21 Cdo 3604/2017 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3604/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 6. 2018 Spisová značka:21 Cdo 3604/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.3604.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pozůstalost (o. z.) Soupis pozůstalosti (o. z.) [ Pozůstalost (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 1685 odst. 1 o. z. § 1684 o. z. § 1687 o. z. § 177 předpisu č. 292/2013Sb. § 178 předpisu č. 292/2013Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 8. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3604/2017-87 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci pozůstalosti po T. B., za účasti 1) T. R., zastoupené Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem se sídlem v Mělníku, Fibichova č. 218, a 2) B. B., zastoupeného Mgr. Kateřinou Švajcrovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Holečkova č. 332/5, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 50 D 1183/2015, o dovolání B. B. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2016, č. j. 24 Co 563/2016-57, a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. října 2016, č. j. 50 D 1183/2015-45, takto: I. Dovolání B. B. proti snesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2016, č. j. 24 Co 563/2016-57, se zamítá. II. Řízení o dovolání B. B. proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. října 2016, č. j. 50 D 1183/2015-45, se zastavuje. Odůvodnění : Řízení o pozůstalosti po T. B., zemřelé dne 5.12.2015 (dále jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 28.12.2015, č.j. 50 D 1183/2015-5. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce byl pověřen (§ 101 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních) Mgr. Jaroslav Homolka, notář v Neratovicích. Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 10.10.2016, č.j. 50 D 11833/2015-45, nařídil soupis pozůstalosti s tím, že „započne soupisem na místě samém v domě na adrese M., M. č. dne 27.10.2016 v 10,00 hodin“; současně předvolal k soupisu účastníky řízení a poučil je, že jejich účast (nebo účast „jejich zástupců či opatrovníků“) je „nutná“. Soupis pozůstalosti soud prvního stupně odůvodnil tím, že je „postupováno“ podle ustanovení § 177 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních. B. B. podal proti usnesení soudu prvního stupně odvolání. Namítal v něm zejména, že „nařízení soupisu pozůstalosti je zcela neúčelné a není pro něj žádný vážný důvod“, že „napadené usnesení je v přímém rozporu s § 1684 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů“, že „účelem soupisu pozůstalosti je zjistit pozůstalostní jmění“, že však „pozůstalostní jmění bylo již dlouho před vydáním usnesení ze dne 10.10.2016 spolehlivě zjištěno, když pozůstalostní jmění definovala přímo T. R., která měla dle napadeného usnesení vznést výhradu soupisu“, že „stejně tak rozsah pozůstalostního jmění zjistil notář jako soudní komisař, jak vyplývá ze spisu daného dědického řízení“, že „napadené usnesení je v rozporu s dobrými mravy, neboť jakkoli nešetří práva B. B. a jeho ženy M., jakožto jediných vlastníků nemovitosti na adrese M. M.“, a především, že „oba účastníci dědického řízení uzavřeli mezi sebou dne 16.7.2016 dohodu sourozenců o věcech, které nepatří do dědického řízení“, a že „rozsah pozůstalostního jmění, a to i ohledně movitých věcí, je tak jasně a bez pochyb stanoven“. Je přesvědčen, že „není možné, aby byl narušován výkon vlastnického práva k nemovitosti, které svědčí B. B. a jeho ženě M.“, a že „nelze vykonávat soupis pozůstalosti v rozsahu celého domu na dané adrese“. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15.11.2016, č.j. 24 Co 563/2016-57, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (co se týče nařízení soupisu pozůstalosti) a odmítl odvolání B. B. (co se týče vyrozumění o místu a čase provedení soupisu). Vycházel ze závěru, že „je-li uplatněna výhrada soupisu jedním z dědiců, soud soupis pozůstalosti nařídí“, že „z hlediska nařízení soupisu pozůstalosti podle § 1685 občanského zákoníku není rozhodující, zda byl majetek zůstavitelky zjištěn v řízení jinak, významným by mohl být jen předložený soupis pozůstalostního majetku vyhotovený správcem pozůstalosti a potvrzený dědici, případně společné prohlášení dědiců v řízení o pozůstalosti o pozůstalostním majetku“, a že „tak nejsou dány důvody pro nahrazení soupisu pozůstalosti ve smyslu § 1687 odst. 1 a 2 občanského zákoníku“. S ohledem „na obsah předložené listiny je však zřejmé, že jde o prohlášení mající dopad jen ve vztahu mezi odvolatelem a T. R.