21 Cdo 4880/2014 – Nejvyšší soud

21 Cdo 4880/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně M. Š., zastoupené JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká č. 74/2, proti žalované České republice – Úřadu práce České republiky se sídlem v praze 7, Dobrovského č. 1278/15, IČ 724 96 991, o 84.547,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 30 C 1352/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20.6.2014 č.j. 12 Co 852/2013-139, takto: Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20.6.2014 č.j. 12 Co 852/2013-139, jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku II., se odmítá. V dalším se rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 10.1.2013 č.j. 30 C 1352/2011-110 - s výjimkou výroku I., jímž byla uložena žalované povinnost zaplatit žalobkyni 3.000,- Kč s úrokem z prodlení a výroku III., jímž byla uložena žalované povinnosti zaplatit žalobkyni 1.056,- Kč s úrokem z prodlení - zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 84.547,- Kč s úrokem z prodlení, který vyčíslila. Žalobu odůvodnila tím, že u žalované - Úřadu práce v Litoměřicích, kde byla zaměstnána do 31.12.2009, utrpěla dne 3.9.2009 pracovní úraz, pro jehož následky byla v pracovní neschopnosti do 15.8.2010, a od následujícího dne do 31.8.2010 byla vedena na úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání. Vzhledem k tomu požadovala bolestné ve výši 3.000,- Kč, jakož i zaplacení účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, které představují jednak poplatky za léky ve výši 436,70 Kč, zaplacené poplatky u lékařů v celkové částce 620,- Kč a cestovní náklady za jízdné k ošetřujícímu lékaři ve výši 9.672,- Kč. Dále požadovala náhradu za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti od 3.9.2009 do 31.8.2010 ve výši 70.819,- Kč. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 10.1.2013 č.j. 30 C 1352/2011-110 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 3.000,- Kč s úrokem z prodlení (I.), zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 7,75% za dobu od 1.11.2010 do 4.10.2011 (II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1.056,- Kč s úrokem z prodlení (III.), zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 70.890,- Kč s úrokem z prodlení (IV.) a částku 9.672,- Kč s úrokem z prodlení (V.) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (VI.). Ve věci samé dospěl k závěru, že je dána odpovědnost žalované za pracovní úraz žalobkyně ze dne 3.9.2009 a že z tohoto důvodu je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni bolestné a účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve výši 436,70,- Kč jako poplatky za léky a ve výši 620,- Kč za zaplacené regulační poplatky u lékařů. Požadavek na zaplacení částky ve výši 9.672,- Kč jako nákladů cestovného k ošetřujícímu lékaři do Jizerního Vtelna u Mladé Boleslavi však zamítl, protože ošetření žalobkyně, v jehož souvislosti požaduje náklady cestovného, nebylo provedeno v nejbližším zdravotnickém zařízení ani v zařízení nejblíže bydlišti nebo pracovišti žalobkyně, přičemž je zřejmé, že měla především využít služeb závodního lékaře, popř. jiného praktického lékaře v dané lokalitě. Uvedené neznamená, že by žalobkyně neměla svobodnou volbu lékaře, nicméně tato volba nemůže jít potom k tíži žalovaného. Jestliže potom žalobkyně uplatňovala nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za období od ledna do srpna 2010, potom neprokázala, že by u žalované byla po 31.12.2009 dále zaměstnána. K odvolání žalobkyně Krajský soud Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20.6.2014 č.j. 12 Co 852/2013-139 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho odvoláním napadené části a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle názoru odvolacího soudu neobstojí argumentace žalobkyně, že, ač absolvovala vstupní lékařskou prohlídku, nebyla si vědoma toho, že se jedná o závodního lékaře žalované a rovněž neobstojí její námitka, že s lékařskou péčí v místě zaměstnání nebyla spokojena a vyhledala jiného praktického lékaře. Proto nelze cestovní náklady za jízdné ke zvolenému lékaři považovat za náklady účelně vynaložené, vzniklé v příčinné souvislosti s úrazem žalobkyně. Pokud jde o náhradu za ztrátu na výdělku, pak se žalobkyni nezdařilo prokázat „okolnosti odůvodňující závěr o možném předpokladu dalšího pokračujícího zaměstnání u žalované“. Protože „žalobkyně neprokázala kontinuitu předpokladu dalšího zaměstnání po skončení pracovního poměru na dobu určitou u žalované, tudíž jí nevznikl nárok na náhradu škody spočívající v náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovního poměru za období od ledna do srpna 2010“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala nesprávnost závěru o tom, že jí nepřísluší náhrada za ztrátu na výdělku, neboť neprokázala kontinuitu předpokladu dalšího zaměstnání po skončení pracovního poměru na dobu určitou u žalované. Protože tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, je dovolání z tohoto hlediska přípustné. Stejně tak nebyla vyřešena otázka, zda je účelně vynaloženým nákladem vzniklým v souvislosti s úrazem, cestovné spojené s cestou na ošetření lékařem, kterého si zaměstnanec svobodně zvolí i mimo své bydliště, i mimo závodního lékaře. Stejně tak je nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu, jde-li o zamítnutí části uplatněných úroků z prodlení s odůvodněním, že předložené podací lístky neprokazují doručení lékařského posudku žalované. Interpretace celé věci soudem je podle názoru žalobkyně pouze výrazem přepjatého právního formalismu, neboť „výkladová otázka, zda je správné v průvodním dopise přílohu označenou jako „výpočet“ odmítnout“, nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena. Žalobkyně navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroků z prodlení za dobu od 1.11.2010 do 4.10.2011 není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť v této části dovolání žalovaná uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., jestliže zpochybňuje skutkové zjištění, které bylo rozhodující pro právní posouzení, od které doby žalobkyni přísluší úroky z prodlení související s výplatou náhrady bolestného. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobkyně utrpěla dne 3.9.2009 pracovní úraz, za který odpovídá žalovaná. Pracovní poměr u žalované skončil uplynutím sjednané doby dne 31.12.2009, pracovní neschopnost pro následky pracovního úrazu však trvala do 15. 8. 2010, a od následujícího dne do 31. 8. 2010 byla žalobkyně vedena na Úřadu práce v Litoměřicích jako uchazečka o zaměstnání. V průběhu pracovní neschopnosti dojížděla do Jizerního Vtelna u Mladé Boleslavi k MUDr. M. B., všeobecnému praktickému lékaři, k němuž předtím docházela již v době, kdy působil v Terezíně. Žalovaná vyplatila žalobkyni náhradu za ztrátu na výdělku do dne skončení pracovního poměru dne 31.12.2009, další náhradu za ztrátu na výdělku, jakož i jízdné k MUDr. B. platit odmítla. Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudů v projednávané věci významné vyřešení právní otázky, zda náklady vynaložené žalobkyní na dojíždění k lékaři z Litoměřic do Jizerního Vtelna u Mladé Boleslavi lze v daném případě považovat za účelně vynaložené náklady spojené s léčením