21 Cdo 893/2024 – Nejvyšší soud

21 Cdo 893/2024-343 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně Rail clinic s. r. o. se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Kosárkovo nábřeží č. 127/1, IČO 05476577, zastoupené Mgr. Ing. Andreou Kneiflovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Struze č. 1740/7, proti žalovanému M. H., zastoupenému JUDr. Janem Nekolou, advokátem se sídlem v Praze 8, U Rustonky č. 714/1, o 250 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 157/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. října 2023, č. j. 16 Co 95/2023-310, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 616 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Nekoly, advokáta se sídlem v Praze 8, U Rustonky č. 714/1. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2023, č. j. 16 Co 95/2023-310, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení. 2. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 3. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v dovolatelkou předestřených otázkách [„zda lze sjednat dohodu o konkurenční doložce k ochraně speciálních znalostí a dovedností, jež získal dělník či technik, jako brzdový specialista, při výkonu svého vysoce specializovaného druhu vykonávané práce“ (dále jen „otázka č. 1“), a „zda má účastník právo na zákonného přísedícího i v případě, že zaměstnavatel tohoto zákonného přísedícího na jednání soudu zaviněně nepustí“ (dále jen „otázka č. 2“)] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. K otázce č. 1 4. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4394/2010, uveřejněný pod č. 145/2012 v časopise Soudní judikatura, ze dne 9. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5337/2017, uveřejněný pod č. 59/2020 v časopise Soudní judikatura, nebo ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2955/2023) se ustálila na závěru, že předmětem pracovněprávního vztahu z dohody, v níž se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení pracovního poměru, nejdéle však po dobu jednoho roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, jsou práva a povinnosti účastníků pracovněprávního vztahu zajišťující ochranu zaměstnavatele po skončení pracovněprávního vztahu účastníků před výdělečnou činností zaměstnance, která by měla vůči němu soutěžní povahu. Smysl a účel takového ujednání spočívá zejména v tom, aby zaměstnavatel byl chráněn před únikem informací ke konkurenčnímu podnikateli prostřednictvím zaměstnanců, kteří v průběhu pracovního poměru u zaměstnavatele získávají informace, poznatky a znalosti, které mají povahu obchodního tajemství nebo které jsou takového charakteru, že jsou způsobilé zjednat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu a tím závažným způsobem ztížit činnost zaměstnavatele. 5. Právní úprava (§ 310 odst. 2 zákoníku práce) proto stanoví, že konkurenční doložku nelze uzavřít s každým zaměstnancem, ale jen se zaměstnancem, u něhož to lze spravedlivě požadovat s ohledem na povahu informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které získal v zaměstnání u zaměstnavatele a jejichž využití při výdělečné činnosti (ať již závislé, nebo nezávislé) po skončení pracovního poměru by mohlo zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost. Splnění této podmínky (nikoliv však, aby zaměstnanec uvedené informace, poznatky a znalosti získal ještě před uzavřením dohody) je podmínkou platnosti konkurenční doložky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4986/2010, uveřejněný pod č. 35/2012 v časopise Soudní judikatura). 6. Splnění uvedené podmínky žalobkyně spatřovala v tom, že žalovaný získal u žalobkyně znalost technologických postupů podle VPI modulu pro mobilní servisy, což z něj dělá „neobyčejného“ dělnického pracovníka, neboť právě znalost těchto postupů (školení na tyto postupy mu byla hrazena žalobkyní) přináší případné konkurenci, která by si chtěla rovněž založit opravnu formou mobilního servisu, konkurenční výhodu (srov. bod IV žaloby). 