22 Cdo 1259/2003 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1259/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně Ing. J. O., zastoupené advokátkou, proti žalované Ing. H. K., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 85/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2002 č. j. 25 Co 324/2002-149, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 25 Co 324/2002-149, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. března 2002, č. j. 8 C 85/99-128, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. března 2002, č. j. 8 C 85/99-128, zrušil podílové spoluvlastnictví účastnic „k zahradě parcelní č. 498 o výměře 1296 m2 a k zastavěné ploše – dvůr par. č. 496/2 o výměře 253 m2 v kat. území U. zapsaných na LV č. 274 katastrálního úřadu P.“ (výrok I.), do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal „nově vytvořený pozemek parcelní č. 498/2 – zahrada o výměře 583 m2 a nově vytvořený pozemek parcelní číslo 496/2 – ostatní plocha o výměře 185 m2, tedy pozemky vzniklé dělením pozemku parcelní číslo 498 a parcelní číslo 496/2 zapsané na LV č. 274 pro katastrální území U.“ (výrok II.), do výlučného vlastnictví žalované přikázal „nově vytvořený pozemek parcelní číslo 498/1 – zahrada o výměře 704 m2 a nově vytvořený pozemek parcelní číslo 496/5 – ostatní plocha o výměře 64 m2, tedy pozemky vzniklé dělením pozemku parcelní číslo 498 a 496/2 zapsané na LV č. 274 pro katastrální území U.“ (výrok III.) a žalobkyni uložil, aby zaplatila žalované „na vyrovnání hodnoty spoluvlastnického podílu na uvedených nemovitostech částku 7.740,- Kč“ do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Zbývajícími výroky V. až VIII. pak rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Soud prvního stupně vyšel z toho, že účastnice jsou podílovými spoluvlastnicemi pozemků parc. č. 498 a 496/2, každá z jedné ideální poloviny, a že mezi nimi již delší dobu dochází k neshodám ohledně užívání těchto parcel. Ze znaleckého posudku, který byl v řízení vypracován, je zřejmé, že reálné rozdělení pozemků je možné, přičemž rozdělení navrhované žalobkyní a podložené geometrickým plánem si vyžádá jen nenáročnou technickou úpravu. Poté soud prvního stupně dovodil, že pokud účastnice nejsou schopny se dohodnout ani o způsobu vypořádání tohoto spoluvlastnictví, je na místě jeho zrušení rozhodnutím soudu podle § 142 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). S ohledem na možnost reálného dělení pozemků pak přistoupil k tomuto způsobu vypořádání spoluvlastnictví, když akceptoval žalobkyní navrhované a znalcem doporučené řešení. Tím podle jeho názoru vzniknou celky, které přibližně vyjadřují výši podílu účastnic na společných nemovitostech, a zároveň bude účastnicím umožněno užívat stavby, které se k pozemkům váží a které jsou ve výlučném vlastnictví té které z nich, bez dalších možných sporů. Námitku žalované, že zvolené řešení odporuje vyhlášce hlavního města Prahy č. 26/1999, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze (dále jen „vyhláška“), soud prvního stupně nepovažoval za důvodnou. I když totiž podle vyhlášky plocha zastavěná nadzemními stavbami na pozemku rodinného domu nesmí přesáhnout u rodinných domů, mezi nimiž je volný prostor, 30% plochy pozemku, bude po reálném rozdělení pozemků zastavěná plocha činit pouze 32% celkové plochy pozemku, což je jen nepatrný přesah, a navíc zástavba v okolí sporných nemovitostí má zastavěnost obecně vyšší než 30%. Vzhledem k cenovému rozdílu mezi nově vzniklými částmi původních pozemků bylo žalobkyni uloženo, aby zaplatila žalované částku 7.740,- Kč, vypočítanou na základě závěrů znaleckého posudku o obecné ceně nemovitostí. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 25 Co 324/2002-149, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. až VIII. Ve výrocích II. a III. jej změnil tak, že „do výlučného vlastnictví žalobkyně se přikazuje nově vytvořený pozemek parc. č. 498/2 – zahrada o výměře 583 m2 a nově vytvořený pozemek parc. č. 496/2 – ostatní plocha o výměře 185 m2, tedy pozemky vzniklé dělením pozemků parc. č. 498 a parc. č. 496/2 zapsané na LV č. 274 pro kat. úz. U., vyměřené geometrickým plánem pro rozdělení parcel, číslo plánu 1024-244/1998, zhotoveným firmou G., s. r. o., ze dne 15. 