22 Cdo 1787/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1787/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 9. 2025 Spisová značka:22 Cdo 1787/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.1787.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Omezení vlastnictví (náhrada) Dotčené předpisy:čl. 11 odst. 4 předpisu č. 2/1993 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 10. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 01.12.2025II.ÚS 3551/25 Pavel Šámal Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1787/2025-698 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně WIND TECHNOLOGY a.s., se sídlem v Praze, Vyšehradská 422/25, IČO: 25468375, zastoupené JUDr. Janem Sukem, advokátem se sídlem v Praze, Na Slupi 134/15, proti žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze, Vršovická 1442/65, IČO: 00164801, o náhradu za nucené omezení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 59 C 131/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2025, č. j. 72 Co 461/2024-652, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení po žalované domáhá zaplacení 265 316 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 101 225 000 Kč od 19. 5. 2011 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 78 852 000 Kč od 14. 8. 2015 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 26 820 000 Kč od 11. 5. 2016 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 58 419 000 Kč od 17. 1. 2018 do zaplacení. Uvedené částky se domáhá z titulu náhrady za nucené omezení jejího vlastnického práva, které je na základě rozhodnutí správního orgánu povinna v zájmu ochrany přírody strpět. Účelem požadované náhrady je kompenzovat „ztrátu šance“ uskutečnit podnikatelský záměr vystavět a provozovat dvě větrné elektrárny (dále jen „VTE“). 2. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 10. 2018, č. j. 59 C 131/2011-335, žalobu zamítl, načež Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, č. j. 72 Co 172/2019-417, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud následně k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 18. 1. 2022, č. j. 22 Cdo 995/2020-451, rozsudek odvolacího soudu zrušil. 3. Odvolací soud v novém rozhodnutí ve věci – rozsudkem ze dne 3. 8. 2022, č. j. 72 Co 172/2019-460, rozsudek soudu prvního stupně opětovně potvrdil. Toto rozhodnutí společně s rozsudkem soudu prvního stupně však bylo k dovolání žalobkyně zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2023, č. j. 22 Cdo 3655/2022-483. 4. Soud prvního stupně poté mezitímním rozsudkem ze dne 10. 9. 2024, č. j. 5 C 131/2011-614, rozhodl, že právní základ žalobou uplatněného nároku je opodstatněný s tím, že o jeho výši a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. 5. Soud prvního stupně považoval za prokázané, že původní záměr žalobkyně byl vystavět tři VTE, avšak v místě plánovaných větrných elektráren se nacházelo tokaniště tetřívka obecného. Obecně závaznou vyhláškou obce XY č. 2/2005 ze dne 19. 12. 2005, která nabyla platnosti dne 18. 1. 2006, byla vyhlášena závazná část změny č. 5 územního plánu sídelního útvaru XY, přičemž jejím účelem bylo stanovení závazné regulativy pro funkční uspořádání území pro výstavbu VTE v prostoru katastrálního území XY. Krajský úřad XY kraje dospěl v rámci zjišťovacího řízení k závěru, že změnu územního plánu není nutné posoudit z hlediska vlivů na životní prostředí (SEA), neboť by takové posouzení v daném případě pouze kopírovalo proces EIA, a že akce „výstavba dvou VTE v lokalitě XY“ nebude mít samostatně ani ve spojení s jinými významný vliv na území evropsky významných ptačích lokalit nebo ptačích oblastí. 6. Poté bylo územním rozhodnutím obecního úřadu XY ze dne 25. 9. 2006 rozhodnuto o umístění dočasné stavby dvou kusů VTE na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY včetně přípojky vysokého napětí, a to na dobu 20 let od nabytí právní moci stavebního povolení. V rámci stavebního řízení dospěl stavební úřad k závěru, že Správa CHKO XY není dotčeným orgánem, a dne 22. 2. 2007 vydal stavební povolení na dočasnou stavbu – výstavbu dvou VTE na předmětném pozemku, jež nabylo právní moci dne 2. 3. 2007. 