21 Cdo 2242/2012 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2242/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 8. 2013 Spisová značka:21 Cdo 2242/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2242.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dědické řízení Přípustnost dovolání Závěť Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 480 obč. zák. § 175k odst. 1 o. s. ř. § 175k odst. 2 o. s. ř. § 243b odst. 2 písm. část věty za středníkem) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 243b odst. 3 písm. věta druhá) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 10. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2242/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci dědictví po J. P., zemřelé dne 9. prosince 2004, za účasti 1) Ing. M. S., zastoupeného JUDr. Janem Svatoplukem Bílým, advokátem se sídlem v Praze 4, Jihlavská č. 823/78, 2) M. S., 3) M. F. P., a 4) A. P., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 294/2006, o dovolání M. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2011, č. j. 24 Co 50/2011-318, takto: Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. listopadu 2010, č. j. 34 D 294/2006-287, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Řízení o dědictví po J. P., zemřelé dne 9.12.2004 (dále též jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením vydaným Okresním soudem ve Strakonicích dne 10.1.2005, č.j. 15 D 43/2005-3. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byla pověřena Marie Uhlíková, notářka ve Strakonicích (§ 38 o.s.ř.). K návrhu Ing. M. S., M. F. P. a A. P. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29.11.2005, č.j. Ncd 772/2005-58, přikázal věc vedenou u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 15 D 43/2005 Obvodnímu soudu pro Prahu 4 s odůvodněním, že tři účastníci dědického řízení mají bydliště v Praze. Provedením úkonů v tomto řízení byla poté pověřena JUDr. Daniela Hofmannová, notářka v Praze. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 29.11.2010, č.j. 34 D 294/2006-287, rozhodl, že „M. S. není dědicem ze závěti ze dne 2.1.1998“. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že „dědici zůstavitelky (ze zákona), kteří dědictví neodmítli, jsou Ing. M. S., M. S., M. F. P. a A. P.“; že M. S. předložil v dědickém řízení „prostou fotokopii ručně psané listiny nadepsané slovy ‚Moje poslední vůle‛, opatřené datem 2. ledna 1998 a podpisem J. P. a dále připojenými podpisy J. N. a B. B.“; že „Ing. M. S., M. F. P. a A. P. připustili, že písmo na fotokopii předložené listiny by mohlo být písmem zůstavitelky, a nevznesli žádné námitky proti formálním náležitostem závěti“, a že žádnému z účastníků „nebylo známo, zda k datu úmrtí zůstavitelky existoval originál závěti, případně kde se nachází“. Soud prvního stupně poté dovodil, že „závěť ze dne 2.1.1998 odpovídala po formální stránce příslušným zákonným ustanovením“, protože však „nebyl nalezen originál a nebylo ani prokázáno, zda ke dni smrti zůstavitelky existoval, nelze vyloučit, že se vůle zůstavitelky v mezidobí změnila a že předmětná závěť byla zůstavitelkou zrušena“. Vzhledem k tomu „není možno“ závěť ze dne 2.1.1998 „akceptovat jako platný dědický titul“. K odvolání M. S. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.4.2011, č.j. 24 Co 50/2011-318, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se nejprve ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že při posouzení platnosti závěti ze dne 2.1.1998 jde v daném případě o „právní posouzení, které může učinit jedině soud v dědickém řízení, a nikoli o spornou skutkovou otázku podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř.“, a poté dospěl k závěru, že „listina ze dne 2.1.1998 není platnou závětí zůstavitelky“, neboť „jde o fotokopii, kterou zůstavitelka vlastnoručně nepodepsala, resp. ani nemohla podepsat“, a jelikož „fotokopie závěti v žádném případě nemůže být platnou závětí , neboť nelze vyloučit, že originál byl zůstavitelkou záměrně zničen, protože chtěla závěť zrušit“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal M. S. dovolání. Namítá, že „soud měl vydat usnesení podle § 175k odst. 2 o.s.ř. a odkázat toho z účastníků, jehož dědické právo se zdálo být méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou“, a že „bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces“, neboť mu bylo „znemožněno uplatnit důkazy, které měly prokázat jak platnost a obsah závěti zůstavitelky, tak skutečnost, že zůstavitelka svoji závěť nezměnila, nezničila či ji nijak nezrušila“. Dovolatel poukazuje na skutečnost, že „v řízení nebylo žádným způsobem prokázáno, že by zůstavitelka svoji výslovně projevenou poslední vůli – v závěti ze dne 2.1.1998 změnila nebo že by originál této listiny zničila či že by svoji závěť odvolala“. Otázku zásadního významu M. S. spatřuje v tom, „zda bylo oprávněním soudního komisaře posoudit prokázání existence závěti a jejího obsahu a platnosti v nesporném řízení“, a navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu, se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. M. S. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo ve smyslu ustanovení § 175k odst. 1 občanského soudního řádu rozhodnuto, s kým bude (nebude) nadále jednáno jako s účastníkem dědického řízení, a které je (z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř.) usnesením ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.1.2004 sp. zn. 30 Cdo 1847/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 2005). Protože dovolání M. S. není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno), může být jeho přípustnost založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po práv