22 Cdo 1190/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1190/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 5. 2025 Spisová značka:22 Cdo 1190/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.1190.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Předkupní právo Dotčené předpisy:§ 3056 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:20. 6. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1190/2025-574 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce Zemědělského obchodního družstva Hořice, se sídlem v Humpolci, Hořice 66, IČO: 00111228, zastoupeného JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, advokátem se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795/9, proti žalované Grunt Kaliště s. r. o., IČO 05293855, se sídlem v Praze, Plzeňská 2095/150, zastoupené Mgr. Ing. Lukášem Vajdou, advokátem se sídlem v Praze, Nekázanka 883/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 133/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 12. 12. 2024, č. j. 15 Co 194/2024 545, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 12. 12. 2024, č. j. 15 Co 194/2024 545, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 5 C 133/2019-479, rozhodl tak, že žalovaná je povinna s žalobcem uzavřít ve výroku I blíže specifikovanou kupní smlouvu (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 12. 2024, č. j. 15 Co 194/2024 545, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba, aby žalovaná byla povinna se žalobcem uzavřít ve výroku I pod písmenem a) specifikovanou kupní smlouvu se zamítá a žalovaná je povinna se žalobcem uzavřít ve výroku I pod bodem b) specifikovanou kupní smlouvu (výrok I). Následně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost vymezila tak, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň od závazného právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v jeho předchozím rozhodnutí. Dále uvedla, že napadený rozsudek závisí také na vyřešení otázky hmotného práva, která má být posouzena jinak. Uvedla, že k otázce povahy silážního žlabu a silážní jímky se dovolací soud poměrně rozsáhle vyjádřil v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3282/2021, v jehož odůvodnění uvedl s odkazem na několik dalších rozhodnutí, že povaha silážního žlabu a silážní jímky je otázka odborná, která má být posouzena vždy v konkrétním případě odborníkem. Od tohoto názoru dovolacího soudu se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit, jelikož své rozhodnutí nezaložil na znaleckém posudku, ale na základě projektové dokumentace rozhodl o povaze silážního žlabu a jímky sám. Dále dovolatelka považovala za „důležité znovu otevřít také problematiku povahy převodu“ podle § 3056 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Uvedla, že je přesvědčena, že je v rozporu se smyslem a účelem zákona a principy, na nichž je soukromé právo vystavěno, aby byly osoby blízké limitovány v právním jednání ustanovením o předkupním právu podle § 3056 odst. 1 o. z., tedy aby se na toto jednání předkupní právo vztahovalo, a tudíž je povinnost na uzavření kupní smlouvy stanovená ve výroku I b) napadeného rozsudku chybná. S ohledem na vše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v rozsahu výroku I b) a výroku II a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. S ohledem na to, že žalované hrozí jednáním žalobce bezprostřední a závažná újma, spojila s dovoláním také návrh na odklad právní moci napadeného rozsudku, potažmo rozsudku soudu prvního stupně. 4. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Dovolatelka nejprve předložila dovolacímu soudu otázku povahy silážního žlabu a silážní jímky a poznamenala, že k jejich povaze se dovolací soud poměrně rozsáhle vyjádřil v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3282/2021 (dostupném, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz), když rozhodoval o předchozím dovolání žalované v této věci. V odůvodnění rozsudku dovolací soud odkazoval na svá starší rozhodnutí, konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010 a rozsudky téhož soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002 a ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 818/2019. Dovolatelka má za to, že ve všech těchto rozhodnutích je zdůrazňováno pravidlo, že povaha silážního žlabu a silážní jímky je otázka odborná, která má být posouzena vždy v konkrétním případě odborníkem. Od této ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se proto odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil, jelikož své rozhodnutí nezaložil na znaleckém posudku, ale na základě projektové dokumentace a místního ohledání rozhodl o povaze silážního žlabu a silážní jímky sám. 9. K povaze stavby jako věci samostatné Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3282/2021 uvedl, že ve sporných případech je vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem vlastnického práva, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Zejména tam, kde je výsledkem stavební činnosti zpracování povrchu pozemku či vršení kompaktního stavebního materiálu může být významným hlediskem, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012). K otázce, kdy je určitým způsobem stavebně zpracovaný povrch pozemku samostatnou stavbou, se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), ve kterém uvedl, že klíčovou roli sehrávají vždy konkrétní okolnosti případu, jež jsou relevantním ukazatelem pro přijetí odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je nebo není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (stavbou ve smyslu občanského práva). 10. V rozsudku ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018, k tomu Nejvyšší soud uvedl, že je vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Soud musí zvážit, zda s přihlédnutím ke zvyklostem, zachovávaným v právním styku, jakož i s přihlédnutím k obecné účelnosti existence různých právních vztahů k pozemku a k objektu na něm se nacházejícím, prohlásí určitý výsledek stavební činnosti za samostatnou věc, a tedy za stavbu podle občanského práva. Nejvyšší soud rovněž poukázal na to, že otázku, zda určitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí, nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, dále