21 Cdo 4880/2016 — Nejvyšší soud

21 Cdo 4880/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 10. 2017 Spisová značka:21 Cdo 4880/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.4880.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Závěť Dotčené předpisy:§ 65 odst. 1 předpisu č. 358/1992Sb. § 476d předpisu č. 40/1964Sb. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:10. 1. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 19.1.2018I.ÚS 235/18JUDr. Tomáš Lichovníkodmítnuto15.8.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 4880/2016-360 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) S. K., zastoupeného JUDr. Josefem Šlampou, advokátem se sídlem v Kyjově, Komenského č. 617/20, b) P. K. a c) V. K. (dříve K.), zastoupených Mgr. Marcelou Mandilas, advokátkou se sídlem v Brně, Kuřimská č. 1503/42, proti žalované M. H., zastoupené JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem v Kyjově, Žižkova č. 791/25, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 16 C 396/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2016, č. j. 18 Co 8/2016-321, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.438,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Josefa Šlampy, advokáta se sídlem v Kyjově, Komenského č. 617/20. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům b) a c) společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.050,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Marcely Mandilas, advokátky se sídlem v Brně, Kuřimská č. 1503/42. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou u Okresního soudu v Hodoníně dne 6.10.2010 se žalobce a) a P. K., právní předchůdce žalobců b) a c), domáhali určení, že „žalovaná není dědičkou po zůstaviteli“ S. K., zemřelém dne 7.10.2009, posledně bytem v K., (dále též jen „zůstavitel“). Uvedli, že „v dědickém řízení vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 31 D 1950/2009 byly soudní komisařkou JUDr. Ivanou Šafaříkovou předloženy dvě závěti“, že „v době, kdy byly obě závěti vyhotoveny, byl zdravotní stav jejich otce po mozkové příhodě, kterou prodělal v roce 1990, takový, že nemohl učinit tyto právní úkony, neboť zdravotní stav mu to neumožňoval“, že „po mozkové příhodě trpěl pravostrannou hemiparesou, afasií, poruchami symbol. funkcí, s kontrakturami a trofickými poruchami, což mu nedovolovalo činit písemné úkony“, a že „jsou přesvědčeni, že při sepisování obou závětí nebyl schopen vnímat rozsah a obsah těchto písemností a tyto podepsat“. Okresní soud v Hodoníně nejprve rozsudkem ze dne 15.3.2011, č.j. 16 C 396/2010-30, žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že „je-li závětní dědic zároveň neopomenutelným dědicem zákonným, nelze se ani v případě prokázání neplatnosti závěti úspěšně domáhat určení, že tato osoba dědicem není“. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22.9.2011, č.j. 18 Co 209/2011-42, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vycházel ze závěru, že „tím, že soud prvního stupně nevyložil procesní nárok žalobců jako žalobu na popření dědického práva žalované vyplývajícího ze zůstavitelem pořízených závětí, nýbrž jako žalobu na popření dědického práva žalované – bez dalšího, když je zřejmé, že žalobci dědické právo žalované ze zákona jako potomka zůstavitele nepopírali, a o takové žalobě rozhodl, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Okresní soud v Hodoníně poté rozsudkem ze dne 17.4.2012, č.j. 16 C 396/2010-106, žalobu opět zamítl. Dovodil, že „s ohledem na závěry znaleckého zkoumání nebylo prokázáno tvrzení žalobců, že zůstavitel nebyl v důsledku duševní poruchy způsobilý k sepisu obou napadených závětí“. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26.9.2012, č.j. 18 Co 324/2012-117, rozsudek soudu prvního stupně opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že „vycházel výlučně ze závěru znaleckého posudku a výpovědi znalce“ a že „neprováděl důkazy výslechem svědků navrhovaných žalobci a žalovanou“. Vycházel z toho, že „neprovedení důkazu navrženého procesní stranou k potvrzení právně významné skutečnosti, jež má sloužit ke zhodnocení skutku v rovině právní, aniž by bylo možno z jiných řádně provedených důkazů uvedenou skutečnost dovodit, je vždy vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Okresní soud v Hodoníně následně rozsudkem ze dne 30.4.2013, č.j. 16 C 396/2010-144, žalobu zamítl. Z výsledků dokazování soud prvního stupně zjistil, že „nic z výpovědí svědků nenasvědčuje tomu, že by zůstavitel byl člověkem trpícím takovou duševní poruchou, která by způsobovala, že není schopen své jednání ovládnout nebo že není schopen posoudit jeho následky“. