22 Cdo 183/2005 — Nejvyšší soud

22 Cdo 183/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 9. 2005 Spisová značka:22 Cdo 183/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.183.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 151p odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 183/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila,CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně C. K., a. s., zastoupené advokátem, proti žalované S. R., s. r. o., zastoupené advokátkou, o zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 12 C 677/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2003, č. j. 54 Co 93/2001-181, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud Brno – venkov (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. května 2000, č. j. 12 C 677/98-90, zrušil „věcné břemeno, jemuž odpovídá právo bezplatného užívání části budovy – domu č. p. 1813 na pozemku parc. č. 2490, a to jeho západní okrajové části objektu po levé straně průchodu z W. o celkové půdorysné ploše 220 m2 a právo bezplatného užívání části zast. pozemku parc. č. 2490 v ploše odpovídající půdorysné ploše užívané části budovy č. p. 1813 v kat. území B., zapsaného na LV č. 1402 pro obec a kat. území B. u Katastrálního úřadu v B., zřízené smlouvou z 28. 6. 1996, č. j. V3 1136/96, a to za náhradu v částce 300 000,- Kč, kterou uložil žalobkyni zaplatit žalované. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že 28. 6. 1996 došlo mezi žalobkyní jako vlastnicí označených nemovitostí a žalovanou k uzavření smlouvy o zřízení předmětného věcného břemene, které bylo podle této smlouvy vloženo do katastru nemovitostí s účinky vkladu k 3. 7. 1996. Nejpozději od této doby žalovaná předmětné prostory bezplatně užívá. Poté, co je převzala do užívání, provedla v nich stavební úpravy. Podle názoru soudu prvního stupně důvodem uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene byla dohoda žalobkyně a žalované „o společném podnikání v oblasti realit ve spolupráci s bývalým Sovětským svazem, na základě které měla dát žalovaná společnost k dispozici svůj předmět podnikání – realitní činnost a žalobkyně měla naopak dát k dispozici prostory, které měly sloužit k tomuto podnikání a které v té době byly v jejím vlastnictví“. Žalobkyně se následně měla stát smlouvou o převodu obchodního podílu společníkem žalované. K uzavření takové smlouvy nedošlo. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě jsou dány podmínky pro zrušení předmětného věcného břemene. Změnu poměrů spatřoval v tom, že „nedošlo ke vstupu žalobkyně do společnosti žalované na základě dohody o převodu obchodního podílu a tím nebyl naplněn záměr společného podnikání v oblasti obchodování s realitami“. Uzavřením toliko smlouvy o zřízení věcného břemene došlo k hrubému nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, tj. žalované, která od roku 1966 bezplatně podniká v prostorách žalobkyně. Pro posouzení hrubého nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného nemůže být v daném případě podstatná plocha prostor užívaných žalovanou ve vztahu k celkové ploše předmětných nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně, ale „okolnosti, které předcházely uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene, a následné chování statutárního zástupce žalované společnosti, které lze hodnotit jako jednání v rozporu s dobrými mravy“. Výše náhrady za zrušení věcného břemene představuje “částku, kterou by žalovaná jako nájemkyně zaplatila žalobkyni jako pronajímatelce za předmětnou užívanou plochu nebytových prostor (v návaznosti na podmínky nájmu uvedené ve smlouvách uzavřených mezi žalobkyní a nájemci ostatních nebytových prostor v objektu ve vlastnictví žalobkyně)“. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 5. listopadu 2003, č. j. 54 Co 93/2001-181, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby za náhradu 300 000,- Kč bylo zrušeno předmětné věcné břemeno, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud doplnil dokazování opětovnými výslechy statutárních zástupců žalobkyně a žalované JUDr. M. K. a J. S. a svědků JUDr. K. R. a L. V. a smlouvou o smlouvě budoucí z 12. 