21 Cdo 2401/2003 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2401/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 3. 2004 Spisová značka:21 Cdo 2401/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.2401.2003.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 předpisu č. 219/2000Sb. § 3 odst. 2 předpisu č. 219/2000Sb. § 19 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. § 43 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. § 79 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 79 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 90 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 92 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 103 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 104 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2401/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. G., zastoupeného advokátkou, proti žalované „Č. o. i., o 660.413,- Kč s příslušenstvím a „o uložení povinnosti žalované vyhotovit nový platební výměr“, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 16 C 30/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2003, č.j. 64 Co 147/2003-90, takto : I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou dne 27.6.2001 u Okresního soudu v Ústí nad Labem (změněnou podáním ze dne 22.10.2001) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě mzdy poskytované při neplatném rozvázání pracovního poměru za dobu od 26.4.1994 do 25.3.2001 celkem 660.413,- Kč s 12% úrokem od 1.4.2001 a aby žalované byla uložena povinnost „vyhotovit žalobci nový Platový výměr s minimální započítatelnou praxí 12 let, 182 dnů + dosažená praxe od 26.4.2001“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaná mu dne 11.2.1993 dala výpověď z pracovního poměru a že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24.5.2000, č.j. 13 C 75/2000-152, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2.2.2001, č.j. 9 Co 807/2000-187, bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobce dopisem ze dne 18.2.1993 sdělil žalované, že „popírá existenci použitého výpovědního důvodu“, a vyzval ji, aby mu umožnila dále pracovat, s tím, že jinak bude uplatňovat nároky podle § 61 odst. 1 zák. práce; žalovaná mu však umožnila pokračovat v práci až od 26.3.2001. Dne 2.4.2001 mu žalovaná vyhotovila „nový platební výměr“, kterým mu byla „zcela bezprecedentně anulována již jednou započtená započítatelná praxe“, a tím byl poškozen na platu; proto se domáhá „nápravy platové diskriminace“. Žalovanou v žalobě označil jako „Č. o. i.“. Obvodní soud pro Prahu 2, kterému byla věc podle usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16.1.2002, č.j. 13 C 160/2001-41, potvrzeného usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14.6.2002, č.j. 9 Co 57/20012-48, postoupena jako soudu místně příslušnému - poté, co usnesením ze dne 19.9.2002, č.j. 16 C 30/2002-58, vyzval žalovanou ve smyslu ustanovení § 114b o.s.ř., aby se ve věci písemně vyjádřila - rozsudkem ze dne 16.12.2002, č.j. 16 C 30/2002-77, připustil změnu žaloby a žalované uložil, aby zaplatila žalobci 660.413,- Kč s 12% úrokem od 1.4.2001 do zaplacení a aby „vyhotovila žalobci nový platový výměr s minimální započítatelnou praxí 12 let, 182 dnů a dosaženou praxí žalobce od 26.4.2001“; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit státu – České republice „na účet“ Obvodního soudu pro Prahu 2 soudní poplatek ze žaloby 27.420,- Kč a žalobci na náhradě nákladů řízení 46.635,- Kč k rukám advokátky JUDr. H. T. Dovodil, že výzva k vyjádření ve věci byla žalované doručena dne 24.9.2002 a že se žalovaná ve stanovené lhůtě 30 dnů ve věci písemně nevyjádřila. K vyjádření „ČR – Č. o. i.“, které podala u soudu dne 25.10.2002, soud prvního stupně nepřihlédl, neboť bylo podáno po uplynutí stanovené lhůty. Vůči žalované tedy nastala fikce uznání nároku ve smyslu ustanovení § 114b odst.5 o.s.ř., a proto soud prvního stupně, aniž nařídil jednání, rozhodl ve věci rozsudkem pro uznání, (§ 153a odst.3 a 4 o.s.ř.). Žalovanou soud prvního stupně v záhlaví rozsudku označil takto : „Č. o. i.“. K odvolání „ČR – Č. o. i.“ Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.4.2003, č.j. 64 Co 147/2003-90, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé (tj. ve výrocích, jimiž bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci 660.413,- Kč s 12% úrokem od 1.4.2001 do zaplacení a aby „vyhotovila žalobci nový platový výměr s minimální započítatelnou praxí 12 let, 182 dnů a dosaženou praxí žalobce od 26.4.2001“) a ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu zrušil, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že Č. o. i., zřízená zákonem č. 64/1986 Sb. jako orgán státní správy, ztratila podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, který nabyl účinnosti dne 1.1.2001, statut právnické osoby a že jako organizační složka státu nemá způsobilost být účastníkem řízení; za podmínek stanovených zvláštním předpisem může vystupovat za stát (§ 21a odst. 1 o.s.ř.). Jestliže žalobce v této věci označil žalovanou jako Č. o. i. s uvedením právní formy a sídla tak, že nebylo pochyb o tom, kdo je žalován, měl soud prvního stupně – aniž by činil jakékoliv další úkony při přípravě jednání – zastavit řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. Protože nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. b) a § 221 odst. 2 písm. c) o.s.ř. zrušil a řízení zastavil. Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání. Závěr odvolacího soudu, že účastníkem řízení je Č. o. i., příspěvková organizace v Praze, která nemá právní subjektivitu, nezpochybňuje. Namítá však - s poukazem na to, že odvolací soud v záhlaví svého usnesení označil jako odvolatelku „Č. o. i.“ - že, „jestliže tato organizace nemá právní subjektivitu, nemůže jednat před soudem a není oprávněna podat odvolání“. Z toho, že odvolatelka ve svém odvolání sama sebe označila jako Česká republika – Č. o. i., dovozuje, že „odvolání nepodala Č. o. i., ale Česká republika – Č. o. i. v P., která není účastnicí řízení“. Podle názoru žalobce za této situace odvolací soud rozhodl o odvolání, které podala organizace, která není nebo nemůže být účastníkem řízení, a proto v úvahu mohlo přicházet odmítnutí odvolání podle § 218 písm.b) o.s.ř. I když připouští, že v souzené věci došlo k tomu, že v návrhu na zahájení řízení byla žalovaná „nepřesně či nesprávně“ označena, vytýká soudu prvního stupně, že tento nedostatek nezjistil, neupozornil žalobce na nedostatek návrhu a nevyzval jej k opravě či doplnění návrhu podle § 43 odst. 1 o.s.ř. Připomíná, že již ve vyjádření k odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně žalobce navrhl, aby jako žalovaná byla označena „Česká republika – Č. o. i. v P.“; je přesvědčen, že tento jeho projev „je třeba vykládat jako změnu návrhu na zahájení řízení, kterou může připustit i odvolací soud v odvolacím řízení“, a že „jestliže by odvolací soud připustil změnu návrhu spočívající ve správném označení žalované, nic by nebránilo odvolání věcně projednat“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení, „případně zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 2“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Podle ustanovení § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům; má ji zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají fyzické osoby (jejich způsobilost mít práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích jako zaměstnanci vyplývá z ustanovení § 11 odst.1 a 2 zák. práce a jako zaměstn