21 Cdo 2602/2025 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2602/2025-85 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Markem Cigánkem v právní věci oprávněné České republiky – Ministerstva vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, IČO 00007064, proti povinným 1) P. R., a 2) D. H., původně o žalobě pro zmatečnost podané povinnou M. R., zemřelou dne XX, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2021, č. j. 18 Co 34/2021-221, a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. září 2020, č. j. 21 E 14/2019-188, o dovolání povinného 1) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. srpna 2023, č. j. 5 Co 143/2023-MOP-56, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. května 2023, č. j. 18 Co 34/2021-MOP-52, takto: I. Řízení o dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. května 2023, č. j. 18 Co 34/2021-MOP-52, se zastavuje. II. Řízení o dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. srpna 2023, č. j. 5 Co 143/2023-MOP-56, se zastavuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 8. 2023, č. j. 5 Co 143/2023-MOP-56, potvrdil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2023, č. j. 18 Co 34/2021-MOP-52, ve výroku I, kterým soud prvního stupně zastavil řízení o dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2022, č. j. 5 Co 154/2022-37 (výrok I), a změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II tak, že se o náhradě nákladů řízení nerozhoduje (výrok II). Potvrdil usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné, neboť dle § 241 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem, dle § 241b odst. 3 věty třetí o. s. ř. nebyl-li nedostatek podmínky uvedené v § 241 ani ve lhůtě určené ke splnění této podmínky odstraněn, předseda senátu soudu prvního stupně dovolací řízení zastaví. Povinná [právní předchůdce povinného 1) a povinné 2)], která nemá právnické vzdělání, podala předmětné dovolání, aniž by pro toto řízení byla zastoupena odpovídajícím zástupcem ve smyslu § 241 o. s. ř. a tuto překážku ani přes výzvu soudu neodstranila; v předmětném dovolacím řízení tak nelze pokračovat a soud prvního stupně řízení správně zastavil. 2. Obě usnesení (soudu prvního stupně i soudu odvolacího) napadl povinný 1) dovoláním, aniž byl zastoupen advokátem nebo doložil své právnické vzdělání. Spolu s dovoláním podal žádost o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta T. M. jeho zástupcem. Přípustnost dovolání založil na tom, že „se jedná o nesprávné právní posouzení odvolacího soudu všech žalobních nároků a návrhů žalobce z důvodu svévolné, protiústavní a záměrně protiprávní aplikace relevantních procesních a hmotněprávních předpisů“. Namítl také porušení jeho základních a ústavně garantovaných práv „na přístup k soudu, na soudní ochranu, na nestranný soud, na výkon spravedlnosti a jiné v rozporu s judikaturou Ústavního soudu“, rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 888/2014, ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2770/2015, a ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 24 Cdo 4207/2018, a „skutkový deficit v rozhodnutí odvolacího soudu“. Napadená rozhodnutí označil za formalistická a nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů a pro „existenci tzv. opomenutých důkazů, kdy soudy ignorovaly právně rozhodné skutečnosti a dovolatelem uplatněnou judikaturu“. Ohledně „dovolacích námitek, důvodů a právní argumentace“ odkázal na obsah odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a všech písemných podání uplatněných v tomto řízení. Navrhl zrušení obou napadených rozhodnutí a odklad jejich právní moci a vykonatelnosti. 3. Rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2023, č. j. 18 Co 34/2021-MOP-52, podle § 243b a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné pod č. 45/2000 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, uveřejněné pod č. 10/2001 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč.). 4. Jde-li o dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 8. 2023, č. j. 5 Co 143/2023-MOP-56, Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda se nejedná o výjimku z přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238 o. s. ř. Dovolací řízení, jehož zastavení bylo potvrzeno tímto dovoláním napadeným rozhodnutím, bylo zahájeno dovoláním podaným povinnou proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2022, č. j. 5 Co 154/2022-37 (dále jen „původní dovolání“), kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2022, č. j. 18 Co 34/2021-MOP-30, ve výroku I, kterým soud prvního stupně odmítl pro opožděnost odvolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022, č. j. 18 Co 34/2021-MOP-26, ve výroku II o náhradě nákladů řízení bylo změněno. Usnesením ze dne 2. 6. 2022, č. j. 18 Co 34/2021-MOP-26, Krajský soud nepřiznal povinné osvobození od soudních poplatků, přičemž žádost o osvobození od soudních poplatků podala povinná spolu se žalobou pro zmatečnost proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2021, č. j. 18 Co 34/2021-221, a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. září 2020, č. j. 21 E 14/2019-188. Vzhledem k uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že nyní projednávané dovolání není, na rozdíl od původního dovolání, objektivně nepřípustné. Původní dovolání bylo podáno proti usnesení, proti němuž byla přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř., tudíž nebylo dle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. přípustné; proti rozhodnutí napadenému nyní projednávaným dovoláním však žaloba pro zmatečnost dle § 229 odst. 4 o. s. ř. přípustná není. Nejde ani o výjimku dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť původní řízení o žalobě pro zmatečnost podané povinnou proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2021, č. j. 18 Co 34/2021-221, a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. září 2020, č. j. 21 E 14/2019-188, bylo pravomocně zastaveno usnesením ze dne 9. 5. 2023, č. j. 5 Co 40/2023-50, kterým Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2023, č. j. 18 Co 34/2021-MOP-41. 5. Dovolací soud se dále zabýval splněním procesních podmínek dovolacího řízení. 6. K dovolatelem podané žádosti o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť ji považuje za zjevné zneužití procesního práva podle § 2 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2755/2020, či ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2425/2022). To plyne z dosavadního postupu dovolatele v projednávané věci (v níž podává opakovaně, mechanicky stále tytéž žádosti a tatáž podání), jakož i z obsahu samotného podání (dovolatel v zásadě stále dokola kopíruje svá podání, v žádosti neuvádí žádné konkrétní okolnosti, jež by dokládaly její důvodnost). Nejvyššímu soudu je z úřední činnosti známo, že obdobně dovolatel postupuje též v mnoha dalších řízeních. Jednání dovolatele lze považovat za obstrukční a sudičské (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1417/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1105/2022), takže i nyní podané dovolání je zřejmě bezúspěšným uplatněním práva, což představuje další důvod, pro který dovolatele nelze osvobodit od soudních poplatků (§ 138 odst. 1 o. s. ř.). 7. Při podání nyní posuzovaného dovolání nebyl dovolatel zastoupen advokátem, ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání (srov. § 241 o. s. ř.), nesplňuje tak podmínku povinného zastoupení pro dovolací řízení. 8. Jak se přitom podává z ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu, poučení o důsledcích nesplnění podmínky povinného zastoupení není nezbytné, jestliže byl účastník v minulosti opakovaně poučován o nutnosti povinného zastoupení a důsledcích jeho nesplnění. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistic