21 Cdo 3283/2023 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3283/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 3. 2024 Spisová značka:21 Cdo 3283/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.3283.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Zástavní právo Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 358 odst. 1 předpisu č. 292/2013 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 4. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3283/2023-146 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci zástavního věřitele A. Š., zastoupeného Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se sídlem v Plzni, V Malé Doubravce č. 1242/27, proti zástavnímu dlužníkovi Fowler s. r. o. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Florenci č. 1332/23, IČO 04680391, zastoupenému Mgr. Pavlem Vraným, advokátem se sídlem v Praze, Šmilovského č. 1264/5, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 12 C 326/2022, o dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. června 2023, č. j. 20 Co 84/2023-117, takto: Dovolání zástavního dlužníka se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2023, č. j. 20 Co 84/2023-117, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu je [v závěru, že zástavní věřitel osvědčil (doložil) vznik zajištěné pohledávky] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka (zda byl splněn předpoklad pro nařízení prodeje zástavy spočívající v tom, že zástavní věřitel doložil pohledávku zajištěnou zástavním právem) byla posouzena jinak. Nejvyšší soud již v mnoha svých rozhodnutích konstatoval, že soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním návrhu, kterým se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o tomto návrhu rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Soudní prodej zástavy není „sporem“ či „nesporem“ a nejde ani o řízení nalézací, ani o řízení vykonávací (exekuční). Jde o zvláštní typ řízení před soudem, jehož smyslem je dosáhnout zpeněžení zástavy a tím získat výtěžek, z něhož se může (by se mohl) uspokojit zástavní věřitel (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3834/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo 277/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 431/2016). K otázce rozsahu soudem posuzovaných skutečností v řízení o soudním prodeji zástavy srov. při obdobné právní úpravě řízení o soudním prodeji zástavy v ustanoveních § 200y–§ 200za o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, které bylo uveřejněno pod č. 58/2008 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3973/2009, anebo již ve vztahu k právní úpravě řízení o soudním prodeji zástavy obsažené v ustanoveních § 353a–358 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (ve znění pozdějších předpisů) – dále jen „z. ř. s.“, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4421/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2155/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3649/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3834/2019, a v nich vyjádřený právní názor, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem (srov. § 358 odst. 1 větu první z. ř. s.), že tyto rozhodné skutečnosti nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto) a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Povaha řízení o soudním prodeji zástavy (jako první fáze soudního prodeje zástavy), určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., u nichž se vyžaduje toliko osvědčení, jednak nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., jednak ani neumožňuje soudu provádět dokazování ke sporným tvrzením účastníků. Řízení o soudním prodeji zástavy je tedy charakterizováno tím, že se v něm neprovádí dokazování ke sporným tvrzením účastníků; nedoloží-li zástavní věřitel některou z okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., nemůže být jeho návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy vyhověno, i kdyby ji zástavní věřitel hodlal prokazovat dokazováním, a naopak, budou-li tyto okolnosti řádně osvědčeny, nemůže zástavní dlužník zabránit vyhovění návrhu zástavního věřitele, i kdyby rozhodné skutečnosti popíral a i kdyby o nich požadoval dokazování (srov. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2155/2016). To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním věřitelem podán], a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (srov. například § 268 odst. 3 o. s. ř. a § 55 exekučního řádu) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267 o. s. ř. (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, nebo v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, které bylo uveřejněno pod č. 67/2011 Sb. rozh. obč.). Z obsahu spisu vyplývá, že zástavní věřitel dokládal svoji pohledávku vůči V. K. zajištěnou zástavní smlouvou ze dne 23. 8. 2012 písemnou dohodou uzavřenou téhož dne mezi ním a V. K., ve které si v čl. 3 odst. 1 písm. a) sjednali, že „ V. K. uhradí/vyplatí A.Š. odměnu za činnost uvedenou v čl. 2 odst. 1 této dohody a za činnost uvedenou v čl. 3 odst. 4 této dohody ve výši 40 % (čtyřiceti procent) z celkového zisku před zdaněním z prodeje pozemků uvedených v čl. 1 odst. 1 této dohody s tím, že podmínkou pro uhrazení/vyplacení zisku před zdaněním ve výši 40 % (čtyřiceti procent) z prodeje pozemků uvedených v čl. 1 odst. 1 této dohody budou ty skutečnosti, že v době úhrady/vyplacení odměny ve výši podle tohoto ustanovení budou uhrazeny veškeré finanční náklady ve smyslu odst. 2 tohoto článku, které byly, případně, které budou prokazatelně investovány ze strany V. K. v rámci plánovaného budoucího prodeje pozemků uvedených v čl. 1 odst. 1 této dohody“. V čl. 4 odst. 2 této dohody se smluvní strany „dohodly na tom, že A. Š. bude náležet za činnost uvedenou v čl. 2 odst. 1 této dohody, bez ohledu na výši faktického zisku dosaženého z prodeje pozemků specifikovaných v čl. 1 odst. 1 této dohody, tj. i v případě nulového zisku či v případě finanční ztráty V. K. v důsledku prodeje pozemků specifikovaných v čl. 1 odst. 1 této dohody, minimální odměna ve výši 6 000 000 Kč“, že „pokud nebudou splněny podmínky pro úhradu odměny A. Š. podle čl. 3 odst. 1 písm. a) této dohody, odměna A. Š. se bude řídit podle tohoto odstavce“, že „splatnost odměny podle tohoto odstavce je nejpozději do