21 Cdo 2719/2004 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2719/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 9. 2005 Spisová značka:21 Cdo 2719/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2719.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 7 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. § 229 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2719/2004 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce T. A., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, o 67.950,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 93/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2004 č.j. 62 Co 7/2004-67, takto: I. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. října 2003 č.j. 4 C 93/2003-31 se zrušují a řízení se zastavuje. II. Po právní moci tohoto rozsudku bude věc postoupena Prezidentu republiky k dalšímu řízení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 39.200,- Kč jako rozdíl mezi výší minimální mzdy a výší služného vyplaceného žalobci jako vojáku základní vojenské služby v období dubna až října 2003. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 1.4.2003 nastoupil základní vojenskou službu a že za výkon této služby mu bylo podle ustanovení § 76 zákona č. 220/1999 Sb. vypláceno služné podle dosažené hodnosti ve výši od 500,- do 700,- Kč (resp. 750,- Kč) měsíčně. Podle jeho názoru je však uvedená výše služného „v rozporu s čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 10 a čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod“, neboť je „zjevně nepřiměřená pracovní zátěži“ a rozsahu práce vojáka základní služby a „je ve zcela zjevném nepoměru k odměně poskytované pracovníkům podle pracovněprávních předpisů“. Protože si je žalobce současně vědom toho, že „základní vojenská služba je službou vlasti a nelze tedy požadovat ekvivalentní odměnu za tuto práci“ (např. plat jaký mají za stejnou práci vojáci z povolání), má zato, že by pro odměnu za výkon základní vojenské služby „měla být užita per analogiam ustanovení o minimální mzdě“, která „určuje nejnižší přijatelnou odměnu za vykonávanou práci v závislém poměru pro soukromé osoby, stejně jako pro stát“. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 23.10.2003 č.j. 4 C 93/2003-31 žalobu zamítl, vyslovil, že „podle § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. se řízení nepřerušuje“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výše služného poskytovaného vojákům po dobu výkonu základní nebo náhradní služby je stanovena zákonem č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze, a že „žalovaná strana není oprávněna tuto výši služného vyplácet v jiných částkách“. Výrok o nepřerušení řízení odůvodnil tím, že neshledal opodstatnění pro předložení návrhu Ústavnímu soudu na zrušení ustanovení § 76 zákona č. 220/1999 Sb. pro rozpor s čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 10 a čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (poté, co usnesením ze dne 29.3.2004 č.j. 62 Co 7/2004-64 připustil změnu-rozšíření žaloby o zaplacení dalších 28.750,- Kč za období od listopadu 2003 do března 2004) rozsudkem ze dne 29.3.2004 č.j. 62 Co 7/2004-67 rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení“ potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyslovil nesouhlas s názorem žalobce, že si lidé v průběhu základní vojenské služby nejsou rovni s lidmi v oblasti pracovněprávní, kteří pobírají minimální mzdu. Zdůraznil, že v průběhu vojenské základní služby „žalobci byla poskytnuta kompenzace, neboť pobíral služné a kromě toho mu byly poskytovány naturální náležitosti ve smyslu ust. § 84 a násl. zákona č. 220/1999 Sb.“ (tj. náležitosti proviantní, výstrojní, přepravní a ubytování), které „je rovněž nutno považovat za odměnu za výkon základní vojenské služby“. Podle názoru odvolacího soudu „je žalobce ze strany státu po dobu výkonu základní vojenské služby zajištěn dostatečně, neboť jsou mu zajištěny základní životní potřeby“. Vzhledem k uvedenému nelze vyhovět návrhu žalobce na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu, a protože „žalovaná vyplácela žalobci služné v souladu se zákonem“, není důvodný ani žalobcem uplatněný nárok. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do všech jeho výroků) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť „otázka odměňování vojáků základní služby nebyla dle znalostí žalobce dovolacím soudem zatím řešena a jedná se tedy v souladu se zákonnou definicí o otázku zásadního právního významu“. Namítal, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 10 a čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, kterých se žalobce dovolával, a že zejména chybně dovodil, že povolání pouze určité části občanů k výkonu vojenské základní služby nepředstavuje nerovnost v právech a že vyplácená výše služného nepředstavuje zásah do dalších ústavně zaručených práv a svobod. Dovolatel má zato, že „nelze uložit povinnost necelé polovině občanů splňujících zákonem stanovená kritéria, aniž je jim poskytnuta alespoň minimální kompenzace“, a že nesplněním povinnosti státu minimalizovat zásahy do základních práv a svobod „byl porušen princip proporcionality“. Podle jeho názoru poskytovaná výše služného „je v rozporu se zachováním principu lidské důstojnosti“, neboť žalobce je po dobu výkonu základní vojenské služby „odkázán na dary příbuzných a své úspory“, zákon mu nedává možnost vydělávat si na své životní potřeby prací a „stát jej ani v přiměřeném rozsahu hmotně nezajišťuje, když jej vylučuje z naprosté většiny sociálních dávek“. Dovozoval, že, i kdyby byla osobám, které jsou povolány k výkonu základní vojenské služby, poskytována částka odpovídající minimální mzdě, „neustále by se jednalo o nerovnost v právech“ ve vztahu k ostatním občanům, kteří se nemusí podrobovat žádným omezením a pobírají odměnu za práci podle svých znalostí a schopností. Protože však žalobce považuje vojenskou službu za službu vlasti, nežádá, „ač by na to měl dle svého názoru právo“, plnou náhradu mzdy, ale „pouze minimum, které stát zaručuje všem, kteří pracují v závislém poměru“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. V posuzovaném případě odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku, v jaké výši přísluší služné vojáku, který koná vojenskou činnou službu formou základní služby v ozbrojených silách České republiky. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), a že tato pr