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně – poté, co usnesením ze dne 10.6.2014, č.j. 18 Co 298/2013-160, rozhodl, že v řízení bude na místě P. K., který dne 5.10.2013 zemřel, pokračováno s P. K. a V. K. – rozsudkem ze dne 18.9.2014, č.j. 18 Co 298/2013-176, znovu zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté, co „při jednání odvolacího soudu došlo k upřesnění uvedených tvrzení obsažených v žalobě“, dospěl odvolací soud k závěru, že „důvodnost uplatněného nároku (závisející na řešení předběžné otázky platnosti předmětných závětí) bude možno hodnotit v návaznosti na zjištění učiněná ohledně schopnosti zůstavitele číst (nebo psát), jimiž se však soud, zabývající se především duševním stavem zůstavitele, nezabýval“. Okresní soud v Hodoníně konečně rozsudkem ze dne 6.10.2015, č.j. 16 C 396/2010-284, určil, že žalovaná není závětní dědičkou po zůstaviteli. Soud prvního stupně zjistil, že „MUDr. Marta Kaiserová, která jakožto konziliární lékařka zůstavitele po mozkové příhodě v roce 2002 ošetřovala, ve zprávě uvedla, že zůstavitel nebyl po utrpěné mozkové příhodě schopen napsat pravou rukou souvislý text a ani se pravou rukou podepsat, přičemž levá ruka testována nebyla“, že „se naučil podepsat levou rukou, avšak nic dalšího“, že „pokud je na závětích jeho podpis, pak to lze vysvětlit tím, že zůstavitel měl v peněžence kartičku se svým podpisem a tento byl schopen v určitých situacích obkreslit“, a že „tomu ostatně odpovídá i roztřesená podoba jeho podpisu na obou závětích“. Dovodil, že „zůstavitel přinejmenším o schopnost psát v důsledku mozkové mrtvice přišel“, že „se v důsledku mozkové mrtvice a ochrnutí pravé poloviny těla pouze naučil levou rukou kostrbatě podepsat“ a že „však nejde o funkční schopnost psaní“. Zmínil, že „složitější z hlediska dokazování je situace ohledně schopnosti čtení“ a že „v tomto směru jednoznačný závěr neučinil, nicméně má za to, že žalobci prokázali, že zůstavitel nebyl schopen psát“. Vycházel proto ze závěru, že pokud „dle § 476c zákona č. 40/1964 Sb. zůstavitel, který nemůže číst nebo psát, musí projevit svoji poslední vůli před třemi současně přítomnými svědky v listině“, nelze „předmětné závěti ze dne 23.12.2002 a 29.4.2013 sepsané notářským zápisem č.j. NZ 256/2002 a č.j. NZ 54/2003 považovat za platné“, neboť „nebyly opatřeny podpisy třemi přítomnými svědky“. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21.4.2016, č.j. 18 Co 8/2016-321, rozsudek soudu prvního stupně změnil „jen tak“, že žalovaná není dědičkou zůstavitele „ze závětí sepsaných notářskými zápisy notářky JUDr. Stanislavy Schmiedové ze dne 23.12.2002, NZ 256/2002, a ze dne 29.4.2003, NZ 54/2003“. Uvedl, že „soud prvního stupně zjistil náležitě skutkový stav věci, když z jednotlivých provedených důkazů učinil správná skutková zjištění a vyvodil z nich správné skutkové hodnocení, pokud dospěl k závěru, že zůstavitel nebyl v době podpisu předmětných závětí schopen psát, a to v důsledku mozkové mrtvice a ochrnutí pravé poloviny těla, přičemž se naučil levou rukou napodobit svůj podpis podle vzoru, což však neznamená, že měl funkční schopnost psaní“, že rovněž „žalobci prokázali, že zůstavitel v době sepisu předmětných závětí (i v době předcházející) v důsledku zdravotních postižení po mozkové mrtvici (těžká vada pohybového ústrojí, postižení některých mozkových funkcí) nebyl schopen psát souvislý text (neměl funkční schopnost psaní), byl pouze schopen levou rukou napodobit svůj podpis z doby předcházející zdravotnímu postižení (který u sebe nosil napsaný na kartičce)“, a že z provedeného dokazování rovněž nepochybně vyplývá, že „při úkonech vyžadujících psychomotorické dovedn