6. 1996 uzavřenou mezi statutárním zástupcem žalobkyně a společností S., spol. s r. o., a dospěl k odlišnému skutkovému a právnímu závěru než soud prvního stupně. Vzal za prokázané, že účastnice řízení spolu 28. 6. 1996 uzavřely smlouvu o zřízení věcného břemene, které spočívalo v právu žalované bezplatně užívat blíže označenou část nemovitosti žalobkyně. Tvrzení žalobkyně, že mezi účastnicemi byla uzavřena ústní dohoda o převodu obchodního podílu ze společnosti žalované na žalobkyni, která měla být podle žalobkyně podmínkou zřízení věcného břemene, prokázané nebylo. Uzavření takové dohody potvrzovala pouze výpověď statutárního zástupce žalobkyně; z jiných důkazů vyplývalo. Výpovědí svědkyně V. i smlouvou o budoucí smlouvě kupní bylo nepřímo potvrzeno tvrzení a výpověď statutárního zástupce žalované, že věcné břemene v jeho prospěch bylo zřízeno jako „jistá forma odměny za zprostředkovatelskou činnost“, kterou v té době žalovaná vykonávala pro žalobkyni. Podle odvolacího soudu je podkladem pro rozhodnutí podle § 151p odst. 3 ObčZ porovnání skutkových okolností mezi zatížením vlastníka a výhodou oprávněného v době, kdy bylo věcné břemeno zřízení se stavem v době rozhodnutí soudu. Při tomto porovnání v daném případě „k žádné změně poměrů od vzniku věcného břemene do současné doby nedošlo a proto nelze ani uvažovat o nějakém hrubém nepoměru mezi výhodou oprávněného a věcným břemenem“. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. c) a d) občanského soudní řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.]. Skutkové zjištění odvolacího soudu o uzavření ústní dohody o převodu obchodního podílu ze společnosti žalované na žalobkyni nemá oporu v provedených důkazech. Zde odkázala na shodné výpovědi svědka JUDr. K. R., které učinil v řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem. Pochybení soudu spatřuje rovněž v hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti či věrohodnosti. Pokud jde o důvod k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene poukázala na to, že v průběhu celého řízení svoji vůli zřídit věcné břemeno vysvětlovala existencí ústní dohody o společném podnikání podloženém vstupem žalobkyně do společnosti žalované, což je vysvětlení logické a „v reálném světě dobře možné“, zatímco výpovědi svědka J. S. v tomto směru trpí logickými rozpory. Smlouva o zřízení věcného břemene byla uzavřena buď jako důsledek zajištění zájemce o koupi akcií, zájemců o nájem nebytových prostor a zajištění stavebních prací včetně stavebního povolení, nebo že činnost v oblasti realit byla žalovanou poskytována bezplatně a zřízení věcného břemene žalované bylo darem ze strany žalobkyně, anebo, jak J. S. tvrdil před odvolacím soudem, že věcné břemeno bylo zřízeno jako provize za služby poskytnuté jeho společností. Dále namítá, že odvolací soud zcela pominul výpověď svědka JUDr. K. R., který byl přímo účasten jednání mezi účastnicemi řízení a tak bezprostředně informován o jejich uvažovaném společném podnikání a s tím souvisejícím plánovaným vstupem žalobkyně do žalované společnosti, a naopak za významnou označil výpověď svědkyně V., která byla informována jen o odkupu akcií a svoji výpověď o činnosti žalované ve prospěch žalobkyně označila za svůj osobní názor. Odměnou za realitní činnost žalované by nikdy nemohlo být právo časově neomezeného užívání nebytových prostor s obvyklou cenou ročního nájemného ve výši 660 000,- Kč. Nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu se pak projevila i nesprávným právním posouzením věci. Nesouhlasí s právním názorem, že nedošlo ke změně poměrů v porovnání stavu v době vzniku věcného břemene se současným stavem. I pokud by věcné břemeno bylo zřízeno „jako jistá forma odměny za zprostředkovatelkou činnost, kterou tehdy pro žalobce vykonával“, změna poměrů by spočívala v tom, že žalovaná tuto činnost pro žalobkyni již několik let nevykonává, takže by důvod k poskytování odměny za zprostředkovatelskou činnost odpadl. To ostatně připustil i odvolací soud, kt