7. Žalobkyně nejprve požádala správu CHKO o udělení výjimky ze základních podmínek ochrany některých zvláště chráněných rostlin a živočichů s tím, že plánuje výstavbu tří VTE, přičemž výstavba bude probíhat mimo období toku tetřívka. Správa CHKO XY svým rozhodnutí nepovolila výjimku mj. ve vztahu k tetřívku obecnému. Jeho rozhodnutí bylo následně Ministerstvem životního prostředí zrušeno. V novém rozhodnutí správy CHKO XY výjimka opět povolena nebyla, avšak žalobkyně vzala před nabytím právní moci tohoto rozhodnutí svoji žádost o udělení výjimky zpět. Soud prvního stupně zhodnotil zpětvzetí žádosti jako pochopitelné a vysvětlitelné v řízení provedenými důkazy. Územní rozhodnutí ze dne 25. 9. 2006 totiž stanovilo podmínku, podle které byl stavebník povinen požádat o udělení výjimky podle § 50, resp. § 56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, (dále jen „zákon o ochraně přírody“) s ohledem na stanovisko EIA Krajského úřadu XY kraje ze dne 31. 8. 2006. Toto stanovisko však následně Ministerstvo životního prostředí zrušilo a v novém stanovisku EIA ze dne 1. 11. 2006 již požadavek na výjimku s ohledem na změnu projektu – záměr výstavby dvou VTE – obsažen nebyl. Ve stavebním povolení ze dne 22. 2. 2007 proto bylo uvedeno, že udělení výjimky nemusí předcházet vydání stavebního povolení. 8. Následně Česká inspekce životního prostředí rozhodnutím ze dne 7. 6. 2007, resp. novým rozhodnutím ze dne 27. 8. 2010, zakázala žalobkyni veškerou stavební činnost podle stavebního povolení, a to až do doby pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu ochrany přírody o udělení výjimky podle § 50 zákona o ochraně přírody a krajiny, a to konkrétně ochranu zvláště chráněného druhu tetřívka obecného, který je zařazen mezi silně ohrožené zvláště chráněné druhy živočichů. Správa CHKO XY rozhodnutím Agentury ochrany přírody a krajiny ze dne 1. 11. 2007 požadovanou výjimku nepovolila. 9. Soud prvního stupně v bodě 14 rozsudku shrnul, že žalobkyni patří několik pozemků v katastrálním území XY, na kterých plánovala výstavbu větrných elektráren. Pro účely záměru byl změněn územní plán, vydáno stanovisko EIA a tzv. naturové stanovisko. Projekt získal územní rozhodnutí a pravomocné stavební povolení. Žalobkyně činila kroky k uskutečnění projektu, a totiž nechala zpracovat studie a posudky, uzavřela smlouvy s dodavatelem a odběratelem elektrické energie, požádala o dotaci, najala poradce pro oblast financování a měla zajištěny finanční prostředky projektu od banky. Přes pravomocné stavební povolení však nemohla realizovat projekt, neboť jí správní orgán zakázal stavební činnost a neudělil výjimku z ochrany tetřívka obecného. Obrana žalobkyně ve správním řízení i správním a ústavním soudnictví nebyla úspěšná. 10. Po právní stránce soud prvního stupně s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu podrobně zdůvodnil, že došlo ke kvalifikovanému omezení vlastnického práva, neboť byla žalobkyně omezena ve svém vlastnickém právu nad rámec povinností stanovených zákonem pro všechny subjekty vlastnického práva, a to v největším možném rozsahu, intenzivně a dlouhodobě. Žalobkyně přitom mohla legitimně očekávat, že bude moci předmětné pozemky k plánovanému účelu využít. 11. K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 12. 3. 2025, č. j. 72 Co 461/2024-652, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 12. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci a věc posoudil správně i po právní stránce. Následně přisvědčil jeho jednotlivým argumentům (k tomu v podrobnostech viz níže body 43 až 49). 13. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost odůvodňovala s odkazem na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) odchýlením závěrů odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu, neřešenými právními otázkami a nenaplněnými pokyny pro další postup stanovenými Nejvyšším soudem v předchozím kasačním rozhodnutí. Předně se dovolávala toho, že se odvolací soud řádně nezabýval splněním všech podmínek vydání mezitímního rozsudku v souladu s § 152 odst. 2 o. s. ř., konkrétně tím, jaká forma náhrady je se zásahem do vlastnického práva spojena, ani tím, zda žalobkyni kromě náhrady ušlého zisku náleží i uplatněné