7. Soudy potom v projednávané věci vyšly ze skutkového zjištění, že „Evropská příručka údržby VPI – zkráceně VPI-EMG – obsahuje v praxi ověřená doporučení pro systém údržby, který lze použít v celé Evropě“, že firmy aby „získaly přístup do veřejně přístupné (je k dispozici ke stažení na internetu) VPI-EMG (Evropské příručky údržby VPI), musí si ji zakoupit, kdy za používání VPI-EMG je účtován roční servisní poplatek, který je nutno zaplatit společnosti VPI European Rail Service GmbH (VERS)“, že „sdílení VPI-EMG třetími stranami není bez souhlasu společnosti VERS povoleno“, že „certifikaci VPI získává společnost, která provádí opravy vagónů v Evropě, nikoliv však jednotliví zaměstnanci“, že proto „pracovní postupy užívané u žalobkyně, s nimiž se žalovaný setkal, jsou standardizované a veřejně známé pracovní postupy, podle kterých může postupovat každý konkurent žalobkyně, který si VPI-EMG zakoupí“, a „znalost těchto pracovních postupů tak nepředstavuje ani obchodní tajemství, ani se nejedná o informace, poznatky či technologické postupy představující výraznou konkurenční výhodu“, že „certifikace VPI znamená, že společnost držící předmětný certifikát VPI dodržuje praktická doporučení a technologické postupy vypracované soukromou společností VPI“, a „nejedná se tedy o informace, poznatky či pracovní a technologické postupy, které by byly specifické pro žalobkyni, byla by jejich autorkou (jako společnost VERS)“. 8. S ohledem na uvedená skutková zjištění odvolací soud postupoval v souladu s ustálenými závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jestliže uzavřel, že žalobkyně nemohla s žalovaným „platně uzavřít konkurenční doložku“; odvolací soud se zde ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který dovodil, že „žalovaný nezískal v souvislosti s výkonem práce u žalobkyně informace a znalosti, jejichž využití by při výkonu konkurenční činnosti ve vztahu k žalobci mohlo žalobkyni ztížit její podnikatelskou činnost vážným způsobem“, za nichž by po žalovaném „bylo možné spravedlivě požadovat uzavření konkurenční doložky“. Za situace, kdy technologické postupy VPI jsou přístupné každému konkurentu žalobkyně, který si zakoupí Evropskou příručku údržby VPI, nemohou představovat poznatky a znalosti, které jsou způsobilé zjednat konkurenčnímu podnikateli žalobkyně v hospodářské soutěži výraznou výhodu a tím závažným způsobem ztížit její činnost; tím méně potom mohl žalovaný poskytnout takovou konkurenční výhodu svému novému zaměstnavateli (Vítkovickým železničním opravnám, a. s.), jestliže tento byl podle skutkových zjištění soudů (srov. bod 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně o bod 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) držitelem certifikátu VPI ještě před tím, než k němu žalovaný „nastoupil do zaměstnání“. 9. Smyslem a účelem konkurenční doložky (jak vyplývá z bodu 4 odůvodnění tohoto usnesení) je zabránit úniku informací, poznatků a znalostí pracovních a technologických postupů způsobilých zjednat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu prostřednictvím zaměstnanců, nikoliv tedy zabránit tomu, aby zaměstnanec, který jinak u zaměstnavatele nepřišel do styku s takovými informacemi, poznatky a znalostmi, u nového zaměstnavatele využil nabytých pracovních zkušeností (dovolatelka na ně poukazuje, pokud zdůrazňuje, že „u opravy železničních vagónů jde o řemeslnou zručnost v kombinaci se znalostí správné aplikace předepsaných postupů“). Odvolací soud k tomu v odůvodnění svého rozsudku výstižně uvedl, že „předmětem ochrany zaměstnavatele konkurenční doložkou také nemůže být manuální (řemeslná) zručnost zaměstnance, jeho schopnosti (např. využití znalostí či zkušeností při výkonu práce), protože se jedná o konkurenční výhodu zaměstnance na trhu práce, a nikoliv o konkurenční výhodu zaměstnavatele“. Zkušenosti žalovaného, které získal u žalobkyně při uplatňování technologických postupů VPI, proto nepředstavují informace, poznatky nebo znalosti, před jejichž uplatněním u jiného zaměstnavatele by se žalobkyně mohla bránit konkurenční doložkou. 10. Odvolací s