Nejvyšší soud 21 Cdo 1292/2026 – Přípustnost dovolání

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 10. 2025, č. j. 18 Co 151/2025-725, v části směřující proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. 2. 2025, č. j. 23 C 49/2020-680, ve výroku o věci samé, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky „vymezení movité věci a nemovité“ a otázky „určení výše škody“, a v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3678/2020. Namítá, že věci, které jsou předmětem náhrady škody, jíž se domáhá, byly „zabudovány do stavby, byly tedy její součástí a byly tedy věcí nemovitou“, a že proto nemohly být předmětem kupní smlouvy uzavřené dne 28. 12. 2018. Žalovaný podle žalobce porušil povinnosti vyplývající z kupní smlouvy i ze zákona tím, že poškodil nemovitosti (budovy areálu) a vytěžil železo a dřevo, které nebyly předmětem kupní smlouvy, která se vztahovala výhradně na movité věci povahy kovového odpadu. Dále má dovolatel za to, že odvolací soud měl při určení výše škody vyjít ze znaleckého posudku znaleckého ústavu Equity Solutions č. XY, a nikoli z obvyklé ceny areálu jako celku.

Jedním ze základních předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (na které napadené rozhodnutí závisí). Takovou otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z nich zvlášť. Vždy musí jít přitom o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2997/2022). Právní otázka, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (na níž není založeno), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2026, sp. zn. 21 Cdo 948/2025, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2026, sp. zn. 21 Cdo 634/2026).

V projednávané věci není rozsudek odvolacího soudu (stejně jako jím potvrzený rozsudek soudu prvního stupně) založen na posouzení věcí, které jsou předmětem náhrady škody, jíž se žalobce domáhá, jako věcí movitých či nemovitých ani na závěru, že součásti budov (ocelové profily a konstrukční prvky dřevěného stropu) byly movitými věcmi, které se staly předmětem kupní smlouvy ze dne 28. 12. 2018, nýbrž na skutkovém závěru soudu prvního stupně, že „nebylo nade vší pochybnost prokázáno, zda v době prací dotčené nemovitosti dosud měly charakter budovy, či zda se již mohlo jednat o sutiny, které by svou povahou také mohly být považovány za odpad tvořený z cihel, dřeva, ale i kovu“ (viz odstavec 40 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), který odvolací soud převzal (viz odstavec 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) s tím, že „žalobce skutečně neprokázal všechny předpoklady odpovědnosti za škodu na straně žalovaného, aby mu mohla být soudem uložena povinnost škodu nahradit“ (viz odstavec 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Důvodem napadeného rozhodnutí je tedy závěr, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně předpokladů ke vzniku povinnosti žalovaného k náhradě škody, a nikoli výsledek řešení otázky, zda ocelové profily a dřevěné stropní nosníky byly věcmi movitými, či součástmi věcí nemovitých.

Poukazuje-li dovolatel v této souvislosti na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005 (konkrétně na v něm uvedený právní názor, že „stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti, tak jak tuto činnost chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoli součást jiné věci“), pak navíc přehlíží, že tento rozsudek je založen na zcela jiném skutkovém a právním základě, než který byl dán v projednávané věci, a že jeho závěry proto nelze na tuto věc vztáhnout. Uvedený rozsudek kromě jiného vychází z ustanovení § 119 odst. 2 a § 120 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož stavba nebyla (na rozdíl od současné právní úpravy – srov. § 506 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) součástí pozemku.

Rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3678/2020, od kterého se měl podle dovolatele odvolací soud odchýlit při řešení otázky „určení výše škody“, je založen na jiném skutkovém základě, než který byl zjištěn v projednávané věci, a jeho závěry na ni proto nelze vztáhnout. Ve věci, v níž byl vydán dovolatelem označený rozsudek Nejvyššího soudu, nebyl základ nároku na náhradu škody sporný, neboť škůdce byl pravomocným odsuzujícím rozsudkem trestního soudu uznán vinným přečinem krádeže a soud byl tímto rozhodnutím vázán (§ 135 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud v ní řešil výlučně otázku výše peněžité náhrady při zničení použité věci. V projednávané věci naproti tomu nebyl prokázán již základ uplatněného nároku, dovodily-li soudy, že žalobce neprokázal protiprávní jednání žalovaného (porušení smluvní povinnosti) a ani příčinnou souvislost mezi „tvrzeným jednáním“ a vznikem škody. Za této situace napadený rozsudek odvolacího soudu na dovolatelem předestřené otázce „určení výše škody“ nezávisí, neboť i kdyby nebyl správný závěr odvolacího soudu, že žalovanému žádná škoda nevznikla, poskytuje napadenému rozsudku oporu již závěr o absenci ostatních předpokladů ke vzniku povinnosti žalovaného k náhradě škody, který s ohledem na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání žalobcem nebyl otevřen k dovolacímu přezkumu [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 721/2022, a v něm uvedený závěr ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle něhož jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen].

Zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění soudů (namítá-li zejména, že žalovaný poškodil areál společnosti ZEOLIT Kladno spol. s r. o. v likvidaci tím, že zasáhl do nemovitostí, které znehodnotil a poškodil, a že v řízení bylo prokázáno odstranění ocelových nosníků a dřevěných stropních nosníků z budov žalovaným), uplatňuje tím jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem).

Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).

Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

Dovozuje-li dovolatel, že žalovaný porušil povinnosti vyplývající z kupní smlouvy i ze zákona tím, že poškodil nemovitosti (budovy areálu) a vytěžil železo a dřevo, které nebyly předmětem kupní smlouvy, která se vztahovala výhradně na movité věci povahy kovového odpadu, jednak buduje svou právní argumentaci na skutkovém závěru, který soudy neučinily, a jednak vyslovuje jen prostý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry přitom k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1062/2024).

V části, ve které směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně též ve výrocích II a III o povinnosti žalobce nahradit státu náklady řízení, a dále proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).