21 Cdo 1957/2017 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1957/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 10. 2017 Spisová značka:21 Cdo 1957/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1957.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Mzda (a jiné obdobné příjmy) Promlčení Dobré mravy Dotčené předpisy:§ 16 odst. 2 předpisu č. 201/2002Sb. § 16 odst. 4 předpisu č. 201/2002Sb. § 3 odst. 2 předpisu č. 201/1997Sb. § 3 odst. 3 předpisu č. 201/1997Sb. § 2 odst. 1 písm. f) předpisu č. 309/1999Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:18. 12. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1957/2017-101 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. R., zastoupené JUDr. Radimem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Jaklovecká č. 1249/18, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 42, IČO 69797111, o 122.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 65/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. ledna 2017 č.j.16 Co 192/2016-66, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.760,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Radima Mikety, advokáta se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Jaklovecká č. 1249/18. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se (žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 2.3.2016) domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na doplatku platu za období od 1.1.2012 do 31.12.2014 celkem 122.200,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 26.10.2005 je zaměstnána u žalované v pracovním poměru, naposledy od 1.4.2009 jako právní zástupce. Odměňování žalobkyně je upraveno zákonem č. 201/2002 Sb. tak, že žalobkyni náleží ve smyslu zákona č. 201/1997 Sb. plat jako státnímu zástupci krajského státního zastupitelství do ukončení pátého roku praxe. Žalobkyně má za to, že její plat v letech 2012 až 2014 byl ze strany žalované stanoven nesprávně, neboť podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.12.2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 neměl být pro výpočet platu použit údaj Českého statistického úřadu o průměrné hrubé měsíční mzdě „na fyzické osoby“, nýbrž měl být použit údaj v tabulce „přepočtené počty zaměstnanců“. I když byl uvedený rozsudek, který „definitivně a jasně deklaruje nezákonný postup státu při stanovení výše platové základny“, vydán ve věci platového nároku soudce, je podle jejího názoru „mimo jakoukoliv pochybnost, že učiněné závěry se vztahují též na platové odměňování žalobkyně“. Plat žalobkyně tak měl po přepočtení činit v roce 2012 částku 52.500,- Kč (do 31.5.2012 však činil pouze 49.200,- Kč a od 1.6.2012 pak 49.500,- Kč), v roce 2013 měl činit 57.800,- Kč (činil však jen 54.400,- Kč) a v roce 2014 měl být stanoven ve výši 59.500,- Kč (namísto stanovených 55.800,- Kč). Žalobkyně si je zároveň vědoma toho, že ohledně části uplatněného nároku „by bylo možno formálně právně vznést námitku promlčení“. Pokud by však byla vznesena, „bude tato dle jejího názoru v rozporu s dobrými mravy“, neboť stát jako zaměstnavatel již učinil nápravu nezákonného stavu v odměňování ve vztahu k soudcům a státním zástupcům, které je postaveno na shodných principech, přičemž žalobkyni i dalším zaměstnancům bylo zaměstnavatelem opakovaně slibováno, že záležitost bude řešena, avšak že pro takový postup je nezbytné rozhodnutí vlády ČR; žalobkyně naposledy vyzvala žalovanou k úhradě svých nároků dne 15.2.2016 a dostalo se jí odpovědi, že vláda ČR doposud předkládaný materiál na nápravu stavu neprojednala. Žalobkyně tak „loajálně očekávala, že stát bude postupovat stejně, či obdobně a nedopustí, aby u osob odměňovaných na základě stejných principů bylo postupováno diametrálně odlišně“. Pouze z těchto důvodů nepodala žalobu dříve, a proto námitkou promlčení by tak „byla sankcionována za svoji loajalitu zaměstnavateli“. Žalovaná zejména uvedla, že uzavření dohody o narovnání mezi státem a soudci a státními zástupci nevytváří jakýkoli právní základ, od kterého by bylo možné odvozovat jakékoli analogie, závazky žalované vůči žalobkyni či legitimní očekávání žalobkyně, že činnost žalobkyně „nelze stavět naroveň činnosti soudců či státních zástupců“, neboť žalobkyni nesvědčí ústavně garantovaná osobní nezávislost ani nevykonává veřejnou moc, a že při stanovení platu zaměstnanců žalované vykonávajících činnosti uvedené v ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 201/2002 Sb. zákonodárce využil odkaz na plat státního zástupce pouze jako způsob výpočtu. Žalovaná dále vznesla námitku promlčení nároků, které měly žalobkyni vzniknout před 2.3.2013, s tím, že tato námitka není v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyni nebránily žádné důvody uplatnit své požadavky soudní cestou. