20 Cdo 594/2022 — Nejvyšší soud

20 Cdo 594/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 4. 2022 Spisová značka:20 Cdo 594/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.594.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:20. 6. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 594/2022-227 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného J. P., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bartákova č. 1107/40, proti povinným 1) INTERSTAR PRAHA s.r.o. v likvidaci se sídlem v Praze 3, Bořivojova č. 878/35, identifikační číslo osoby 27405079, 2) L. S., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Zbyňkem Petrem, Ph.D., advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodu, Kalinovo nábřeží č. 605, 3) L. S., narozenému dne XY, bytem v XY, za účasti manželky povinného 2) E. S., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Zbyňkem Petrem, Ph.D., advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodu, Kalinovo nábřeží č. 605, pro 3 200 850 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 148 EXE 3428/2017, o dovolání povinného 2) a jeho manželky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2021, č. j. 16 Co 284/2021-208, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 10. 2021, č. j. 16 Co 284/2021-208, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 6. 2021, č. j. 148 EXE 3428/2017-183, kterým byl zamítnut návrh povinného 2) a jeho manželky ze dne 22. 7. 2019 na částečné zastavení exekuce. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud I. stupně správně a dostatečně zjistil skutkový stav, z něhož vyvodil správné právní závěry, když uzavřel, že bytová jednotka č. XY v domě čp. XY ve XY – dále jen „byt“, není ve výlučném vlastnictví manželky povinného 2). Z dědického spisu Státního notářství pro Prahu 7 sp. zn. 7 D 63/80, týkajícího se matky manželky povinného 2), a ze sdělení Odboru bytového hospodářství Obvodního národního výboru v Praze 7 – dále jen „OBH ONV Praha 7“, ze dne 4. 5. 1980 vyplývá, že manželka povinného 2) byt nezdědila a OBH ONV Praha 7 vzal na vědomí přechod užívacího práva k bytu na manželku povinného 2). Z žádných dalších listin přitom neplyne, že by se uživatelkou bytu stala pouze manželka povinného 2). Vzhledem k tomu, že povinný 2) a jeho manželka žili ke dni smrti matky manželky povinného 2) v bytě, kde s ní vedli společnou domácnost, vzniklo jim ke dni smrti původní uživatelky k bytu dle § 175 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1982, právo společného užívání bytu manželi. To platí bez ohledu na to, že OBH ONV Praha 7 vzal přechod užívacího práva k bytu na vědomí jen ve vztahu k manželce povinného 2) a také jen s ní uzavřel dohodu o odevzdání a převzetí bytu. Odvolatelé se stali manželi v roce 1963, od roku 1971 má povinný 2) v bytě hlášen trvalý pobyt a zároveň ani účastníky nebylo tvrzeno, že by spolu trvale nežili. K 1. 1. 1992 (účinnost zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník – dále jen zákon č. 509/1991 Sb.) se ze zákona právo osobního užívání bytu manželi změnilo na společný nájem bytu a se vznikem Bytového družstva domu XY – dále jen „bytové družstvo“, se společný nájem bytu transformoval na společný nájem družstevního bytu ve smyslu ustanovení § 703 odst. 2 obč. zák. ve znění zákona č. 509/1991 Sb. Opačné tvrzení odvolatelů je zjevně účelové, když je rozporné s provedenými důkazy, z nichž plyne, že jsou jako společní členové družstva uváděni v prezenční listině ze schůzí družstva a povinný 2) byl navíc 20 let předsedou družstva. Z tvrzení XY, likvidátorky bytového družstva, o tom, že povinný 2) členem družstva není a nikdy nebyl, pak nelze bez dalšího vycházet tak, jak to učinil zdejší soud ve svém usnesení ze dne 31. 1. 2020, č. j. 14 Co 386/2019-261, neboť toto tvrzení je zjevně nepravdivé. Konečně smlouvou o převodu vlastnictví jednotky ze dne 20. 5. 2010, s účinky vkladu ke dni 27. 12. 