22 Cdo 1819/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1819/2025-555 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) H. S., b) P. S. a c) M. V., všech zastoupených JUDr. Jitkou Šejharovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Věštínská 509/32, proti žalované M. M., zastoupené JUDr. Pavlem Sokolem, advokátem se sídlem v Táboře, Nerudova 3078, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 C 290/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2024, č. j. 19 Co 285/2022-484, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit žalované rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 035 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Sokola. III. Žalobce c) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 035 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Sokola. Odůvodnění: 1. Žalobci se domáhali určení, že jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a to žalobci a) a b) spoluvlastníky ideální ½ ve společném jmění manželů a žalobce c) spoluvlastníkem ideální ½. Tvrdili, že v roce 1980 bylo v souvislosti s převodem spoluvlastnického podílu zřízeno J. V., příbuznému žalobců, užívací právo k nemovitostem. J. V. v roce 2020 zemřel a při projednávání dědictví se zjistilo, že jako jediný vlastník sporných nemovitostí je v katastru nemovitostí evidován on, jeho závětní dědičkou je žalovaná. J. V. měl spolu s L. J. od žalobců nabýt vlastnické právo kupní smlouvou ze dne 28. 4. 1990, sepsanou v advokátní poradně advokátem Mgr. Pavlem Jakimem. Smlouva byla registrována Státním notářstvím v Písku pod RI 657/1990. Žalobci nyní tvrdí, že takovou smlouvu neuzavřeli a že o ní nevěděli; originál kupní smlouvy s podpisy účastníků se nepodařilo najít, byl však proveden důkaz fotokopií smlouvy, na které jsou pravé podpisy, nicméně podle znalce nelze vyloučit možnost, že se jedná o technické padělky. 2. Okresní soud v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 12 C 290/2020-222, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. 12. 2021, č. j. 12 C 290/2020-229, žalobě vyhověl. 3. Krajský soud v Českých Budějovicích („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2024, č. j. 19 Co 285/2022-484, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II-V). 4. Odvolací soud rozhodoval poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3861/2022, zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení s tím, že nelze-li originál kupní smlouvy nalézt, lze závěr o její (ne)existenci učinit i z nepřímých důkazů. 5. Odvolací soud dospěl po doplnění dokazování k závěru, že kupní smlouva byla skutečně uzavřena. Originál kupní smlouvy se nedochoval, podpisy na fotokopii smlouvy však dle znalce korespondují s pravými podpisy žalobců. V úvahu vzal i skutkové zjištění, že žalobcům bylo známo, že J. V. spolu s L. J. se po uzavření smlouvy chovali jako vlastníci (vysazení tújí, oplocení), již od roku 2004 také věděli, že nemovitosti jsou v katastru nemovitostí evidovány jako vlastnictví J. V. a jsou zatíženy exekucemi vedenými proti němu, své vlastnické právo však nehájili a žalobu podali až po jeho smrti v roce 2020. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále i „dovolatelé“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), a uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. 7. Odvolacímu soudu vytýkají, že nakládání s nemovitostmi posoudil jako držbu vlastnického práva k nemovitostem, přestože J. V. nemovitosti užíval na základě smlouvy z roku 1980 jako jejich detentor. Nesouhlasí ani s tím, jak odvolací soud hodnotil svědeckou výpověď ohledně doby a důvodu k vysázení tújí a oplocení a uzavření smlouvy. Právní otázku, zda a případně za jakých podmínek lze postavení plotu výběhu a sázení tújí považovat za nakládání s věcí vlastní nebo jen za součást užívání nemovitostí, k němuž žalobci udělili souhlas, považují za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, nebo jen okrajově (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 92/2008). 8. Polemizují dále s úvahami odvolacího soudu vedoucími k závěru o uzavření smlouvy v roce 1990. Uvádějí, že v rušícím rozsudku Nejvyšší soud odvolacímu soudu uložil, aby se zabýval chováním účastníků po údajném uzavření kupní smlouvy, odvolací soud však vyšel ze skutečností, ke kterým mělo dojít nejdříve po 14 letech od uzavření údajné smlouvy. Vznáší tedy právní otázku, „zda lze na uzavření kupní smlouvy usuzovat ze skutečností, které nastaly nejdříve 14 let po jejím údajném uzavření, tedy po uplynutí promlčecí či vydržecí doby, a zda se mohl průměrný rozumný člověk po uplynutí takto dlouhé doby domnívat, že se již nemůže svých práv domáhat“. 9. Za nesprávný považují také postup odvolacího soudu, který na rozdíl od soudu prvního stupně vycházel ze zjištění, že smlouva byla uzavřena, aniž by jakkoli opakoval nebo doplnil dokazování důkazy, z nichž vyvozuje své právní závěry. Vědomost žalobců o exekuci a změně vlastnického práva dovodil z výpovědi žalobkyně a žalobce c) učiněné před soudem prvního stupně, aniž tyto důkazy zopakoval, a vysvětlení nečinnosti žalobců domněnkou promlčení považoval za účelové. Řešení otázky, za jakých podmínek může zasahovat do skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, je tak podle jejich názoru v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (odkazují na rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1427/2017 a 24 Cdo 762/2021), a porušena byla zásada přímosti. Mají za to, že při hodnocení důkazů odvolacím soudem bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, neboť v rozporu s § 132 o. s. ř. nebyly důkazy hodnoceny v celém souhrnu posuzovaných skutečností. 10. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 11. Žalovaná ve vyjádření k dovolání připomněla, že žaloba byla podána více než 30 let od doby, kdy J. V. převzal nemovitosti do své držby. Poukázala také na obsah výpovědi advokáta, který ověřoval totožnost všech účastníků smlouvy, před soudem prvního stupně a na to, že smlouva byla registrována státním notářstvím a nabyvatelé byli jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí. Vyjádřila se k učiněným skutkovým zjištěním a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. 12. Dovolání není přípustné. 13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 14. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K otázce, zda, případně za jakých podmínek postavení plotu výběhu a sázení tújí lze považovat za nakládání s věcí vlastní nebo jen za součást užívání nemovitostí, k němuž žalobci udělili souhlas. 15. Role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení spočívá v rozhodování o právních otázkách (§ 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř. ). Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání – a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání – alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité „zevšeobecnění“ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17). Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by otázka hmotného nebo procesního práva, kter