22 Cdo 1442/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1442/2025-518 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce V. K., zastoupeného JUDr. Nikolou Janákovou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, proti žalované ČEZ, a. s., se sídlem v Praze, Duhová 2/1444, IČO: 45274649, zastoupené JUDr. Vladimírou Knoblochovou, Dis., advokátkou se sídlem v Praze, Vinohradská 938/37, o náhradu za strpění vodního díla ve výši 46 470 880 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2025, č. j. 23 Co 412/2024 475, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 76 653,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíry Knoblochové, Dis., advokátky se sídlem v Praze, Vinohradská 938/37. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 9. 2024, č. j. 30 C 198/2019-415, zamítl žalobu o zaplacení 46 470 880 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV). 2. Soud prvního stupně své rozhodnutí založil na závěru, že jestliže odkaliště XY není vodním dílem podle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), nemohlo dojít ke vzniku zákonného věcného břemene k pozemkům žalobce. Žalobce není omezen ve výkonu vlastnického práva zákonným věcným břemenem, a pokud se na jeho pozemcích nacházejí pozůstatky vodního díla, mohl uplatnit jiné nároky, a nikoliv nárok vyplývající z § 59a vodního zákona. Proto žalobu o zaplacení náhrady za strpění vodního díla zamítl. 3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 3. 2025, č. j. 23 Co 412/2024 475, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II–IV). 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezil tak, že napadené rozhodnutí záviselo na otázkách hmotného, ale i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Čtyři nesprávně řešené otázky hmotného práva se měly týkat existence a zániku vodního díla. Následně dovolatel odvolacímu soudu vytkl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Tím se měl soud odchýlit od nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1966/2016 nebo např. od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2142/2023. Nakonec ještě dovolatel uvedl, že odvolací soud zcela ignoroval jeho námitku, že na jeho pozemcích se nachází kanalizace žalované, a tím se odchýlil od nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 118/2009, ze kterého vyplývá, že zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by mohl soud opominout podle svého uvážení některý z důkazů nebo námitek účastníků. Soud nesprávně zamítl také návrh žalobce na provedení místního šetření. Ze všech uvedených důvodů proto navrhl dovolacímu soudu, aby napadené rozhodnutí a také rozsudek soudu prvního stupně zrušil. 5. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že dovolání nepovažuje za přípustné. Argumentaci žalobce uvedenou v dovolání rozdělila do tří částí. V první části žalobce tvrdil, že odvolací soud vyřešil čtyři právní otázky v rozporu s existující rozhodovací praxí. První tři z těchto otázek nemohly podle žalované přípustnost dovolání založit, jelikož napadené rozhodnutí na nich vůbec nebylo založeno. U čtvrté otázky byla žalovaná přesvědčená, že otázka nebyla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, jelikož žalobcem uváděná judikatura na projednávaný případ vůbec nedopadala. Proto ani čtvrtá otázka podle žalované přípustnost nezakládala. Jako druhý bod dovolací argumentace označila žalovaná výtky dovolatele týkající se extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Žalovaná uvedla, že dovolatel citované pasáže rozhodnutí nezohledňuje v kontextu ostatních částí rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je podle žalované zřejmé, že odvolací soud hodnotil důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, přičemž zohlednil i důkazy předložené žalobcem. Nesouhlasí proto s tvrzením, že by nastal rozpor skutkových zjištění a právních závěrů. Ve třetí části dovolání měl žalobce tvrdit, že odvolací soud porušil jeho základní práva a svobody způsobem zakládajícím přípustnost dovolání. Ani s tímto tvrzením se žalovaná neztotožňovala, vysvětlila, proč považovala postup odvolacího soudu za správný. Proto závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl. 6. Dovolání není přípustné. 7. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. Dovolatel nejprve předložil k dovolacímu přezkumu otázku, zda vodní dílo zaniká rozhodnutím o jeho zrušení a určením likvidace objektů, které je tvoří. Kladnou odpověď odvolacího soudu na tuto otázku považoval za rozpornou s existující rozhodovací praxí dovolacího soudu. Zdůraznil, že podle § 55 odst. 1 vodního zákona jsou vodní díla stavby, které slouží ke vzdouvání a zadržování vod, podle písm. a) téhož ustanovení jsou jimi mimo jiné také hráze. Z rozhodovací praxe soudů na podporu svých argumentů uvedl několik rozhodnutí dovolacího soudu a také Nejvyššího správního soudu. Upozornil, že již v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 757/2009 Nejvyšší soud judikoval, že „rybniční hráz je stavba vybudovaná k zadržení vody“ a že v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1219/2022 byla nastolena, byť neřešena, otázka, zda postačí k závěru o zániku rybníka skutečnost, že rybník ztratil svoji funkci. Následně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 162/2022, ze kterého plyne, že ani před lety téměř v šíři vodního toku protržený jez nepřestal být vodním dílem. Dále uvedl také dvě rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž se podává, že otázku, zda hráz je či není stavbou ve smyslu občanského práva, je nutno vždy posoudit případ od případu i u vodních děl. Upozornil, že odvolací soud dokazováním zjistil, že na pozemcích žalobce nadále zůstal zachován hrázní systém, sloužící k zadržování vody, stejně jako podpory přívodního systému, odvodňovacího systému, hrází, dokonce popeloviny tvořící „náplň“ odkaliště. Dovolatel proto uzavřel, že s ohledem na to, že prakticky všechny stavební prvky odkaliště jakož i jeho obsah zůstaly a mají zůstat zachovány na pozemcích, nelze dovodit, že samotným rozhodnutím o zrušení vodního díla a stanovením postupu jeho likvidace vodní dílo zaniklo. 10. Na úvod musí Nejvyšší soud poznamenat, že již mnohokrát vysvětlil, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce, a že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel [srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011 (tato rozhodnutí jsou stejně jako i všechna níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz)]. 11. Základ právní argumentace odvolacího soudu je založen na východisku, že pro posouzení důvodnosti nároku žalobce bylo nutno posoudit existenci vodního díla vybudovaného před 1. 1. 2002 k datu 1. 1. 2014. Toto stěžejní časové východisko dovolatel v dovolání nenapadá. 12. V napadeném rozhodnutí v bodě 21 odvolací soud