21 Cdo 2159/2017 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2159/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 10. 2017 Spisová značka:21 Cdo 2159/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2159.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Mzda (a jiné obdobné příjmy) Promlčení Dobré mravy Dotčené předpisy:§ 16 odst. 2 předpisu č. 201/2002Sb. § 16 odst. 4 předpisu č. 201/2002Sb. § 3 odst. 2 předpisu č. 201/1997Sb. § 3 odst. 3 předpisu č. 201/1997Sb. § 2 odst. 1 písm. f) předpisu č. 309/1999Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 12. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2159/2017-125 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. D., zastoupené JUDr. Radimem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Jaklovecká č. 1249/18, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, IČO 69797111, o 122.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 89/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. února 2017 č. j. 16 Co 212/2016-87, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.899,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Radima Mikety, advokáta se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Jaklovecká č. 1249/18. Odůvodnění: Žalobkyně se (žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 2. 3. 2016) domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na doplatku platu za období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2014 celkem 122.200,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že je zaměstnána u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 25. 11. 2002 ve znění pozdějších změn a dodatků jako právní zástupce. Odměňování žalobkyně je upraveno zákonem č. 201/2002 Sb. tak, že žalobkyni náleží ve smyslu zákona č. 201/1997 Sb. plat jako státnímu zástupci krajského státního zastupitelství do ukončení pátého roku praxe. Žalobkyně má za to, že její plat v letech 2012 až 2014 byl ze strany žalované stanoven nesprávně, neboť podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 neměl být pro výpočet platu použit údaj Českého statistického úřadu o průměrné hrubé měsíční mzdě „na fyzické osoby“, nýbrž měl být použit údaj v tabulce „přepočtené počty zaměstnanců“. I když byl uvedený rozsudek, který „definitivně a jasně deklaruje nezákonný postup státu při stanovení výše platové základny“, vydán ve věci platového nároku soudce, je podle jejího názoru „mimo jakoukoliv pochybnost, že učiněné závěry se vztahují též na platové odměňování žalobkyně“. Plat žalobkyně tak měl po přepočtení činit v roce 2012 částku 52.500,- Kč (do 31. 5. 2012 však činil pouze 49.200,- Kč a od 1. 6. 2012 pak 49.500,- Kč), v roce 2013 měl činit 57.800,- Kč (činil však jen 54.400,- Kč) a v roce 2014 měl být stanoven ve výši 59.500,- Kč (namísto stanovených 55.800,- Kč). Žalobkyně si je zároveň vědoma toho, že ohledně části uplatněného nároku „by bylo možno formálně právně vznést námitku promlčení“. Pokud by však byla vznesena, „bude tato dle jejího názoru v rozporu s dobrými mravy“, neboť stát jako zaměstnavatel již učinil nápravu nezákonného stavu v odměňování ve vztahu k soudcům a státním zástupcům, které je postaveno na shodných principech, přičemž žalobkyni i dalším zaměstnancům bylo zaměstnavatelem opakovaně slibováno, že záležitost bude řešena, avšak že pro takový postup je nezbytné rozhodnutí vlády ČR; žalobkyně naposledy vyzvala žalovanou k úhradě svých nároků dne 15. 2. 2016 a dostalo se jí odpovědi, že vláda ČR doposud předkládaný materiál na nápravu stavu neprojednala. Žalobkyně tak „loajálně očekávala, že stát bude postupovat stejně, či obdobně a nedopustí, aby u osob odměňovaných na základě stejných principů bylo postupováno diametrálně odlišně“. Pouze z těchto důvodů nepodala žalobu dříve, a proto námitkou promlčení by tak „byla sankcionována za svoji loajalitu zaměstnavateli“. Žalovaná zejména uvedla, že uzavření dohody o narovnání mezi státem a soudci a státními zástupci nevytváří jakýkoli právní základ, od kterého by bylo možné odvozovat jakékoli analogie, závazky žalované vůči žalobkyni či legitimní očekávání žalobkyně, že činnost žalobkyně „nelze stavět naroveň činnosti soudců či státních zástupců“, neboť žalobkyni nesvědčí ústavně garantovaná osobní nezávislost ani nevykonává veřejnou moc, a že při stanovení platu zaměstnanců žalované vykonávajících činnosti uvedené v ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 201/2002 Sb. zákonodárce využil odkaz na plat státního zástupce pouze jako způsob výpočtu. Žalovaná dále vznesla námitku promlčení nároků, které měly žalobkyni vzniknout před 2. 