22 Cdo 1097/2003 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1097/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 2. 2004 Spisová značka:22 Cdo 1097/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1097.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 118 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1097/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce R. B., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) P., z. a. s., 2) R. P., a. s. a 3) Z. H., zastoupeným advokátem, o zdržení se užívání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Olomuci pod sp. zn. 12 C 128/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 15. října 2002, č. j. 40 Co 114/2002-147, takto: Rozsudek Krajského soudu v v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 15. října 2002, č. j. 40 Co 114/2002-147, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. března 2002, č. j. 12 C 128/99-129, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost zdržet se užívání jeho pozemkové parcely - vodní plochy, na které se nachází umělá vodní nádrž. I když je první žalovaná vlastnicí stavby zavlažovacího zařízení, vybudované na tomto pozemku, tato skutečnost nemůže zahrnovat vlastnictví rybníka na této parcele, neboli „sloupce vody nahloučené na jeho pozemku“. Žalovaní nerespektují jeho zákaz, užívají tak pozemek v jeho vlastnictví, vodní nádrž mezi sebou pronajímají a rozhodují, k jakému účelu bude pozemek užíván. Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. března 2002, č. j. 12 C 128/99-129, ve výroku pod bodem I. zamítl „návrh, aby první žalovaný, druhý žalovaný a třetí žalovaný byli povinni do 3 dnů od právní moci rozsudku zdržet se užívání nemovitosti – pozemku parc. č. 1120/1, vodní plocha, vodní nádrž umělá, o výměře 59.307 m2, kat. úz. B., obec B., zapsaného na listu vlastnictví č. 260 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v O., který je ve výlučném vlastnictví žalobce“. Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. října 2002, č. j. 40 Co 114/2002-147, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrdil; rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, který konstatoval, že žalobce se stal vlastníkem shora uvedené pozemkové parcely – vodní plochy na základě kupní smlouvy uzavřené 17. 12. 1998 s J. a V. N., nestal se však vlastníkem stavby vodní závlahové nádrže zde vybudované. Ta byla postavena a uvedena do provozu na základě rozhodnutí příslušného vodohospodářského orgánu z roku 1967 pro závlahové účely bývalého Jednotného zemědělského družstva B. „Smlouvou o prodeji části podniku“, uzavřenou 19. 12. 1997 mezi P. f. ČR a žalovanou 1) podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby ve znění pozdějších předpisů, došlo k převodu „rybníka – vodní nádrže v B.“ v zůstatkové ceně 167.009,- Kč na žalovanou 1), která vodní nádrž pronajala do 31. 3. 1998 žalované 2) a ta ji pronajala žalovanému 3). Odvolací soud se ztotožnil i s právním hodnocením věci provedeným soudem prvního stupně, který vyšel z toho, že jde o vlastnickou žalobu podle § 126 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a že ve věci je třeba aplikovat i zákon č. 254/2001 Sb., o vodách (dále jen „vodní zákon“), a nepřisvědčil tvrzení žalobce, že věc je třeba posoudit podle zrušeného vodního zákona č. 138/1973 Sb. Přechodné ustanovení § 127 nového vodního zákona je třeba vyložit tak, že jde o tzv. nepravou zpětnou působnost (retroaktivitu), podle které se vznik právních vztahů posuzuje podle (již zrušených) právních předpisů účinných v době vzniku těchto vztahů, avšak obsah právních vztahů upravuje platný právní předpis. Pokud je v § 127 vodního zákona vysloveno, že řízení zahájená a neskončená do dne nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních předpisů, týká se toto pravidlo vodoprávních řízení upravených tímto zákonem, nikoliv řízení občanskoprávních. Konstatoval též, že „B. rybník“ je vodním dílem ve smyslu § 55 