rozporné s provedenými důkazy, z nichž plyne, že jsou jako společní členové družstva uváděni v prezenční listině ze schůzí družstva a povinný 2) byl navíc 20 let předsedou družstva. Z tvrzení XY, likvidátorky bytového družstva, o tom, že povinný 2) členem družstva není a nikdy nebyl, pak nelze bez dalšího vycházet tak, jak to učinil zdejší soud ve svém usnesení ze dne 31. 1. 2020, č. j. 14 Co 386/2019-261, neboť toto tvrzení je zjevně nepravdivé. Konečně smlouvou o převodu vlastnictví jednotky ze dne 20. 5. 2010, s účinky vkladu ke dni 27. 12. 2011, byl byt nabyt do SJM povinného 2) a jeho manželky dle ustanovení § 143 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2012. Podmínky pro zastavení exekuce dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v rozsahu, v níž je vedena dle exekučního příkazu soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň-město, ze dne 18. 4. 2019, č. j. 134 EX 12124/17-615, kterým bylo rozhodnuto o provedení exekuce prodejem nemovité věci (předmětného bytu), tedy nejsou v dané věci splněny. 2. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný 2) a jeho manželka dovolání. Namítají, že napadené usnesení odvolacího soudu závisí na dosud neřešené právní otázce „zda se právo užívání nemovitosti, které vzniklo jako osobní a výlučné, transformovalo na právo společného nájmu bytu mezi manžely, a to za předpokladu, že se skutkový stav nezměnil, a to ani po 1. lednu 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb.?“. V dané věci manželka povinného 2) nabyla právo užívat byt jako právo osobní a výlučné a právo společného užívání bytu manželi tak nikdy nevzniklo. Soudy nesprávně posoudily právní hodnocení listiny OBH ONV Praha 7 ze dne 4. 5. 1980, stejně tak jako skutečnost, že povinný 2) má od roku 1971 v bytě trvalé bydliště. Manželka povinného 2) byla doposud vedena jako jediná členka bytového družstva, vlastnické právo k bytu bylo na základě kupní smlouvy převedeno pouze na manželku povinného 2) a byt tak nikdy nebyl ve společném jmění manželů povinného 2) a jeho manželky. Odvolací soud se taktéž odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, ve kterém dovolací soud judikoval, že jestliže manželé nebyli před 1. lednem 1992 nositeli práva společného užívání bytu, nestali se ani společnými nájemci bytu účinností zákona č. 509/1991 Sb. Navrhli, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se předmětná exekuce v navrhovaném rozsahu zastavuje. 3. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Při přezkumu přípustnosti dovolání dovolací soud zkoumal, zda napadené rozhodnutí obstojí při konfrontaci s argumenty, které dovolatelé vznáší v dovolání (§ 242 odst. 2 a 3 o. s. ř.). 4. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění: povinný 2) i jeho manželka v době smrti matky manželky žili v předmětném bytě společně, tento byt nebyl majetkem zemřelé matky a následkem její smrti přešlo pouze právo užívat byt, a to jak na povinného 2), tak na jeho manželku, kteří byt v době smrti matky manželky povinného 2) užívali (§ 175 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1982). Toto užívací právo se k 1. 1. 1992 změnilo na společný nájem bytu manžely (§ 703 odst. 1 obč. zák. ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) a posléze se se vznikem bytového družstva dne 18. 9. 1995 transformovalo na společný nájem družstevního bytu (§ 703 odst. 2 obč. zák ve znění zákona č. 509/1991 Sb.). Smlouvou o převodu vlastnictví jednotky (předmětného bytu) ze dne 20. 5. 2011, s účinky vkladu ke dni 27. 12. 2011, byla tato bytová jednotka nabyta do společného jmění dovolatelů [dle § 143 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2012], když oba byt po celou tuto dobu společně užívali. 5. Dovolatelé kladou právní otázku, „zda se právo na užívání nemovitosti, které vzniklo jako osobní a výlučné, transformovalo na právo společného nájmu bytu mezi manžely, a to za předpokladu, že se skutkový stav nezměnil, a to ani po 1. lednu 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb.?“. 6. Tato právní otázka však nestojí na závěrech, k nimž dospěl odvolací soud. Z nich se naopak podává, že odvolací soud uzavřel, že právo užívání předmětného bytu nevzniklo jako výlučné právo manželky povinného 2), ale naopak jako právo společného užívání povinného 2) a jeho manželky, když oba žili ke dni smrti matky manželky povinného 2) spolu v předmětném bytě a neměli byt vlastní, resp. existenci vlastního bytu ani netvrdili (odst. 17 odůvodnění odvolacího rozhodnutí). Dovolací důvod, jenž je postaven na skutkových zjištěních, která odvolací soud neučinil, však není způsobilým dovolacím důvodem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 692/2013, ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 515/2018, ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2492/2020, či ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3196/2020). 7. Z téhož důvodu neobstojí ani námitka dovolatelů, že „se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, který v obdobné věci rozsudkem ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, judikoval, že jestliže manželé nebyli před 1. lednem 1992 nositeli práva společného užívání bytu manžely, nestali se ani společnými nájemci bytu účinností zákona č. 509/19