Nejvyšší soud 21 Cdo 1129/2026 – Přípustnost dovolání

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2025, č. j. 23 Co 131/2025-197, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Napadený rozsudek odvolacího soudu je (v závěru, že úraz, který utrpěl žalobce dne 11. 6. 2022, není úrazem pracovním) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Problematikou tzv. teambuildingu organizovaného zaměstnavatelem a povahy úkolů na něm plněných, při jejichž výkonu zaměstnanec utrpěl úraz, se dovolací soud již v minulosti zabýval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5060/2007, uveřejněný pod č. 115/2009 Sb. rozh. obč.). Vyšel z pojetí tzv. teambuildingu, který bývá chápán jako intenzivní a záměrné (cílené) budování a rozvíjení pracovního potenciálu pracovních týmů, kdy zejména bývá kladen důraz na prohloubení motivace a vzájemné důvěry, na zlepšení výkonnosti a komunikace mezi členy pracovního kolektivu, na zlepšení týmové kreativity apod. S přihlédnutím k uvedenému smyslu a účelu těchto aktivit, organizovaných v zájmu zaměstnavatele zpravidla formou výjezdní akce zaměstnanců (pracovní cesty), zaujal stanovisko, že pro závěr, zda poškození zdraví, které zaměstnanec utrpěl při některé z aktivit v rámci tzv. teambuildingu, může být považováno za pracovní úraz, není rozhodující formální označení tohoto kurzu týmové spolupráce v příslušných dokumentech, nýbrž vlastní obsahová náplň činnosti („úseku“ pracovní cesty), při které zaměstnanec úraz utrpěl, a že – jak dále dovodil – kdyby bylo prokázáno, že k poškození zdraví zaměstnance došlo v rámci některé z plánovaných aktivit, jejichž smyslem a účelem bylo prohloubení vzájemných interpersonálních vazeb zaměstnanců, jejich schopnosti vzájemné kooperace a schopnosti spolupráce s ostatními zaměstnanci, mohlo by se jednat – nazíráno jak z hlediska pořádajícího zaměstnavatele, tak z hlediska věcného (vnitřního účelového) jednotlivého zaměstnance – o „účast na školení k prohloubení kvalifikace“, kterou je zaměstnavatel oprávněn zaměstnanci uložit (srov. § 141a zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů), a tedy o činnost v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů ve smyslu ustanovení § 25 odst. 4 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony (ve znění účinném do 2. 6. 2004). Uvedené závěry přijaté ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2006 se uplatní i za účinnosti zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, avšak s tím rozdílem, že za nové právní úpravy účast na školení nebo jiných formách přípravy anebo studiu za účelem prohloubení kvalifikace – kterou je zaměstnavatel oprávněn zaměstnanci uložit (srov. § 230 odst. 2 zákoníku práce) – zákon výslovně považuje za výkon práce, za který zaměstnanci přísluší mzda nebo plat (srov. § 230 odst. 3 zákoníku práce). V případě teambuildingu pořádaného formou výjezdní akce se potom jedná o činnost, která je předmětem pracovní cesty, a tedy plněním pracovních úkolů ve smyslu § 273 odst. 1 zákoníku práce.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v případě akce nazvané „N. Č.11. 6. – 12. 6. 2022“ a konané v rekreačním areálu XY, při které žalobce utrpěl dne 11. 6. 2022 úraz (při jedné ze sportovních aktivit – sjezdu na lanové dráze – narazil ve velké rychlosti do přistávací plošiny), se jednalo „o firemní akci“ pořádanou žalovaným jako zaměstnavatelem se zajištěním ubytování, stravy a náplně, avšak akci „zcela dobrovolnou“, že předmětná akce byla „v celém rozsahu naplánována v mimopracovní dobu, a to s nástupem v sobotu, se zajištěným přespáním do neděle“, že „sportovní aktivita“ ve formě týmové soutěže nebyla organizována žalovaným, ale byla zajištěna jako součást balíčku služeb ze strany provozovatele areálu, že cílem akce nebylo prohlubování kvalifikace či vazeb mezi zaměstnanci s cílem zlepšení schopnosti vzájemné spolupráce, komunikace nebo výkonnosti zaměstnanců, ale především zábava a poznání dalších zaměstnanců žalovaného (viz též zjištění učiněné z výpovědi svědka D. M., že motivem jeho účasti i účasti jeho kolegů na této akci bylo „pobavit se, popít alkohol“), a to zejména s ohledem na to, že žalovaný má dvě pobočky umístěné ve středních Čechách a na Moravě, že očekávání poznání dalších zaměstnanců žalovaného z jiných oddělení či poboček ze strany účastníků bylo spíše společenského charakteru, nikoliv proto, aby byla utužena vzájemná spolupráce, která by byla nezbytná pro výkon činnosti pro žalovaného, a že uvedená akce nebyla zaměřena na plnění pracovních povinností nebo jiných činností zaměstnanců ve prospěch žalovaného nebo na zvyšování jejich odborné připravenosti, ale šlo spíše o společenské setkání zaměstnanců žalovaného zorganizované jako umožnění seznámení se s dalšími zaměstnanci žalovaného, kteří pracují na odlišné (místně vzdálené) pobočce; jednalo se o další společenskou akci pořádanou žalovaným pro jeho zaměstnance nad rámec tradičního vánočního večírku, u které docházelo postupně k vyčlenění samostatné akce pro moravskou pobočku žalovaného.

Za uvedeného skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá) je závěr odvolacího soudu, že úraz dolní končetiny, který žalobce utrpěl dne 11. 6. 2022, není úrazem pracovním, neboť se jednalo „spíše o zábavní akci pořádanou a financovanou žalovaným pro jeho zaměstnance“, která neměla žádnou souvislost s jejich pracovními úkoly a kterou nelze ani považovat za školení, kterým by bylo sledováno zvyšování odborné připravenosti zaměstnanců žalovaného, v souladu s uvedenými závěry soudní praxe.

Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (zejména se zjištěními o povaze a charakteru akce nazvané „N. Č. 11. 6. – 12. 6. 2022“ a o dobrovolné účasti zaměstnanců na této akci) a se způsobem, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl).

Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).

Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O takovou situaci se však v posuzovaném případě zjevně nejedná.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že zopakoval „prakticky celé“ dokazování provedené soudem prvního stupně „zcela nad rámec odvolání druhé strany“ a že do dokazování prováděného v odvolacím řízení zahrnul bez „podnětu“ odvolatele zcela nový listinný důkaz (pozvánku na obdobnou akci z předcházejícího roku), uplatňuje tím vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť tuto přípustnost může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka hmotného nebo procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). K tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – splněn není.

Kromě toho dovolatel v uvedených námitkách vad řízení přehlíží, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.), a může dokazování zopakovat nebo je i doplnit za podmínek uvedených v ustanovení § 213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř., a že odvolací soud může přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (srov. § 212a odst. 1 o. s. ř.).

Rozsudek odvolacího soudu ani nelze ve smyslu ustálené judikatury dovolacího soudu považovat za nepřezkoumatelný, jak namítá dovolatel, neboť jeho odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., které je třeba podle § 211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolateli v uplatnění jeho práv (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 150 o. s. ř. tak, že žalovanému ani vedlejšímu účastníkovi se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává, a to z důvodů, pro které jim nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů (srov. odstavce 26 a 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).