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 127 odst. 14 vodního zákona, umístěným v korytě vodního toku a toto dílo bylo určeno k zavlažování. Proto mohl být předmětem privatizace. Žalovaná 1) je vlastnicí a provozovatelkou vodního díla, neboť u příslušného vodohospodářského orgánu získala povolení k nakládání s vodami. Toto právo nesouvisí s vlastnictvím pozemku. Je tedy oprávněným subjektem k provozování hospodářské činnosti na uvedené vodní nádrži, a pokud jde o chov ryb, záleží na ní, zda tuto činnost bude provozovat sama nebo zda ji přenechá jiné osobě. Uzavřel, že žalobce je podle § 50 písm. c) vodního zákona povinen strpět na svém pozemku vodní dílo umístěné v korytě vodního toku. Odvolací soud závěrem konstatoval, že jeho rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena, a v soudní se praxi vyskytují i názory zcela odlišné. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že oprávněnost zásahu žalovaných do jeho práv bylo třeba posuzovat podle nového vodního zákona č. 254/2001 Sb., a nikoliv podle zákona č. 138/1973 Sb. Odvolací soud přehlédl, že ve smlouvě o prodeji části podniku, uzavřené 19. 12. 1997 mezi P. f. ČR a žalovanou 1) podle zákona č. 92/1991 Sb., je v seznamu privatizovaného majetku rybník v zůstatkové ceně 167.009,- Kč. V této souvislosti uvádí, že rybník není v občanskoprávním smyslu samostatnou věcí, s níž by mohlo být nakládáno odděleně od pozemků tvořících jeho dno a břehy, protože nemůže být ani stavbou ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Předmětem sporu není stavba – vodní dílo, ale pozemek – vodní plocha. Jestliže stavbu rybníka ve smyslu předpisů veřejného práva nelze oddělit od pozemku, který tvoří dno a břehy, nemůže být rybník, jak je chápán vodním právem, samostatnou věcí z hlediska práva soukromého, s níž by mohlo být nakládáno odděleně. Rybník v tomto pojetí není samostatným objektem občanskoprávních vztahů, nemůže být stavbou podle § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. Předmětem prodeje P. f. ČR tedy mohlo být pouze vypouštěcí zařízení – tzv. dvojitý požerák, který je stavbou, nebrání však zemědělskému využití pozemku a z titulu jeho existence nelze omezovat vlastnické právo majitele pozemku. Právní názor odvolacího soudu, že je žalovaná 1) oprávněnou uživatelkou vodního díla, je nesprávný. Jediným oprávněným uživatelem vodní plochy je vlastník pozemku a žalovaná 2) neměla právo uzavírat smlouvu s žalovaným 3), který opakovaně neoprávněně vstupuje na pozemek žalobce a rybník využívá k chovu ryb na základě absolutně neplatného právního úkonu. Jestliže bez souhlasu vlastníka – žalobce provádí výlov, dopouští se opakovaně trestného činu pytláctví podle § 178a trestního zákona. Pokud odvolací soud dovodil, že žalobce je povinen strpět jednání žalovaných a nepřiznal mu ochranu podle § 126 ObčZ, nechrání tak základní vlastnická práva a „požehnal“ beztrestnost jednání žalovaného 3). Poukazuje na to, že povolení k užívání vody z roku 1964 se nezmiňovalo o chovu ryb a navíc že předmětný rybník není součástí koryta vodního toku, který vede zcela mimo rybník. Ten byl uměle napojen na potok K. přivaděčem, který je možno kdykoliv zastavit a rybník vypustit, aniž by byl ovlivněn tok potoka. Soud si ostatně nevyžádal odborné stanovisko k této záležitosti. Pouze pokud by příslušný vodoprávní úřad rozhodl, že B. rybník je součástí toku, byl by žalobce povinen strpět na svém pozemku vodní dílo umístěné v korytě vodního toku vybudované před účinností zákona o vodách. V žádném případě necítí jako vlastník vodní plochy povinnost strpět její hospodářské využití třetí osobou. Závěrem se dožaduje ochrany podle § 126 ObčZ a čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalovaní odkazují na rozsudek soudu prvního stupně i soudu odvolacího, s nimiž se ztotožňují. Namítají, že žalobce v dovolání nesprávně interpretuje tu část privatizačního projektu, na jejímž základě na žalovanou 1) přešlo právo vyplývající z rozhodnutí o nakládání s vodami, zejména právo užív