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12.7.2016 č.j. 85 C 65/2016-39, ve znění opravných usnesení ze dne 12.8.2016 č.j. 85 C 65/2016-45 a ze dne 27.2.2017 č.j. 85 C 65/2016-77, žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 118.757,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval (výrok I.), žalobu co do částky 3.443,- Kč s úroky z prodlení zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 38.408,20 Kč k rukám jejího „právního“ zástupce. Soud prvního stupně s poukazem na příslušná ustanovení zákonů č. 201/2002 Sb., č. 201/1997 a č. 236/1995 Sb. zdůraznil, že platová základna pro soudce, od které se odvíjí platová základna pro státní zástupce a „zprostředkovaně také pro tzv. právní zástupce žalované (tj. včetně žalobkyně)“, činila v roce 2012 2,5 násobek a v letech 2013 a 2014 2,75 násobek „průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok“ (§ 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. v tehdy platném znění). Z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.12.2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014, o jehož závěry žalobkyně „opřela“ svůj nárok, vyplývá, že důvodem jeho vydání je nesprávný postup a výklad Ministerstva práce a sociálních věcí při stanovení průměrné mzdy pro výpočet platové základny, přičemž dovolací soud přiléhavě a logicky vysvětlil, z jakého důvodu je třeba při stanovení platové základny pro všechny zaměstnance vycházet z průměrné mzdy podle tzv. „přepočtených počtů zaměstnanců“, tj. po přepočtu jednotlivých mezd na plné úvazky zaměstnanců. Protože tento postup vychází z logického a systematického výkladu dotčených zákonných ustanovení a „v žádném případě z něj nevyplývá, že by byl odůvodněn povahou některých profesí či funkcí“, soud prvního stupně „nemá důvod se od závěrů přijatých v citovaném rozsudku v projednávané věci odchýlit, když s jeho závěry se plně ztotožňuje“. Námitku promlčení vznesenou žalovanou hodnotil „po zvážení všech okolností“ jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, kterému nelze přiznat právní ochranu. Přihlédl zejména k tomu, že poté, co vláda ČR vycházejíc z výše citovaných závěrů Nejvyššího soudu schválila předjednané zásady dohod se soudci a státními zástupci o zpětném dorovnání platů podle správné platové základny, začala být počátkem března 2015 otázka doplatku projednávána také na vedení žalované a „tímto okamžikem mohla být žalobkyně v důvodném legitimním očekávání, že nároky právních zástupců budou řešeny obdobně, když co do použití průměrné měsíční mzdy nebyl důvod činit mezi dotčenými profesemi rozdíl“. Za této situace proto „nelze klást k tíži žalobkyni, jakož i jiným zaměstnancům žalované na stejné pozici, že nepodávali hromadné žaloby“. Po přepočtení platových nároků žalobkyně (se zohledněním skutečně odpracované doby podle mzdových listů za roky 2012 až 2014) přiznal soud žalobkyni za žalované období celkem doplatek 118.757,- Kč. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26.1.2017 č.j. 16 Co 192/2016-66 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, „pokud jím bylo vyhověno žalobě co do částky 115.557,- Kč s příslušenstvím“ (výrok I.), v části, v níž bylo vyhověno žalobě co do částky 3.200,- Kč s příslušenstvím, tento rozsudek změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (výrok II.), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 38.408,20 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 15.294,- Kč, obojí k rukám advokáta žalobkyně (výroky III. a IV.). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního