22 Cdo 1400/2004 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1400/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 2. 2005 Spisová značka:22 Cdo 1400/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1400.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 44 předpisu č. 40/1964Sb. § 47 předpisu č. 40/1964Sb. § 241a odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1400/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Z. o. Č. o. s. p. v k. Ú., zastoupené advokátem, proti žalované A. P., zastoupené advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 260/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. února 2004, č. j. 30 Co 258/2003-372, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. února 2004, č. j. 30 Co 258/2003-372, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. března 2003, č. j. 12 C 260/94-314, pod bodem I. výroku určil, že vlastníkem nemovitostí, a to domu č. p. 10 se stavební parc. č. 28 a s pozemkem parc. č. 83/1 a potoka parc. č. 449, zapsaných u Katastrálního úřadu v P. na LV č. 3 pro kat. území Z., je žalobkyně. Pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci sporných nemovitostí vedeny žalobkyně i žalovaná. Právní předchůdci žalované manželé L. a O. U. prohlášením z 12. 1. 1956 prohlásili, že s ohledem na úmysl vystěhovat se do Spojených států přenechávají bezplatně Československému státu mj. i nemovitosti, které jsou předmětem tohoto sporu. Tato listina obsahuje současně také prohlášení z 12. 1. 1956, podepsané vedoucím finančního odboru ONV v S., o přijetí nabídky daru a záznam o přípisu Ministerstva zahraničních věcí z 18. 2. 1958 o vystěhování jmenovaných 11. 1. 1958 do Spojených států amerických. Kupní smlouvou z 23. 7. 1964, uzavřenou mezi Základní organizací ROH Státního statku, národní podnik, v K. a Základní organizací ROH Ú. v P., koupila Základní organizace ROH Ú., a to dům č. p. 10 ve Z. se stavební parc. č. 28 a pozemky parcelních čísel 78, 79, 80, 83/1 a 449. Pozemky parcelních čísel 28, 78, 79 a 80 byly sloučeny do parc. č. 28. Z listiny pro provedení zápisu vlastnického práva k nemovitostem v evidenci nemovitostí z 25. 9. 1992, založené ve spise soudu prvního stupně sp. zn. 10 C 112/92 soud zjistil, že 2. 3. 1990 se konal mimořádný všeodborový sjezd, který usnesením ukončil existenci R. o. h. Podle bodu 13 se právním nástupcem stala M., s. a d. u. o. s. a dnem 5. října 1990 přešlo vlastnické právo ke sporným nemovitostem na žalobkyni. Rozsudkem soudu prvního stupně ve věci žalobkyně A. P. proti Československému státu – Okresnímu úřadu v Příbrami, vedené pod sp. zn. 8 C 225/91, který nabyl právní moci 6. 11. 1991, bylo určeno, že darovací smlouva ve formě prohlášení z 12. 1. 1956 je neplatná. Doklad o tom, že kupní smlouva z 23. 7. 1964 byla schválena krajskou odborovou radou neexistuje. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na duplicitní zápis vlastnictví ke sporným nemovitostem v katastru nemovitostí žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení má. Dále uvedl, že renunciační prohlášení manželů U. z 12. 1. 1956 „je restitučním důvodem ve smyslu § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb., event. zákona č. 229/1991 Sb.“. Protože restituční předpisy jsou speciálními předpisy, měly se oprávněné osoby domáhat nároků podle restitučních předpisů. Proto se soud prvního stupně nezabýval neplatností darovacího prohlášení manželů U, ani dědickými rozhodnutími. Vlastnické právo žalobkyně k nemovitostem bylo do katastru nemovitostí zapsáno na základě kupní smlouvy z 23. 7. 1964. Podle článku II kupní smlouvy měla kupní smlouva nabýt účinnosti dnem jejího schválení Krajskou odborovou radou v P. s odkazem na čl. 2 odst. 6 směrnic o správě majetku ROH ze 6. 9. 1962. I když písemný doklad o schválení smlouvy Krajskou odborovou radou v P. nebyl doložen, soud prvního stupně se postavil na stanovisko, že ke schválení došlo, neboť nebylo prokázáno, že by se tak nestalo. Žalobkyně tak nabyla vlastnické právo ke sporným nemovitostem řádným nabývacím titulem. Vlastnické právo případným vydržením žalobkyně nenabyla, neboť podle § 135a ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. vydržení společenskou organizací nepřicházelo v úvahu a od 1. 