22 Cdo 130/2003 — Nejvyšší soud

22 Cdo 130/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 11. 2003 Spisová značka:22 Cdo 130/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.130.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 31 předpisu č. 76/1990Sb. § 2 předpisu č. 2/1969Sb. § 28 odst. 2 předpisu č. 2/1969Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 130/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce G., a. s., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Úřadu vlády České republiky se sídlem v Praze 1, nábřeží Dr. Edvarda Beneše 4, zastoupené advokátem, o určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 202/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. září 2002, č. j. 26 Co 86/2002-193, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. září 2002, č. j. 26 Co 86/2002-193, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. prosince 2001, č. j. 6 C 202/99-161, určil, že právo odpovídající věcnému břemeni k pozemku parcelní č. 364 s budovou čp. 280, obec a k. ú. Š., pro Úřad vlády České republiky, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v T. na LV č. 716 v části C LV textem „k trvalé dispozici a užívání 105 lůžek v čp. 280 na stp. 364“, podle smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřené dne 3. března 1994 mezi Majetkovou, správní a delimitační unií odborových svazů a Úřadem vlády ČR, nevzniklo, a rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedených důkazů především dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, jelikož rozhodnutí soudu může být podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí. Poté dospěl k závěru, že smlouva o zřízení věcného břemene z 3. 3. 1994 je neplatná pro neurčitost a pro nedostatek formy. Z hlediska požadavku na určitost právního úkonu ve smyslu § 37 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) ve smlouvě chybí bližší vymezení obsahu a rozsahu věcného břemene, neboť v ní není uvedeno, zda jde o věcné břemeno zřízené za úplatu či bezplatně, není vymezena doba jeho trvání, není zřejmé, co je míněno trvalou dispozicí s lůžky, zda se jedná o konkrétní lůžka apod. Písemná forma smlouvy pak vyžaduje, aby její účastníci byli řádně označeni a aby smlouva byla podepsána oprávněnou osobou. Ani těmto požadavkům však smlouva z 3. 3. 1994 nevyhovuje. U žádného z označených účastníků smlouvy totiž není uvedeno jeho sídlo, ač se jedná o nezbytný pojmový znak právnické osoby. Existence právnické osoby bez sídla je ovšem vyloučena, a tak byla smlouva uzavřena mezi neexistujícími subjekty. Navíc Úřad vlády ČR (dále jen „Úřad“) je sice nadán určitou mírou právní subjektivity, např. v pracovněprávních vztazích, ovšem takovou míru subjektivity, aby mohl bez omezení nabývat práv a zavazovat se v souvislosti se zřízením práva odpovídajícího věcnému břemeni, nemá. Proto měl při uzavření smlouvy vystupovat jako zástupce České republiky, nikoli vlastním jménem. Za Majetkovou, správní a delimitační unii odborových svazů (dále jen „Unie“) jako vlastníka nemovitosti zatížené věcným břemenem pak smlouvu podepsal pouze předseda představenstva A. N., což je v rozporu s článkem 7 jejího statutu. Důsledkem neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene je to, že věcné břemeno podle ní nevzniklo, a tak je žaloba důvodná. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. září 2002, č. j. 26 Co 86/2002-193, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Závěr soudu prvního stupně, že smlouva o zřízení věcného břemene z 3. 3. 