2011, byl byt nabyt do SJM povinného 2) a jeho manželky dle ustanovení § 143 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2012. Podmínky pro zastavení exekuce dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v rozsahu, v níž je vedena dle exekučního příkazu soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň-město, ze dne 18. 4. 2019, č. j. 134 EX 12124/17-615, kterým bylo rozhodnuto o provedení exekuce prodejem nemovité věci (předmětného bytu), tedy nejsou v dané věci splněny. 2. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný 2) a jeho manželka dovolání. Namítají, že napadené usnesení odvolacího soudu závisí na dosud neřešené právní otázce „zda se právo užívání nemovitosti, které vzniklo jako osobní a výlučné, transformovalo na právo společného nájmu bytu mezi manžely, a to za předpokladu, že se skutkový stav nezměnil, a to ani po 1. lednu 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb.?“. V dané věci manželka povinného 2) nabyla právo užívat byt jako právo osobní a výlučné a právo společného užívání bytu manželi tak nikdy nevzniklo. Soudy nesprávně posoudily právní hodnocení listiny OBH ONV Praha 7 ze dne 4. 5. 1980, stejně tak jako skutečnost, že povinný 2) má od roku 1971 v bytě trvalé bydliště. Manželka povinného 2) byla doposud vedena jako jediná členka bytového družstva, vlastnické právo k bytu bylo na základě kupní smlouvy převedeno pouze na manželku povinného 2) a byt tak nikdy nebyl ve společném jmění manželů povinného 2) a jeho manželky. Odvolací soud se taktéž odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, ve kterém dovolací soud judikoval, že jestliže manželé nebyli před 1. lednem 1992 nositeli práva společného užívání bytu, nestali se ani společnými nájemci bytu účinností zákona č. 509/1991 Sb. Navrhli, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se předmětná exekuce v navrhovaném rozsahu zastavuje. 3. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Při přezkumu přípustnosti dovolání dovolací soud zkoumal, zda napadené rozhodnutí obstojí při konfrontaci s argumenty, které dovolatelé vznáší v dovolání (§ 242 odst. 2 a 3 o. s. ř.). 4. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění: povinný 2) i jeho manželka v době smrti matky manželky žili v předmětném bytě společně, tento byt nebyl majetkem zemřelé matky a následkem její smrti přešlo pouze právo užívat byt, a to jak na povinného 2), tak na jeho manželku, kteří byt v době smrti matky manželky povinného 2) užívali (§ 175 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1982). Toto užívací právo se k 1. 1. 1992 změnilo na společný nájem bytu manžely (§ 703 odst. 1 obč. zák. ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) a posléze se se vznikem bytového družstva dne 18. 9. 1995 transformovalo na společný nájem družstevního bytu (§ 703 odst. 2 obč. zák ve znění zákona č. 509/1991 Sb.). Smlouvou o převodu vlastnictví jednotky (předmětného bytu) ze dne 20. 5. 2011, s účinky vkladu ke dni 27. 12. 2011, byla tato bytová jednotka nabyta do společného jmění dovolatelů [dle § 143 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2012], když oba byt po celou tuto dobu společně užívali. 5. Dovolatelé kladou právní otázku, „zda se právo na užívání nemovitosti, které vzniklo jako osobní a výlučné, transformovalo na právo společného nájmu bytu mezi manžely, a to za předpokladu, že se skutkový stav nezměnil, a to ani po 1. lednu 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb.?“. 6. Tato právní otázka však nestojí na závěrech, k nimž dospěl odvolací soud. Z nich se naopak podává, že odvolací soud uzavřel, že právo užívání předmětného bytu nevzniklo jako výlučné právo manželky povinného 2), ale naopak jako právo společného užívání povinného 2) a jeho manželky, když oba žili ke dni smrti matky manželky povinného 2) spolu v předmětném bytě a neměli byt vlastní, resp. existenci vlastního bytu ani netvrdili (odst. 17 odůvodnění odvolacího rozhodnutí). Dovolací důvod, jenž je postaven na sk