1. 1992 vydržecí doba neuběhla, protože 6. 4. 1992 právní předchůdkyně žalované podala proti žalobkyni žalobu na vyklizení předmětných nemovitostí, v důsledku čehož vydržecí doba neběžela. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 18. února 2004, č. j. 30 Co 258/2003-372, pod bodem I. výroku rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalobkyně byla určena vlastníkem sporných nemovitostí, a pod body II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud doplnil dokazování a dále zjistil, že na základě rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. září 1991, č. j. 8 C 225/91-9, Katastrální úřad v P. vymazal z katastru nemovitostí jako vlastníka sporných nemovitostí žalobce a zapsal O. U. – K. Po její smrti podle rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami z 8. 6. 2001, č. j. D 743/98-172, se vlastníkem těchto nemovitostí stala žalovaná. V současné době je ohledně nemovitostí v katastru nemovitostí duplicitní zápis, kdy na LV č. 697 pro kat. území Z. jako vlastník nemovitostí je vedena žalovaná a zemřelá matka žalované V. Č. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 37 D 47/97, zjistil, že řízení o dědictví po V. Č. bylo zastaveno pro nepatrnost majetku, vlastnictví k předmětným nemovitostem v tomto řízení nebylo vypořádáno. Podle čl. III. smlouvy z 23. 7. 1964 vlastnictví, užívání a držení nemovitostí mělo přejít na stranu kupující (právního předchůdce žalobkyně) až dnem právní účinnosti smlouvy podle čl. II. smlouvy. Žalobkyně s nemovitostmi nakládala jako vlastník. Tyto opravovala a provozovala je k rekreaci svých pracovníků. Z výpovědi svědka Ing. M. H., DrSc., zjistil, že svědek pracoval u žalobkyně ve funkci předsedy ZO ROH a spolu s panem K. podepsal smlouvu z 23. 7. 1964. Smlouvu dále podepsal pan K., pracovník revizní komise žalobkyně, který nebyl pracovníkem krajské odborové rady. Svědek si nepamatuje na to, zda byl udělen písemný souhlas krajské odborové rady ke smlouvě, pouze se domnívá, že byl udělen souhlas ústní. Nepamatuje si, že by krajská odborová rada vyslovila s uzavřením smlouvy nesouhlas. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o naléhavém právním zájmu žalobkyně na požadovaném určení. Po zhodnocení provedených důkazů s odkazem na ustanovení § 134 odst. 2 a § 47 odst. 1 ObčZ ve znění před novelou č. 131/1982 Sb. s tím, „že pokud zákon vyžadoval splnění dalších náležitostí, jako například rozhodnutí příslušného orgánu ke smlouvě (v dané věci schválení krajskou odborovou radou), nejde již o podmínky vzniku smlouvy, ale o podmínku její účinnosti“, zaujal právní závěr, že kupní smlouva z 23. 7. 1964 je platná, ale nikdy nenabyla účinnosti, neboť nebyla splněna podmínka schválení krajskou odborovou radou. Skutečnost, že žalobkyně byla zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník, není dokladem vlastnictví. Důkazní břemeno k prokázání vlastnictví, tedy i účinnosti smlouvy, bylo na žalobkyni, která důkazní břemeno neunesla. „Spekulace o tom, že ,snad‘ byl udělen souhlas ústní, popřípadě dohady o tom, že vlastnictví žalobce nikdo nezpochybňoval, rozhodně nestačí.“ Nedůvodnou shledal námitku žalobkyně, že právo na vyslovení neúčinnosti kupní smlouvy bylo promlčeno v tříleté promlčecí lhůtě. V této souvislosti uvedl, že smlouva nenabyla vůbec účinnosti, a k této skutečnosti je třeba přihlížet z úřední povinnosti. Neobstojí proto ani námitka, že žalovaná nebyla účastnicí smlouvy a že tedy nemohla namítat její neúčinnost. Pokud jde o vydržení vlastnického práva ke sporným nemovitostem žalobkyní, i odvolací soud měl za to, že vydržet je nemohla, neboť dobrou víru ztratila před 1. 1. 1992, kdy nejdříve mohlo vydržení nastat. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že žádný zákon nepředepisoval, že ke kupní smlouvě uzavřené mezi organizacemi ROH je třeba rozhodnutí příslušného odborového orgánu. Souhlas krajské odborové rady stanovila pouze směrnice o správě majetku ROH, což není záko