1994 je neplatná, nepovažoval za správný. K tomu uvedl, že nedostatek označení sídla právnické osoby, která je účastníkem smlouvy, neznamená, že smlouvu uzavřel neexistující subjekt. Uvedení sídla jednajícího není podstatnou náležitostí právního úkonu, jejíž absence by způsobovala jeho neplatnost, a proto v daném případě postačí, že účastníci sporné smlouvy v ní byli označeni svým přesným názvem tak, že nebyli – též s ohledem na své do určité míry výlučné postavení – zaměnitelní s jinými subjekty. V této souvislosti odvolací soud odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 2 Cdon 386/96. Pokud jde o právní subjektivitu Úřadu, lze – přes určité pochybnosti o zařazení ústředních orgánů státní správy mezi právnické osoby – z § 31 odst. 1 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice, a z moderní judikatury (rozhodnutí publikované pod č. R 52/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovodit, že mají-li tyto orgány všechny atributy právnických osob, je třeba je za ně považovat. Proto pokud uzavřel spornou smlouvu v roce 1994 Úřad, jedná se o právní úkon právnické osoby a je nadbytečné zabývat se tím, zda by mohlo být jednání Úřadu považováno za jednání státu, tím spíše, že poté, co se postavení Úřadu jako právnické osoby s účinností zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, kdy se stal organizační složkou státu bez právní subjektivity, změnilo, vstoupil do jeho práv a povinností bez dalšího právě stát. Jestliže soud prvního stupně spatřoval nedostatek předmětné smlouvy v tom, že ji za Unii – údajně v rozporu s článkem 7 jejího statutu – podepsal pouze předseda představenstva, nerozlišoval náležitě mezi pojmy „rozhodnutí kolektivního orgánu“ a „jednání jménem kolektivního orgánu“. Zatímco otázka platnosti rozhodnutí představenstva je ve statutu řešena, způsob jednání jménem tohoto kolektivního orgánu v něm není upraven, a tak je nutno ve smyslu § 20 odst. 1 ObčZ vycházet z toho, že za Unii mohl jednat kterýkoli člen kolektivního statutárního orgánu. Smlouva podepsaná předsedou představenstva Unie je proto bezvadným projevem vůle této právnické osoby a není důvodu zkoumat, kdo za ni připojil na smlouvu druhý podpis. Odvolací soud pak vyslovil názor, že ve smlouvě byl náležitě vymezen obsah i rozsah zřizovaného věcného břemene. Identifikace nemovitosti, která je věcným břemenem zatížena, je v článku I. provedena tak, že je nezaměnitelná s jinou nemovitostí. Není-li ve smlouvě uvedeno, že se věcné břemeno zřizuje za úplatu, platí, že bylo sjednáno bezúplatně. Stejně pak lze uvažovat ohledně doby trvání věcného břemene, neboť pokud nedošlo smluvně k jeho časovému omezení a dočasnost právního vztahu smluvních stran nelze dovodit z jeho povahy, je nutno vyjít z toho, že věcné břemeno bylo sjednáno na dobu neurčitou. Neurčitost obsahu věcného břemene není možno spatřovat ani v nedostatku vymezení, co je míněno trvalou dispozicí s kapacitou 105 rekreačních lůžek, neboť výkladem podle § 35 odst. 2 ObčZ lze dojít k vysvětlení obsahu práva odpovídajícího věcnému břemeni tak, že jím Úřadu byla zajištěna „možnost obsazovat tato lůžka, přičemž pro určitost vymezení povinnosti vlastníka nemovitosti nebylo vzhledem k obecně přijímanému výkladu obsahu tohoto pojmu třeba bližší určení.“ Na takovouto vůli smluvních stran lze ostatně usuzovat i z jejich následného chování. Právní posouzení věci soudem prvního stupně tedy nebylo správné. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítl, že z hlediska označení osoby povinné z věcného břemene nestačí uvedení jejího nepřesného názvu, když není ve smlouvě ani blíže označena identifikačním číslem či svým sídlem. Takovýto závěr vyplývá podle dovolatele i z publikovaného rozsudku dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 2480/2000, zatímco rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 386/96 řeší jiný okruh případů. Pokud jde o právní subjektivitu Úřadu, odvolací soud především pominul, že sám žalovaný se vyjádřil tak, že Úřad uzavíral smlouvu nikoli za sebe, nýbrž za stát. Jestliže by ale měl práva ze smlouvy nabýt stát, bylo nezbytné, aby byl ve smlouvě uveden jeho název, tedy Česká republika, což se nestalo. Tento nedostatek nelze odstranit ani výkladem. Ze žádného obecně závazného právního předpisu účinného ke dni uzavření sporné smlouvy pak neplyne, že by byl Úřad nadán takovou mírou právní subjektivity, která by mu umožňovala vlastním jménem nabývat majetková práva k nemovitostem a tedy i práva odpovídající věcn