2. 2001, odsouhlaseného Katastrálním úřadem P. dne 15. 2. 2001 pod č. j. 989/2001“ a že „do výlučného vlastnictví žalované se přikazuje nově vytvořený pozemek parc. č. 498/1 – zahrada o výměře 704 m2 a nově vytvořený pozemek parc. č. 496/5 – ostatní plocha o výměře 64 m2, tedy pozemky vzniklé dělením pozemků parc. č. 498 a parc. č. 496/2 zapsané na LV č. 274 pro kat. úz. U.“, vyměřené týmž geometrickým plánem, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a k opakované námitce žalované o rozporu zvoleného řešení se shora uvedenou vyhláškou uvedl, že vyhláška byla vydána v roce 1999, zatímco domy ve výlučném vlastnictví účastnic byly postaveny a rekonstruovány ještě před její účinností. Jelikož právní řád České republiky nezná zpětnou účinnost zákonů a jiných obecně závazných právních předpisů, je nutno při úvahách o reálném rozdělení pozemků vycházet z předpisů platných v době zřízení staveb, případně v době jejich poslední zásadní stavební úpravy, nikoli z uvedené vyhlášky, a tak je tato námitka žalované bez významu. Odvolací soud nepovažoval za důvodnou ani námitku, že se soud prvního stupně měl zabývat otázkou zřízení věcného břemene k nově vzniklému pozemku parc. č. 496/2 v souvislosti se zajištěním přístupu žalované do garáže na jejím pozemku parc. č. 496/4. Podle jeho názoru by zřízením takového věcného břemene byl zcela zmařen účel rozhodnutí v této věci, neboť by zůstal zachován dosavadní stav a nebyly tak odstraněny neshody mezi účastnicemi. Navíc zřízení věcného břemene není nutné, neboť žalované nic nebrání v tom, aby si vjezd do garáže zřídila přímo z veřejné komunikace, a na zajištění přístupu v případě oprav a údržby garáže pamatuje přímo § 127 odst. 3 ObčZ. Změnu výroků II. a III. odvolací soud odůvodnil upřesněním žalobního petitu, k němuž došlo v odvolacím řízení. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z toho, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil [§ 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu – dále jen „OSŘ“], a v němž jako dovolací důvody uplatnila námitky, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ] a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Pro případ, že by dovolání nebylo přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, vyslovila přesvědčení, že napadený rozsudek řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, a tak lze přípustnost dovolání dovodit i z § 237 odst. 1 písm. d) [správně c)] OSŘ. Žalovaná poukázala především na to, že znalecký posudek Ing. arch. M. Č., jímž bylo provedeno ocenění nově vzniklých pozemků, vycházel z původního návrhu na rozdělení parcel č. 498 a 496/2 ze 4. 10. 1998 na čtyři díly o výměrách 585 m2, 711 m2, 64 m2 a 189 m2, ovšem rozsudek odvolacího soudu se odvolává na geometrický plán z 15. 2. 2001, jímž byly tyto parcely rozděleny na díly o výměrách 583 m2, 704 m2, 64 m2 a 185 m2. Z hlediska výměry, které se rozdělením pozemků žalované dostává, je zde rozdíl 7 m2 v její neprospěch při ceně 1.510,- Kč za 1 m2, přičemž je možné, že do cenového rozdílu bude nutno ještě započítat venkovní úpravy a trvalé porosty, které se na pozemcích nacházejí. V každém případě tedy musí být částka k vyrovnání podílů účastnic stanovena v jiné výši. Dovolatelka dále nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že nelze postupovat podle vyhlášky č. 26/1999, a vyslovila přesvědčení, že při dělení pozemků je nutno postupovat podle právních předpisů platných v době rozhodování. Pak ovšem je její námitka, že rozdělením pozemků podle napadeného rozsudku dochází – lhostejno v jakém rozsahu – k překročení přípustného poměru zastavěné plochy pozemku k jeho celkové ploše a že tedy zvolené rozdělení je v každém případě v rozporu s právními předpisy, důvodná. Konečně žalovaná s odkazem na stanovisko příslušného stavebního úřadu, podle kterého bylo v případě rozdělení pozemků nutno doložit zřízení věcného břemene k vjezdu do garáže, namítla, že vybudování nového vjezdu do garáže, s nímž rozsudek odvolacího soudu počítá, je závislé na kladném rozhodnutí stavebního úřadu a na vydání stavebního povolení. V případě záporného rozhodnutí nebude vjezd do garáže možný a žalovaná by tak byla nepřípustně zkrácena na svých p