22 Cdo 1555/2023 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1555/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 11. 2023 Spisová značka:22 Cdo 1555/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1555.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 2. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1555/2023-354 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. V., zastoupené JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem se sídlem v Liberci, Pavlovická 366/7, proti žalovanému J. V., zastoupenému Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem ve Vysokém nad Jizerou 38, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 16 C 347/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2022, č. j. 27 Co 181/2022-290, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 2. 2022, č. j. 16 C 347/2020-209, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 4. 2022, č. j. 16 C 347/2020-223, přikázal do výlučného jmění žalobkyně pozemek parc. č. XY, pozemek parc. č. XY a stavbu rodinného domu č. p. XY, která stojí na pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY, členský podíl ve spolku „Š. N. L., z. s.“, peněžní prostředky na účtu č. XY, vedeném u mBank, S.A., ve výši 16 913,90 Kč, a peněžní prostředky na účtu č. XY, vedeném u Fio Bank, a. s., ve výši 246,79 Kč (výrok I). Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal peněžní prostředky na účtu č. XY, vedeném u mBank, S.A., ve výši 1 061,58 Kč, a peněžní prostředky na účtu č. XY, vedeném u Air Bank, a. s., ve výši 14 068 Kč (výrok II). Žalobkyni přikázal dluhy blíže specifikované ve výroku III. Dále rozhodl, že movité věci, které tvořily součást zaniklého společného jmění účastníků, se stávají výlučným vlastnictvím toho z účastníků, který je má ke dni právní moci tohoto rozsudku ve svém držení (výrok IV), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu částku 2 667 118,15 Kč, a to do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok V). Nakonec rozhodl o nákladech řízení (výroky VI–IX). K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, č. j. 27 Co 181/2022-290, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala vypořádání položky „členský podíl ve spolku Š. N. L., z. s.“ (výrok I), potvrdil jej ve výroku II a III (výrok II), změnil ve výroku IV tak, že o movitých věcech, které tvořily součást zaniklého společného jmění účastníků, se nerozhoduje (výrok III), a ve výroku V tak, že částka vypořádacího podílu činí 2 961 618,15 Kč, jinak jej potvrdil (výrok IV). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky V–VII). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení tří otázek hmotného práva (viz jejich konkretizace níže), které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, a dále na jedné otázce procesního práva (viz taktéž její konkretizaci níže), která taktéž neměla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Při řešení těchto otázek namítá nesprávné právní posouzení věci, navrhuje zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila. Dovolání není přípustné. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále též jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, musí být v dovolání taková právní otázka jednoznačně identifikována a na jejím řešení musí být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22 (dostupném stejně jako i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), se konstatuje: „Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.“ „Role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení spočívá v rozhodování o právních otázkách (§ 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř.). Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání – a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání – alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité ‚zevšeobecnění‘ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů“ (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17). Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva. Dále Ústavní soud zdůraznil, že pro splnění těchto náležitostí nikdy nepostačí pouhé povšechné konstatování či odkaz na zákonné ustanovení. Vždy je třeba, aby dovolatel aplikoval obecnou právní normu na projednávanou věc. Neobsahuje-li dovolání vymezené náležitosti plynoucí z § 237 a § 241 o. s. ř., není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením základních práv dovolatelů. Odmítnutí dovolání pro vady není postupem přehnaně formalistickým jen proto, že si možný vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a ustálené rozhodovací praxe mohl Nejvyšší soud posoudit či dovodit sám. Tím by totiž byl účel právní úpravy v občanském soudním řízení zcela popřen a požadavek na vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, by ztratil svůj význam. Pokud by stačilo, že si Nejvyšší soud dovodí předpoklady přípustnosti sám, odpadá tím předpoklad, že se adv