“, že „nejde o žádný seznam pozůstalostního majetku, který by byl vyhotoven správcem pozůstalosti a který by byl potvrzen všemi dědici“, a že „se nejedná ani o společné prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku, které by bylo učiněno řádnou procesní formou v průběhu řízení o pozůstalosti“. Závěrem konstatoval, že „usnesení, kterým soud vyrozumí o době a místu provedení soupisu, má povahu usnesení, jímž se upravuje vedení řízení“, a že „z tohoto důvodu proti takovému usnesení není odvolání přípustné“. Proti usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně podal B. B. dovolání. Má za to, že soudy nesprávně posoudily „otázku soupisu pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 1684 občanského zákoníku a ustanovení § 177 zákona o zvláštních řízeních soudních“. Podle názoru dovolatele „Okresní soud v Mělníku rezignoval na svou rozhodovací praxi, když pouze konstatoval výrok o soupisu pozůstalosti, ale už se nijak nezabýval tím, proč vyhověl výhradě T. R.“, že „soud odvolací pouze okrajově zmínil pravý smysl a účel výhrady soupisu“, že „se nijak dále nezabýval tvrzením dovolatele, že jednání T. R. jde proti smyslu předmětných zákonných ustanovení a proti duchu úpravy dědického práva“, a že „odvolací soud taktéž nesprávně právně posoudil skutkové zjištění, kterým dovolatel namítal, že soupis pozůstalosti lze nahradit dokumentem, který si spolu dědici ze zákona uzavřeli“. Dovozuje, že „tento dokument na první pohled jeví formální znaky společného prohlášení dědiců o pozůstalosti“, že „chování paní R. bylo po celou dobu ve zjevném rozporu s tím, co soupis pozůstalosti ztělesňuje, resp. představuje“, a že se jedná o „účelové právní jednání, kterým dědička paní R. bezprecedentně zasahuje do základních práv a svobod odvolatele a jeho rodiny“. Namítá, že „z průběhu dědického řízení, ať už z předběžného šetření či z jednání dědiců ze zákona před soudním komisařem, jednoznačně vyplynul rozhodný fakt, že zůstavitelka nezanechala žádná pasiva“, že „paní R. tento fakt opakovaně brala na vědomí“, že „z jejího jednání vyplývalo, že je s obsahem pozůstalostního jmění dobře seznámena a že neočekává, že by se musela v případě přijmutí dědictví podílet na úhradě jakýchkoliv závazků“, že „to potvrzuje například uzavření Dohody mezi dědici s úředně ověřenými podpisy ze dne 16.7.2016“, kterou „lze považovat za společné prohlášení o pozůstalostním majetku ve smyslu ustanovení § 177 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních“, neboť „specifikuje konkrétní hmotné movité věci, které mají být předmětem dědického řízení po zůstavitelce, a potvrzuje, že se v předmětné nemovitosti nenacházejí žádné další věci, které by měly být předmětem dědického řízení po zůstavitelce“. Dále namítá, že „je nezbytné provést soupis pozůstalosti v co možná nejkratším časovém úseku od úmrtí zůstavitelky“, že „od úmrtí zůstavitelky uplynuly již takřka dva kalendářní roky“, že navíc „zůstavitelka neměla s dovolatelem a jeho manželkou jako majiteli domu ani žádný nájemní vztah“, že „žil se zůstavitelkou v jednom domě, který patří do společného jmění manželů dovolatele a jeho manželky M. B.“, a že „v kontextu těchto informací se jeví jako nelogický výklad obecných soudů, které se nijak nepozastavily nad tím, že by v usnesení o nařízení soupisu pozůstalosti měl být na základě relevantních informací přesně vymezen prostor, na kterém bude soupis prováděn“. Konečně dovolatel namítá, že soudy „zcela ignorovaly fakt, že je zde zjevně osoba, která má mít právo se soupisu pozůstalosti účastnit“, a že „se jedná o manželku dovolatele, která je zároveň spolumajitelkou nemovitosti, ve které má dojít k soupisu“. Závěrem upozorňuje na to, že „nesprávným výkladem zákona obecnými soudy dochází k porušování ústavním pořádkem chráněných zájmů“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby odložil „právní moc a vykonatelnost uvedených rozhodnutí“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno