22 Cdo 1665/99 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1665/99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce P. M., zastoupeného advokátem, proti žalované P. t., a. s., o zrušení věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6, pod sp. zn. 18 C 355/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 1999, čj. 16 Co 144/99-40, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 7. ledna 1999, čj. 18 C 355/98-21, zamítl žalobu, aby "zrušil právo věcného břemene spočívající v instalaci a bezplatném užívání výměníkové stanice v suterénu domu čp. 2440, N., P.", a "žalované straně uložil povinnost odstranit výměníkovou stanici ze suterénu domu N. 2440, P.". Dále rozhodl o nákladech řízení. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu v P., N. čp. 2440, který nabyl kupní smlouvou uzavřenou 13. 7. 1994. V suterénu domu byla před jeho koupí žalobcem na základě věcného břemene ve prospěch žalované podle § 20 zákona č. 89/1987 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě tepla (dále jen "zákon o teple"), umístěna výměníková stanice, zabírající pětinu až čtvrtinu suterénu. Žalobce se u žalované později neúspěšně domáhal kompenzace za omezení vlastnického práva k domu. Náklady na přemístění výměníkové stanice, z níž je kromě žalobcovy nemovitosti zásobováno teplem dalších pět odběratelů, představují podle odhadu oddělení projekce žalované přes 2 miliony Kč. Soud konstatoval, že žalobcova nemovitost je takto zatížena věcným břemenem zřízeným podle § 20 odst. l zákona o teple, žalovaná je oprávněna k provozování výměníkové stanice včetně práva přístupu do ní za účelem provádění revizí a oprav. Uvedený zákon byl zrušen zákonem č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci; podle § 45 odst. 3 tohoto zákona zůstávají oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, která vznikla před účinnosti tohoto zákona, nedotčena. Žalobce neprokázal, že by v daném případě byly naplněny podmínky § 151p odst. 3 občanského zákoníku (dále jen "ObčZ"), neboť při koupi nemovitosti byl s jejím stavem a existencí věcného břemene seznámen a v žalobě neuvedl formu náhrady, za niž by mělo být věcné břemeno zrušeno. K námitce žalobce ohledně rozporu zákona č. 222/1994 Sb. s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod uzavřel, že o rozpor nejde a poukázal na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 88/1998 Sb. Odvolací soud shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že "se zamítá návrh, aby bylo zrušeno právo věcného břemene spočívající v instalaci a bezplatném užívání výměníkové stanice suterénu domu čp. 2440 N. v P. a to za přiměřenou náhradu určenou soudem a aby byla žalovaná uznána povinnou do tří dnů od právní moci rozsudku odstranit výměníkovou stanici ze suterénu domu N. 2440 v P."; změna vycházela jen ze změny žaloby v odvolacím řízení, práva a povinnosti účastníků nebyly stanoveny rozdílně od rozsudku soudu prvního stupně. Proti svému rozsudku připustil dovolání s tím, že tak "otevírá možnost dovolacího přezkumu těch důvodů, které jej vedly k potvrzení zamítnutí žalobního návrhu na zrušení věcného břemene". Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně. Konstatoval, že ustanovení § 151p odst. 3 ObčZ je aplikovatelné ve vztahu k věcným břemenům vzniklým kterýmkoliv ze zákonných způsobů, tudíž i k věcným břemenům vzniklým podle zákona o teple. Žaloba se opírá o to, že žalobce se stal v roce 1994 vlastníkem předmětné nemovitosti, změnu poměrů spatřuje ve společenskoekonomických změnách nastalých po roce 1989 a ve změně právní úpravy v důsledku přijetí zákona č. 222/1994 Sb. Změna v osobě vlastníka však sama o sobě není kvalifikovanou změnou poměrů, z níž by bylo lze dovozovat závěry o hrubém nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. Ustanovení § 45 odst. 3 zákona č. 222/1994 Sb. zachovalo věcná břemena založená zákonem č. 89/1987 Sb.; tuto úpravu odvolací soud nepokládal za protiústavní "v té míře", aby měl postupovat podle § 109 odst. l písm. b) o. s. ř., protože tento stav neodporuje čl. 11 odst. 4 Litiny základních práv a svobod. Nucené omezení vlastnického práva žalobce nastalo ve veřejném zájmu, neboť se týká dalších odběratelů tepla; případná náhrada za omezení žalobcova vlastnického práva není předmětem tohoto řízení. Dále konstatoval, že žalobce k podání žaloby motivovala změna společenských poměrů, dotýkající se obsahu vlastnického práva ve směru možnosti komerčního využití předmětu vlastnictví, když žalobce namítá, že výměníková stanice vyzařuje značné teplo, žalovaná dosahuje značných zisků, má proto prostředky k tomu, aby si zřídila zařízení na jiném místě a je nespravedlivé, aby věcné břemeno zatěžovalo právě jeho vlastnictví; podle odvolacího soudu však "takovými zájmy a názory se soudy podle platné právní úpravy nemohou zabývat". Rozsudek soudu prvního stupně, pokud je založen na názoru, že žalobce neprokázal předpoklady pro aplikaci ustanovení § 151p odst. 3 občanského zákoníku, je správný. Případná žalobcova nevědomost o existenci věcného břemene může mít právní význam jen ve smluvním kontextu, při rozhodování o existenci věcného břemene však není významná. Proti rozsudku odvolacího soudu žalobce podává dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. l OSŘa uplatňuje dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) OSŘve znění, účinném do 31. 12. 2000. Namítá, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s právní argumentací žalobce v tom, že v důsledku změny právních poměrů po roce 1989, která znamenala zásadní průlom do institutu soukromého vlastnictví a jeho ochrany, muselo dojít v daném případě ke vzniku zcela zásadního a hrubého nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou žalované a v důsledku toho dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Je nesporné, že předmětné věcné břemeno vzniklo za účinnosti zákona o teple. V této souvislosti připomíná oprávnění investorů popř. provozovatelů zařízení pro rozvod tepla podle § 20 odst. l uvedeného zákona a klade důraz na odst. 5 ve vztahu k odst. l citovaného zákona, z něhož je zřejmé, že pokud bylo podstatně omezeno užívání nemovitosti, která byla ve vlastnictví či užívání občana nebo v jeho osobním užívání, měla být občanovi poskytnuta jednorázová náhrada. Věcné břemeno vzniklo za právního stavu, kdy nárok na náhradu byl konstituován výlučně pro fyzické osoby, které předmět vlastnictví využívaly pro osobní potřebu. Původní vlastník, to je socialistická organizace, na náhradu neměla nárok, také ji nikdy neobdržela a věcné břemeno vzniklo tudíž bez náhrady. V československém právním řádu chyběla na ústavní úrovni zakotvená zásada náhrady za omezení vlastnického práva. Takové právo bylo obsaženo jen v občanském zákoníku, a to jen v případech uvedených v § 135c odst. 6. Speciální úpravu pak obsahoval zákon o teple, a to jen v případech uvedených v § 20 odst. 5, což nebyl případ původního vlastníka nemovitostí, jímž byla socialistická organizace. Dále odkazuje na čl. ll odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v souvislosti s tím na zákon č. 222/1994 Sb., který nereflektuje ústavní zásadu, plynoucí z uvedeného článku. Dodává, že ačkoliv Listina základních práv a svobod stanoví bezpodmínečné poskytnutí náhrady v případě omezení vlastnického práva, zmíněný zákon takovou možnost dává pouze za splnění určitých zákonných předpokladů a navíc přiznání uplatněného nároku zákon limituje subjektivní propadnou lhůtou. Odvolací soud nepolemizoval s názorem soudu prvního stupně, který vyslovil názor, že skutečnost, že citovaný zákon výslovně neuvádí, že vlastníkům zatížených nemovitostí u práv, která vznikla před účinností tohoto zákona, přísluší náhrada, nevylučuje postup přímo podle ústavní normy (Listiny) a odkázal na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 88/1998 Sb. s tím, že jde o právo uvedené v čl. 41 odst. l Listiny, a tudíž přímo aplikovatelné, aniž by bylo třeba toto právo konstituovat předpisem nižší právní síly. Odvolací soud naopak uvedl, že úprava plynoucí ze zákona č. 222/1994 Sb. není protiústavní a že otázka náhrady za omezení žalobcova vlastnického práva není předmětem tohoto řízení a není se jí proto třeba zabývat, když předmětem žaloby je toliko uplatnění nároku na zrušení věcného břemene. S takovým názorem se dovolatel neztotožňuje, neboť citovaný nález neřešil shodnou problematiku, neřešil otázku retroaktivity práva. Zpětná aplikovatelnost nyní platné právní úpravy je sporná, neboť jde o práva, která vznikla za účinnosti dříve platných právních předpisů, přičemž právní režim poskytování náhrad za taková omezení je vždy úzce spojen se vznikem takových práv. Pokud by byla připuštěna retroaktivita dnes platných ústavních zásad, bylo by např. možné požadovat zaplacení náhrad za