Nejvyšší soud 21 Cdo 1458/2026 – Neplatnost výpovědi z pracovního poměru

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2025, č. j. 49 Co 250/2024-287, není přípustné, neboť nejsou splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Závěr odvolacího soudu, že nebyly splněny podmínky pro rozvázání pracovního poměru účastníků, založeného pracovní smlouvou ze dne 31. 1. 2008, výpovědí danou žalovaným žalobci podle § 52 písm. g) zákoníku práce a že tato výpověď je proto neplatná, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Ve vztahu k (první dovolatelem vymezené) otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval [srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněný pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč., nebo již ve vztahu k § 52 písm. g) současného zákoníku práce například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1479/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 424/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 21 Cdo 578/2023].

Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen „aritmetickým“ průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).

Pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru nebo okamžitého zrušení pracovního poměru není podstatné, kolik z jednání označených ve výpovědi nebo v okamžitém zrušení pracovního poměru jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci bylo skutečně v řízení před soudem jako porušení pracovní povinnosti posouzeno, ale zda ono zjištěné (ona zjištěná) porušení pracovní povinnosti dosahuje (ve svém souhrnu dosahují nebo alespoň jedno z nich dosahuje) takové intenzity, že může být (mohou být) podřazeno (podřazena) pod pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ nebo „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ [ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2375/2004, uveřejněný pod č. 142/2005 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4950/2008, nebo – ve vztahu k ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce – odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, uveřejněného pod č. 91/2015 Sb. rozh. obč.].

Z uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odvolací soud vycházel (viz odst. 22–24 odůvodnění jeho rozsudku) a jeho závěr, že porušení pracovních povinností vytýkané žalobci ve výpovědi dané mu žalovaným nedosáhlo intenzity závažného porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci, je s touto konstantní judikaturou Nejvyššího soudu v souladu. Vytýká-li dovolatel s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2555/2021, odvolacímu soudu, že se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že „jednotlivé skutky nelze při hodnocení intenzity posuzovat izolovaně, nýbrž v jejich vzájemné souvislosti, zejména následují-li v krátkém časovém odstupu; tedy i více skutků, které by samy o sobě nebyly dostatečné, může v souhrnu zvyšovat intenzitu porušení povinností“, činí tak neopodstatněně, neboť odvolací soud vzal mimo jiné v úvahu, že v řízení bylo prokázáno pouze nevhodné chování žalobce vůči L. M. dne 1. 9. a 7. 9. 2022 a vůči A. M. dne 14. 6. 2022, že nelze hovořit o soustavném a dlouhodobém konfliktním chování žalobce vůči kolegům či vůči ženám a že z obsahu spisu ani z tvrzení žalovaného nevyplývá, že by se žalobce nevhodným způsobem choval vůči kolegům pravidelně či dlouhodobě. Při posuzování intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci odvolací soud v souladu s výše uvedenou ustálenou judikaturou přihlédl též ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností žalobce (šlo o verbální nevhodné chování žalobce bez vulgarismů a fyzického kontaktu) a k okolnostem, za kterých došlo ke konfliktním situacím ve dnech 1. 9. a 7. 9. 2022, kdy nebylo vyhověno žádosti žalobce o povolení práce z domova po dobu probíhající rekonstrukce části objektu žalovaného, přestože tato žádost byla doložena aktuálním potvrzením odborného lékaře o nevhodnosti prašného prostředí pro žalobce jako alergika s ohledem na zhoršení jeho zdravotních obtíží (viz odst. 20, 26 a 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Namítá-li dovolatel, že odvolací soud „nepřihlédl dostatečně k institucionálnímu a funkčnímu kontextu jednání žalobce“, neboť šlo „o jednání vůči personalistce při výkonu personální agendy zaměstnavatele“ a „útok zaměstnance vůči osobě vykonávající jménem zaměstnavatele personální úkony má z povahy věci vyšší závažnost než běžná kolegiální rozepře“, že „přikládal nepřiměřený význam polehčujícím okolnostem, aniž přiměřeně vážil okolnosti přitěžující“, a že „nesprávně relativizoval vnější dopad jednání žalobce“, polemizuje – jak z uvedeného vyplývá – s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud při posuzování intenzity porušení pracovních povinností přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, ač odvolacím soudem uvažovaná hlediska jsou vzhledem k okolnostem případu úplná a poskytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobce porušil své pracovní povinnosti.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit ani druhá dovolatelem vymezená otázka, zda lze jinak individualizovaný a nezaměnitelný skutek uvedený ve výpovědi pominout pouze pro nepřesnost v časovém údaji, neboť na ní rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Přestože odvolací soud uvedl, že bylo prokázáno, že žalobce se nedopustil porušení svých pracovních povinností vůči A. M. (správně M.) způsobem, který byl popsán ve výpovědi z pracovního poměru, tj. tím, že by kolegyni dne 7. 9. 2011 (správně 7. 6. 2022) agresivním způsobem slovně napadl a urazil, neboť bylo prokázáno, že ke konfliktu mezi uvedenými osobami došlo dne 14. 7. 2022 (správně 14. 6. 2022), vzal tento skutek v souladu s výše uvedenými závěry judikatury dovolacího soudu v úvahu při zkoumání intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci.

Třetí dovolatelem formulovaná otázka, zda písemné upozornění zaměstnance na možnost výpovědi podle § 52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce může podle svého skutečného obsahu plnit preventivní funkci i ve vztahu k druhému souběžně trvajícímu pracovnímu poměru mezi týmiž účastníky, je založena na zpochybnění skutkového závěru odvolacího soudu, že vytýkacím dopisem ze dne 6. 5. 2022 bylo žalobci vytknuto porušení pracovních povinností, které měl jako manažer projektu EduSTEM v souvislosti s realizací projektu ve spolupráci s firmou TangoLab Štěky z. s. (tedy porušení pracovních povinností v jiném pracovněprávním vztahu než v tom, který žalovaný hodlal rozvázat předmětnou výpovědí), že žádné jiné porušení pracovních povinností žalobci – jako pedagogovi či metodologovi – vytknuto nebylo a že upozornění žalobce na možnost výpovědi ze dne 6. 5. 2022 se nevztahuje (též) na pracovní poměr založený pracovní smlouvou uzavřenou mezi účastníky dne 31. 1. 2008.

Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).

Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

Ani uvedená třetí otázka proto nemůže založit přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nepředvídatelnost jeho rozsudku, pak nebere náležitě v úvahu, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé (nepředvídatelné) jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136/2017 Sb. rozh. obč., anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 641/2018). Tak tomu ale v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nebylo.

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).