3. 2013, s tím, že tato námitka není v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyni nebránily žádné důvody uplatnit své požadavky soudní cestou. Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 5. 9. 2016 č. j. 8 C 89/2016-47 žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 81.783,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval (výrok I.), žalobu co do částky 40.417,- Kč s úroky z prodlení zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 19.947,80 Kč k rukám advokáta JUDr. Radima Mikety. Soud prvního stupně s poukazem na příslušná ustanovení zákonů č. 201/2002 Sb., č. 201/1997 a č. 236/1995 Sb. zdůraznil, že platová základna pro soudce, od které se odvíjí platová základna pro státní zástupce a „zprostředkovaně také pro tzv. právní zástupce žalované (tj. včetně žalobkyně)“, činila v roce 2012 2,5 násobek a v letech 2013 a 2014 2,75 násobek „průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok“ (§ 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. v tehdy platném znění). Z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014, o jehož závěry žalobkyně „opřela“ svůj nárok, vyplývá, že důvodem jeho vydání je nesprávný postup a výklad Ministerstva práce a sociálních věcí při stanovení průměrné mzdy pro výpočet platové základny, přičemž dovolací soud přiléhavě a logicky vysvětlil, z jakého důvodu je třeba při stanovení platové základny pro všechny zaměstnance vycházet z průměrné mzdy podle tzv. „přepočtených počtů zaměstnanců“, tj. po přepočtu jednotlivých mezd na plné úvazky zaměstnanců. I když výši platové základny pro příslušný kalendářní rok vyhlašuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů sdělením, nejedná se o obecně závazný právní předpis, ale jen o „sdělení o skutečnosti“, z něhož soud vychází, jen jestliže vyhlášená skutečnost je opravdu správná; v opačném případě rozhodnou skutečnost posoudí sám. V námitce promlčení vznesené žalovanou neshledal výkon práva v rozporu s dobrými mravy, když přihlédl zejména k tomu, že žalobkyně, která „sama stát zastupuje v soudních řízeních, si měla být nepochybně vědoma toho, že je-li její plat vypočítáván chybně a zaměstnavatel nesjednal ihned nápravu“, mohla podat u soudu žalobu včas a zastavit běh promlčecí lhůty. Žalobkyni v tom nic nebránilo, neboť v té době již bylo známo zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které řeší problematiku platů s dopadem na všechny zaměstnance, jejichž plat se odvíjí od průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře. V únoru 2015 pak vláda ČR schválila předjednané zásady dohod o narovnání se soudci a státními zástupci o doplacení platů za roky 2012 až 2014, aniž by ovšem zde byla zmínka o způsobu narovnání platů právních zástupců. Uvedené bylo žalobkyni sděleno žalovanou na poradě dne 15. 7. 2015 s tím, že žalovaná nemá zákonný podklad, na základě kterého by mohla přistoupit k doplatku platů právních zástupců. Za této situace žalobkyně „nemohla důvodně očekávat, že jí stát vyplatí bez podané žaloby rozdíl v platu od roku 2012“. Nárok žalobkyně je proto v rozsahu 40.400,- Kč promlčen, neboť soud mohl přiznat žalobkyni doplatky platu splatné až od 10. 3. 2013. K odvolání žalobkyně a žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 2. 2017 č. j. 16 Co 212/2016-87 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo vyhověno žalobě co do částky 81.659,- Kč s příslušenstvím a byla zamítnuta žaloba co do částky 4.960,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), v části, v níž byla zamítnuta žaloba co do částky 35.440,- Kč s příslušenstvím, tento rozsudek změnil tak, že žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok II.), v části, v níž bylo vyhověno žalobě o zaplacení 124,- Kč s příslušen